Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1453/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Krajánkova 12, proti Policii České republiky, Obvodnímu ředitelství Praha II, resp. "postupu a opatření policejního orgánu č.j.: ORII-2217-5/ČJ-2009-001213, ze dne 6. 4. 2009", takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel napadá postup policejního orgánu při vyřizování jeho oznámení o podezření ze spáchání trestných činů pomluvy podle tr. zákona, k němuž mělo dojít článkem uveřejněným v týdeníku Rytmus života vydaným dne 27. 10. 2008. Uložením podání podle stěžovatele došlo k porušení ústavně zaručených práv zakotvených v , , 3, , 3, 4, , , 2 a d (dále jen ""), jakož i a y (dále jen "").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že dne 8. 4. 2009 bylo zástupkyni stěžovatele doručeno vyrozumění o "uložení podání" ve věci jím podaného "podnětu k prověření, zda nedošlo ke spáchání trestného činu"; tento postup policejní orgán odůvodnil poukazem na subsidiaritu trestního práva ve vztahu k civilněprávním řešením sporu a neztotožněním konkrétního autora předmětného (nepodepsaného) článku.

S těmito závěry stěžovatel nesouhlasí. Má za to, že postup předvídaný a (spor o ochranu osobnosti) není efektivní. Je přesvědčen, že "pokud by se policejní orgány skutečně věcí zabývaly, zcela nepochybně by zjistily, kdo konkrétně má odpovědnost za obsah jednotlivých čísel a potažmo článků". Bez významu zůstává přitom okolnost, že difamující tvrzení, která článek obsahuje, byla údajně převzata z internetové diskuse. Závěrem vyslovuje podezření, že došlo k "propojení" periodik Pestrý svět a Rytmus života vydávaných společností BAUER MEDIA v. o. s. (z jejichž strany jde o "cílenou a dobře promyšlenou kampaň") s orgány činnými v trestním řízení.

Ústavní soud je podle soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se policejní orgán vytýkaným postupem při vyřizování trestního oznámení dopustil pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy.

Ústavní soud dospěl k závěru, že tomu tak není.

Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v rámci řízení o trestním oznámení stěžovatele, učiněného podle ustanovení § 158 trestního řádu; stěžovatel, coby "neúspěšný" oznamovatel trestného činu, který se cítí být poškozen, nesouhlasí s tím, jak orgány činné v trestním řízení s jeho podnětem naložily.

Oproti přesvědčení stěžovatele v tom však spatřovat porušení jím označených, ale ani jakýchkoli jiných ústavně garantovaných subjektivních práv, nelze. Zjištění příslušného skutku, kvalifikace jako trestného činu, trestní stíhání pachatele a jeho potrestání jsou obsahem vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu a nikoli mezi tímto pachatelem a jeho oznamovatelem. Je úkolem státu, aby zákonem určenými (typicky soudními) orgány rozhodoval podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl či nebyl trestný čin spáchán a kdo jej spáchal. Soukromoprávní nároky osoby poškozené jednáním, v němž oproti jejímu názoru orgány činné v trestním řízení spáchání trestného činu nespatřovaly, jsou adekvátně zajištěny příslušnými občanskoprávní instituty, zejména náhrady škody, případně i ochrany osobnosti.

Shodně se Ústavní soud vyslovil i v dalších rozhodnutích, například v usnesení

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, str. 343 a násl., nebo usnesení

sp. zn.

, tamtéž, sv. 14, str. 291 a násl. Pro projednávanou věc je pak zejména ilustrativní závěr učiněný ve věci

sp. zn.

, ve které Ústavní soud (s odkazem na usnesení

sp. zn.

) uzavřel, že "způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze z pohledu ústavněprávního zahrnout pod základní práva, garantovaná čl. 36 Listiny". Z usnesení ve věci

sp. zn.

se pak podává - coby zásada - že žádné ustavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, zde není; o připustitelné výjimky v dané věci nejde (srov. usnesení ve věci

sp. zn.

).

Platí tedy, že existence zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát usnesením odmítl.

Procesní formu, již policejní orgán v dané věci zvolil, stěžovatel výslovně nenapadl; jen obiter dictum se sluší poznamenat, že navzdory pochybnostem z hlediska podústavního práva se na závěru o nedostatku podmínek pro zásah Ústavního soudu tím ničeho nemění (srov. usnesení

sp. zn.

, resp.

).

Zcela shodně a se shodnou argumentací rozhodl Ústavní soud o obdobné stěžovatelově ústavní stížnosti usnesením ze dne 27. 3. 2008,

sp. zn.

.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. července 2009

Jan Musil

předseda senátu