Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1889/13

Ústavní soud rozhodl dne 6. srpna 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Jiřího Kabourka, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bursíkem, advokátem se sídlem v Praze, Belgická 38, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. ze dne 9. 4. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vrchního soudu. Napadeným usnesením byl zamítnut návrh, aby Vrchní soud v Praze uložil Městskému soudu v Praze v konkursu vedeném na majetek stěžovatele pod sp. zn. povinnost vyznačit správně doložku právní moci na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2004 č. j. -2605, na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2004 sp. zn. a na všech dalších rozhodnutích, na nichž je podle stěžovatele doložka právní moci vyznačena zjevně nesprávně.

Stěžovatel dne 18. 3. 2013 žádal konkursní soud o zaslání stejnopisů shora uvedených rozhodnutí s požadavkem na "správné" vyznačení doložky právní moci, neboť měl za to, že na nich vyznačená doložka "nemá v zákoně oporu", z čehož dovozoval, že v řízení dochází k průtahům. Městský soud mu nevyhověl.

Vrchní soud v odůvodnění zamítavého rozhodnutí mj. uvedl, že podání stěžovatele není stížností na průtahy v řízení, ale výtka v něm obsažená směřuje výlučně ke zpochybnění zákonnosti postupu v konkursu, jenž je veden na jeho majetek. Vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí není procesním úkonem soudu, ohledně něhož by bylo možné důvodně namítat, že by v řízení docházelo k průtahům, a že ani příp. nesprávnost jejího vyznačení nemůže vést k jakýmkoliv průtahům v řízení. Správností vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí se pravidelně zabývají soudy odvolací nebo dovolací při zkoumání včasnosti podaného opravného prostředku.

Stěžovatel s uvedeným právním názorem nesouhlasí, neboť je přesvědčen, že v řízení k průtahům dochází. Vrchní soud měl uložit městskému soudu lhůtu k provedení požadovaného úkonu, přičemž by mu mohl poskytnout časový prostor, aby získal informace ze spisů nacházejících se u různých soudů. Dále předkládá argumentaci na podporu tvrzení o nesprávnosti vyznačené doložky právní moci. Zdůrazňuje, že nesprávně vyznačená doložka právní moci má dalekosáhlé důsledky pro celý konkurs, neboť je zpochybněno jakékoliv navazující rozhodnutí konkursního soudu.

Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu u ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [ , 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. A to za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Podle ustanovení usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud ověřil, že vrchní soud se návrhem stěžovatele na provedení procesního úkonu podle ustanovení patřičně zabýval a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Jeho závěrům, podle nichž vyznačení (v projednávané věci změna) doložky právní moci rozhodnutí není procesním úkonem soudu, ohledně něhož by bylo možné důvodně namítat, že by v řízení docházelo k průtahům, nelze v této projednávané věci z hlediska ústavnosti nic vytknout. Ústavní soud dodává, že stěžovatel, který předpokládá, že vada řízení spočívající v nesprávném vyznačení právní moci (dnem 11. 11. 2004) ovlivnila další řízení v rámci vedeného konkursu, měl možnost nesprávné vyznačení doložky právní moci, pokud by mělo nějaký dopad na tato řízení, v příslušných řízeních namítat. Pokud doložku právní moci, která je úředním osvědčením o právní skutečnosti, tj. o nabytí právní moci jí označeného rozhodnutí a svědčí jí presumpce správnosti, stěžovatel nyní zpochybňuje návrhem podaným dne 27. 3. 2013 podle , jeví se jeho tvrzení o tom, že účastníci konkursu jsou postupem soudu vystaveni značné míře nejistoty, jako rozporné.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, vrchní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté y, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byla ústavní stížnost podle ustanovení , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. srpna 2013

JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu