Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1384/09

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. V. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 1, odbor výstavby, ze dne 11. 2. 2009, čj. Výst. 000816/2009-St-1/660, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení a 3, a d (dále jen "") - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí správního orgánu.

Z ústavní stížnosti a připojených listin, jakož i z obsahu připojené ústavní stížnosti vedené pod

sp. zn.

, se podává, že napadeným rozhodnutím Úřadu městské části Praha 1, odboru výstavby ze dne 11. 2. 2009, čj. Výst. 000816/2009-St-1/660, o změně stavby před jejím dokončením, byla povolena změna stavby "stavební úpravy domu na hotel včetně přípojek vody a kanalizace, změna stavby před dokončením, Praha 1, Staré Město č.p. 660 U Obecního domu 3", a to v rozsahu, jenž byl ve výroku napadeného rozhodnutí konkretizován.

Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu podal stěžovatel dne 6. 5. 2009 odvolání a současně požádal o vydání předběžného opatření ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Ústavní stížnost, jež směřuje proti témuž (prvostupňovému) rozhodnutí správního orgánu, stěžovatel uvozuje sdělením, že postupem správních orgánů "soustavně dochází k faktické nemožnosti domoci se účinné a efektivní soudní ochrany" jeho oprávněných zájmů, jakož i "základních práv". To se podle jeho mínění zjevuje v tom, že ačkoliv podal v zákonné lhůtě odvolání, "více než důvodně očekává", že následný postup odvolacího orgánu bude shodný s jeho dřívějším postupem (ve věci umístění téže stavby a stavebního povolení) a o odvolání bude rovněž rozhodnuto "vyrozuměním", při nesprávné kvalifikaci odvolání coby pouhého podnětu podle . Stěžovatel pak očekává, že i případná žaloba bude městským soudem odmítnuta (stejně jako ve věci sp. zn. ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu sp. zn. ) s odůvodněním, že vyrozumění je pouze písemností, jež je ze soudního přezkumu vyloučena, a bude mu "doporučen nelogický postup v podání žaloby na nečinnost". Jelikož postup správních orgánů (a potažmo i soudů) je tím "v přímém rozporu" s nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

, a vylučuje možnost jeho "efektivní soudní ochrany", obrací se stěžovatel se stížností přímo na Ústavní soud s tvrzením, že "vydat se cestou správního soudnictví je vzhledem k uvedenému zcela zbytečné". Nadto se domnívá, že ústavní stížnost svým významem značně přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť "probíhající stavební řízení, na podkladě něhož v historickém centru Prahy roste monstrózní stavba nepochybně hyzdící vzhled pražských památek...", se dotýká širokého okruhu osob a proto je nezbytné, "aby byla ... vyřešena Ústavním soudem".

Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [ písm. d)y]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení a násl. .

Podle soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném, jak bylo výše řečeno, jen na hlediska ústavnosti.

To platí i zde, jestliže proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí podal stěžovatel též odvolání, o němž v době podání ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto.

V obecné rovině není pochyb, že odvolání podle a násl. , stejně jako žaloba proti rozhodnutí správního orgánu dle a násl. a kasační stížnost podle a násl. , jsou procesními prostředky, které před podáním ústavní stížnosti "vyčerpány" být musí; je přitom nerozhodné, že stěžovatel usuzuje, s ohledem na dosavadní "zkušenosti" s průběhem konkrétního správního řízení a rozhodnutími správních soudů, že by v odvolacím řízení, jakož i v následném řízení o správní žalobě, nebyl úspěšný.

Proto i zde platí, že byla-li stěžovateli otevřena možnost užití procesního "opravného" prostředku podle a násl. , o němž dosud nebylo rozhodnuto, a má-li následně k dispozici další, shora označené prostředky k ochraně svých práv, je ústavní stížnost podána za situace, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; tomu odpovídají i důsledky, jež předjímá výše citované ustanovení .

Z těchto důvodů - konformně názorům vyjádřeným i v usnesení ze dne 5. 3. 2008

sp. zn.

, ze dne 22. 4. 2008

sp. zn.

a ze dne 20. 8. 2008

sp. zn.

(http://nalus.usoud.cz) - dospěl Ústavní soud i v dané věci k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu nepřípustná, a proto ji soudcem zpravodajem podle téhož zákona odmítl.

Že o situaci podle , kdy vyčerpat všechny procesní prostředky netřeba, zde nejde, podrobně odůvodnil Ústavní soud v obdobném případě zejména ve druhém z výše označených usnesení, na něž se zde - v první řadě - odkazuje. Výjimečné okolnosti, za kterých podle není nezbytné vyčerpat všechny procesní prostředky, Ústavní soud ostatně nastínil - v podobě základních tézí - již vícekrát, kupříkladu v usnesení

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

, resp. nálezu

sp. zn.

, a odvolání na ně je případné rovněž (viz též: E. Wagnerová a kol.: s komentářem. 1. vydání, Aspi, Praha, 2007, str. 386).

Ve vztahu ku stěžovatelově argumentaci se (zvláště) připomíná, že důvodem pro připuštění výjimky dle může být toliko "systémová" neefektivita procesního prostředku, tj. jestliže takový prostředek není objektivně způsobilý zajistit adekvátní ochranu práv ve všech případech, kdy nastane daná situace. Od tohoto případu však nutno odlišovat efektivitu procesního prostředku ve smyslu jeho způsobilosti dosáhnout změny ve prospěch stěžovatele, tj. "efektivitu subjektivní" (srov. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

), jež - naopak - ve sledovaných souvislostech významná není.

Argumentace, kterou stěžovatel k podpoře názoru, vyjádřeného v ústavní stížnosti, užil, vychází ze zjevného nepochopení závěrů správních soudů, k nimž dospěly v jím kritizovaných rozhodnutích v jiné jeho věci (sp. zn. městského soudu, resp. sp. zn. Nejvyššího správního soudu). Z odůvodnění obou rozhodnutí se podává, že soudy označily v této věci dosavadní postup žalovaného správního orgánu za nesprávný, pakliže dosud řádně nerozhodl o stěžovatelově odvolání; Nejvyšší správní soud totiž uvedl, že odvolací orgán "v rozporu s (pokud považoval odvolání za nepřípustné) nevydal nejprve rozhodnutí o zamítnutí odvolání, ale jen stěžovateli sdělil, že nejsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení", přičemž - jak dále soud konstatoval - z jiného jeho rozsudku (sp. zn. ) se jednoznačně podává, že "odvolací orgán je povinen postupovat v těchto dvou krocích (fázích)". Je tedy zjevné, že správní soudy považovaly odvolací řízení zahájené podáním stěžovatele (z 10. 12. 2007) za dosud neukončené, a jen z tohoto důvodu stěžovatelovu žalobu odmítly, aby jej vedly k tomu, aby se řádného ukončení zahájeného odvolacího řízení, resp. vydání rozhodnutí o odvolání, domáhal i za pomoci toho procesního instrumentu, jímž je ochrana proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu .

Je tedy očividné, že stěžovatel se mýlí, uvažuje-li o bezúspěšnosti dostupných prostředků soudní ochrany podle , pakliže měl na mysli rozhodnou bezúspěšnost "systémové" povahy; že je tím možnost úspěšného dovolání se ustanovení v jeho věci konkrétně vyloučena, je tak doložena.

Jakožto ústavní stížnost ve smyslu nepřípustnou ji Ústavní soud soudcem zpravodajem podle téhož zákona odmítl, jak bylo předznačeno výše.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2009

Vladimír Kůrka

soudce zpravodaj