Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2102/13

Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jiřího Kabourka, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bursíkem, advokátem se sídlem Belgická 38, 120 00 Praha, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení , d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. zamítl návrh úpadce Jiřího Kabourka (dále jen "stěžovatel"), aby uložil Městskému soudu v Praze v konkursu vedeném na jeho majetek pod sp. zn. povinnost vymazat, resp. správně vyznačit doložku právní moci na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 1998 č. j. -83 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 1999 č. j. -304 a na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 1999 č. j. -142 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 1999 č. j. -309, příp. na všech dalších rozhodnutích, na nichž je doložka právní moci vyznačena zjevně nesprávně.

Vrchní soud v odůvodnění usnesení uvedl, že podání stěžovatele ze dne 12. 4. 2013 není stížností na průtahy v řízení (jež měly spočívat v tom, že Městský soud v Praze nevyhověl požadavku stěžovatele na výmaz výše uvedených procesních úkonů), ale směřuje výlučně ke zpochybnění zákonnosti postupu v konkursu vedeném na majetek stěžovatele. Vrchní soud zdůraznil, že vyznačení doložky právní moci není procesním úkonem soudu svědčícím o průtazích v řízení a ani případná nesprávnost jejího vyznačení nemůže vést k průtahům v řízení; ostatně správností doložky právní moci v souzené věci se pravidelně zabývají soudy odvolací i dovolací. Navíc vrchní soud stěžovateli opakovaně připomněl skutkové závěry známé z jeho dřívější (konkrétně uvedené) víceré rozhodovací činnosti v souzené věci; nemá proto žádný důvod odchylovat se od svých zjištění, o jejichž správnosti svědčí i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004 č. j. -2247, jež ostatně bylo předmětem neúspěšné ústavní stížnosti úpadce (Poznámka: srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2005

sp. zn.

).

III.

Stěžovatel v prvé řadě vyslovil oponentní názor, že řízení o konkursu je zatěžováno průtahy a nezákonnostmi, neboť vrchní soud formalisticky zamítl jeho návrh na určení lhůty/časového prostoru (Městskému soudu v Praze) k procesnímu úkonu spočívajícím ve zjištění informací ze spisů nacházejících se u různých soudů; tento požadavek doprovází další argumentací, jež má podpořit tvrzení o nesprávnosti vyznačené doložky právní moci - tedy o faktu, jenž má dalekosáhlé důsledky pro celé konkursní řízení.

Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. y) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; vrchní soud aplikoval adekvátní podústavní právo, jeho argumentace je jasná, přesvědčivá a srozumitelná, jeho postup a úvahy nelze shledat za nepřiměřené či dokonce extrémní.

Vrchní soud se návrhem stěžovatele náležitě zabýval, návrh adekvátně kvalifikoval a zdůvodnil, proč nemůže jít o průtahy v řízení. Vedle toho Ústavní soud zdůrazňuje okolnost, kterou v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval vrchní soud, totiž skutečnost, že správností doložky právní moci se v souzené věci pravidelně zabývaly (zabývají) soudy odvolací i dovolací; stěžovateli jsou proto známy skutkové a právní závěry z dřívější rozhodovací činnosti ve věci. Nelze opomenout ani vrchním soudem připomenuté konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu a nepřímo také Ústavního soudu (srov. výše). Stěžovatelovu argumentaci formalismem v postupu a v úvahách vrchního soudu a také dalekosáhlými důsledky pro celé konkursní řízení nelze za těchto okolností považovat za věrohodné a opodstatněné.

Ústavní soud musí dále důrazně připomenout, že v souzené věci byly příslušné závěry týkající předmětných otázek podány nejen ve výše uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, ale byly (opětovně) připomenuty také v jejich dalších rozhodnutích, tj. v usnesení dovolacího soudu ze dne 31. 5. 2011 č. j. -7056 a v usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011

sp. zn.

. Nelze také neuvést, že stejně rozhodl Ústavní soud v obdobné stěžovatelově věci (srov. usnesení ze dne 6. 8. 2013

sp. zn.

) a nemá proto důvody rozhodnout jinak.

Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v souzené věci došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (podle y) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů opětovaně nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2013

JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu