Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1323/09

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Desná, a. s., se sídlem Velké Losiny, Maršíkovská 563, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem Šumperk, Starobranská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 3. 2009, čj. - 532, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2007, čj. - 515. Tímto rozsudkem krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 11. 2004, čj. - 457, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci M. K. náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 316.962,-- Kč s úrokem z prodlení.

Z ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že poté, co věc prošla odvolacím i dovolacím řízením, ve kterém Nevyšší soud zrušil předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě, ten rozsudek okresního soudu znovu potvrdil. Proti tomuto rozsudku krajského soudu stěžovatel podal opět dovolání, ve kterém formuloval dvě právní otázky s tím, že rozsudek zmíněného odvolacího soudu považuje za rozhodnutí zásadního právního významu. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu . To vzhledem k tomu, že v dovolání byly uplatněny dovolací důvody podle a a že otázku výkladu posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou - viz rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. .

Podle stěžovatele napadeným usnesením Nejvyššího soudu došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod, zakotvených v d. Nejvyšší soud tak neposkytl ochranu jeho právům, neboť se věcně nezabýval jeho dovolací námitkou o nesprávné aplikaci odvolacím soudem, pouze se omezil na konstatování, že odvolací soud vyložil ustanovení v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Krajský soud v Ostravě totiž neprovedl dokazování v potřebném rozsahu, neboť se spokojil pouze se stručnou zprávou Úřadu práce v Šumperku, takže postupoval v rozporu se zásadou spravedlivého procesu, vyplývající z článku 36y, která byla opakovaně v judikatuře Ústavního soudu vyložena, např. v nálezu

sp. zn.

a

sp. zn.

.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ní vyjadřuje nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu, podle kterého odvolací soud, v přezkoumávaném řízení, neřešil otázku zásadního právního významu. Stěžovatel dovolacímu soudu vytkl, že se nezabýval jeho argumenty a neposoudil jeho právní otázky, které v dovolání formuloval. Podle stěžovatele mělo být jeho dovolání věcně přezkoumáno, neboť dostatečně vymezil otázku zásadního právního významu.

K této polemice stěžovatele s právními závěry dovolacího soudu Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že zhodnotit, zda pro dovolací přezkum byla předestřena právní otázka zásadního významu, je zcela v kompetenci Nejvyššího soudu. Jak Ústavní soud uvedl již v usnesení

sp. zn.

, ve vazbě na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, je rozhodnutím deklaratorní povahy, které autoritativním způsobem konstatuje neexistenci práva stěžovatele podat dovolání (viz např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, č. 6, str. 47 - 49). Předmětem ústavní stížnosti, směřující proti takovému usnesení, je případná denegatio iustitiae, a nikoli samotné subjektivní právo stěžovatele.

Ústavní soud již mnohokrát judikoval (viz např. usnesení

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 19, str. 345 - 346), že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o otázku zásadního právního významu ( ), tedy není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o projev svévole (srov. nález

sp. zn.

).

O protiústavnost ve smyslu uvedené "svévole" se však v projednávaném případě vůbec nejedná. Dovolací soud postupoval podle příslušných ustanovení , upravujících přípustnost dovolání a stěžovatelem vznesené otázky již v minulosti řešil. Ze svých, dříve již vyslovených, závěrů vycházel i v projednávané věci. Nelze mu proto vytýkat, že dovoláním napadené rozhodnutí, které jeho judikaturu respektovalo, neshledal zásadně právně významným.

Právo na spravedlivý proces, uvedené v a násl.y, jehož se stěžovatel dovolává, garantuje právo na to, aby příslušný soud rozhodl o právu či povinnosti stanoveným způsobem, tj. ve spravedlivém řízení, v souladu s procesními předpisy, za současného respektování práva na soudní a jinou právní ochranu podle dalších ustanovení hlavy pátéy. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud rozhodl v rozporu s těmito kautelami.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2009

František Duchoň

předseda senátu