Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 84/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti V. H., zastoupeného advokátem Doc. Dr. J. U., CSc., proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Obvodní státní zastupitelství soud pro Prahu 1 zamítlo stížnost stěžovatele a L. S. proti usnesení Inspekce ministra vnitra ČR ze dne 19. 6. 1998, č.j. IM-44/10-TR-98, jímž byla odložena "věc" pro podezření ze spáchání trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle ustanovení § 175

odst. 1 písm. a) trestního zákona, jehož se měl dopustit mjr. policie ČR JUDr. Z. V. dne 1. 8. 1996 uvedením nepravdy do protokolu o výslechu svědka, "která pak měla mít podstatný význam pro rozhodnutí Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 o podání obžaloby" na stěžovatele a L. S. (oznamovatelé).

V odůvodnění tohoto usnesení státní zastupitelství uvedlo, že přezkoumalo napadené usnesení policejního orgánu i řízení mu předcházející a dospělo k závěru, že podaná stížnost je nedůvodná. K podezření ze spáchání citovaného trestného činu podle ustanovení § 175

odst. 1 písm. a) trestního zákona je totiž nutno prokázat, že tohoto trestného činu se dopustí osoba nepravdivou svědeckou výpovědí. Musí jít tedy o vědomé nepravdy (lež) a nestačí, jde-li pouze o neověřená, neprokázaná či neodůvodněná tvrzení, jak uvedli oznamovatelé. Předmětem dokazování proto není zjišťování, zda podezřelá osoba mluvila pravdu, nýbrž to, zda lhala. Obžaloba, vznesená proti oznamovatelům, se údajně opírala nejen o výpověď svědka V., nýbrž i o výpovědi dalších svědků, z nichž někteří u hlavního líčení změnili svoji výpověd' z přípravného řízení nebo prohlásili, že se na jisté skutečnosti již nepamatují. Z toho prý však nevyplývá, že JUDr. V. jako svědek lhal "a že jeho výpověď sama o sobě byla důvodem pro zprošťující rozsudek".

K procesní stránce věci státní zastupitelství uvedlo, že JUDr. V. se měl dopustit trestného činu výpovědí učiněnou před vyšetřovatelem Policie ČR ÚV hl. m. Prahy, přičemž Inspekce ministerstva vnitra je věcně příslušná k prověřování podezření z trestné činnosti spáchané příslušníky Policie ČR.

Státní zastupitelství tedy konstatovalo, že napadené usnesení vyšetřovatele bylo správné, a to jak po stránce formální, tak i věcné a proto podanou stížnost zamítlo.

V záhlaví uvedené usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že výklad subjektivní stránky trestného činu křivé výpovědi, jak je dovozováno v napadeném usnesení, nemá oporu ve formulaci ustanovení § 175 odst. 1 písm. a) trestního zákona a ani ve skutkových okolnostech případu, nebot' prý postačuje úmysl eventuální, což v konkrétním případě znamená, že svědek V. věděl, co může svým oznámením stěžovateli způsobit a byl s tím srozuměn včetně toho, že na základě jeho oznámení byl stěžovatel vzat do vazby. Věcná příslušnost Inspekce ministerstva vnitra pro šetření trestné činnosti policistů prý byla - z důvodu podjatosti - v rozporu s ustanovením § 30 odst. 1 trestního řádu, neboť o stížnosti rozhodoval orgán, který na

stěžovatele podal trestní oznámení.

Z uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho základní právo, zakotvené v d (dále jen "") a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto je navrhuje zrušit (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (č1. 83y ČR). Ústavní stížnost může fyzická nebo právnická osoba podat pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím "bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle Ústavy".

V souzené věci stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo, zakotvené v y a v Úmluvy. Podle y se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

Z uvedených ustanovení, jež obsahově spadají pod právní institut práva na spravedlivý proces, zejména vyplývá právo na soudní ochranu, či na ochranu jiným orgánem než soudem v případě porušení subjektivního práva fyzické nebo právnické osoby. To však znamená, že postup podle citovaných ustanovení pamatuje na zcela jiné situace, než tomu bylo v souzené věci. Jak již totiž Ústavní soud judikoval dříve, "z a d lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu písm. d)y ČR nezakládá" (usnesení

sp. zn.

, ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, Praha, C. H. Beck, 1997, str. 345).

Rovněž v souzené věci Ústavní soud dovozuje, že ve skutečnosti, že obvodní státní zastupitelství zamítlo stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu o odložení věci pro podezření ze spáchání trestného činu, nelze spatřovat porušení citovaných ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhaná, totiž neexistuje.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 1999

JUDr. Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu