Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 972/24

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Chládek a Tintěra, Pardubice a.s., sídlem K Vápence 2677, Pardubice, zastoupené Mgr. Jakubem Šotníkem, advokátem, sídlem Šikulova 190/17, Brno, proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství č. j. 4387/24/5300-22441-711776 ze dne 6. 2. 2024, za účasti Odvolacího finančního ředitelství, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podanou podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byly porušeny princip právní jistoty a legitimního očekávání, její právo na soudní ochranu zaručené d (dále jen "") a právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a ve spojení s nimi též její právo vlastnit majetek (y).

2. Napadené rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství představuje v pořadí druhé rozhodnutí o odvolání stěžovatelky proti dodatečným platebním výměrům, jimiž specializovaný finanční úřad doměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období leden až říjen 2016 a červenec až srpen 2017 z přijatých plnění v podobě reklamních služeb prostřednictvím motoristického sportu a stanovil stěžovatelce penále. Prvním rozhodnutím Odvolací finanční ředitelství odvolání zamítlo a dodatečné platební výměry potvrdilo. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové ? pobočce v Pardubicích, který ji zamítl. Na základě kasační stížnosti stěžovatelky však Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. -96 ze dne 14. 12. 2023 zrušil jak rozsudek krajského soudu, tak rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, a věc vrátil Odvolacímu finančnímu ředitelství k dalšímu řízení.

3. Ačkoli Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost jako celek důvodnou, přisvědčil pouze stěžovatelčiným námitkám týkajícím se hodnocení jediného daňového dokladu; ve zbývající části považoval stěžovatelčiny námitky za nedůvodné.

4. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost. Tu Ústavní soud usnesením

sp. zn.

ze dne 29. 2. 2024 odmítl pro nepřípustnost, jelikož nesměřovala proti konečnému rozhodnutí ve věci, ale proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, po němž mělo následovat další řízení. Ústavní soud uvedl, že stěžovatelka má možnost se na Ústavní soud obrátit poté, co v dalším řízení vyčerpá všechny prostředky ochrany svých práv.

5. Odvolací finanční ředitelství v mezičase v dalším řízení vydalo napadené rozhodnutí, jímž změnilo jediný dodatečný platební výměr; ostatní dodatečné platební výměry znovu potvrdilo a odvolání proti nim zamítlo.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka má za to, že napadené pravomocné rozhodnutí vyčerpává její procesní možnosti obrany, protože další správní žaloba proti napadenému rozhodnutí by byla nepřípustná podle , , ve znění pozdějších předpisů. I pokud by však podmínka vyčerpání ostatních prostředků ochrany práv splněna nebyla, byla by podle stěžovatelky ústavní stížnost přípustná, jelikož (i) napadené rozhodnutí bezprostředně a citelně zasahuje do ústavně zaručených práv stěžovatelky a (ii) námitka porušení jejích práv už nemůže být v dalším řízení efektivně uplatněna, jelikož rozsudek Nejvyššího správního soudu uzavřel možnost přehodnotit posouzení zbývajících dodatečných platebních výměrů v dalším řízení. Rozhodnutí o ústavní stížnosti má význam také pro oblast finanční správy jako takové, nejde jen o individuální práva stěžovatelky.

7. K napadenému rozhodnutí stěžovatelka především namítá porušení svých procesních práv v řízení před Odvolacím finančním ředitelstvím. To zcela změnilo právní závěr specializovaného finančního úřadu a stěžovatelce odepřelo odpočet DPH nikoli pro vědomou účast na daňovém podvodu, ale pro neprokázání hmotněprávních podmínek pro odpočet. Takový závěr byl pro stěžovatelku překvapivý a nemohla na něj reagovat dříve než ve správní žalobě. Právo na spravedlivý proces, respektive princip rovnosti zbraní, podle stěžovatelky porušila i nepřiměřeně krátká doba jednoho měsíce, kterou dostala k dispozici na reakci na nové právní hodnocení věci v původním odvolacím řízení. Závěr, že neunesla důkazní břemeno, proto nemůže podle stěžovatelky obstát.

8. Odvolací finanční ředitelství mělo podle stěžovatelky v dalším řízení vycházet z úplného posouzení skutkového stavu, tzn. zohlednit i "vizuál" (zobrazení závodního dresu), který opomnělo zohlednit v předchozím rozhodnutí ? což mu podle stěžovatelky vytknul i Nejvyšší správní soud. Přesto jen zopakovalo závěry Nejvyššího správního soudu, které však pro tento (po zohlednění vizuálu změněný) skutkový stav už nebyly přiléhavé, a tudíž ani závazné. Odvolací finanční ředitelství tak neodstranilo vady odvolacího řízení.

III.

Předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelkou, který byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 . Ústavní soud je k řízení o ní příslušný.

10. Navzdory splnění předchozích procesních předpokladů projednatelnosti ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.

11. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( tamtéž). Významem tohoto ustanovení z hlediska principu subsidiarity ústavní stížnosti se Ústavní soud věnoval již v usnesení

sp. zn.

, na které pro stručnost odkazuje.

12. Dalším prostředkem ochrany ve věci stěžovatelky bylo využití procesních prostředků podle (obecně viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 16. 6. 2009). Vydání napadeného správního rozhodnutí tak stěžovatelčiny možnosti ochrany mimo ústavní soudnictví nevyčerpalo.

13. Proti tomu stěžovatelka namítá, že žaloba proti napadenému rozhodnutí by musela být shledána nepřípustnou ve smyslu . Ten však upravuje pouze žaloby podané tzv. ve veřejném zájmu, a na tuto věc tak nedopadá. Dále tvrdí, že by se svými námitkami nemohla uspět, jelikož i správní soud rozhodující o žalobě by byl vázán již vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu, který sice předchozí rozhodnutí zrušil, ale stěžovatelčině argumentaci přisvědčil jen zcela dílčím způsobem. Se závěrem o vázanosti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu lze souhlasit ? Odvolací finanční ředitelství jím bylo vázáno při vydání nového rozhodnutí [ ve spojení s ] a krajský soud a Nejvyšší správní soud, pokud by řízení pokračovalo před správními soudy, by jím případně také byly vázány (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. -50 ze dne 23. 2. 2022, č. 4321/2022 Sb. NSS).

14. Stěžovatelka chápe "efektivitu" prostředku ochrany ze subjektivního pohledu. Ten však Ústavní soud nezastává. Důvodem pro připuštění výjimky podle může být toliko neefektivita procesního prostředku systémová, kdy takový prostředek není objektivně způsobilý zajistit adekvátní ochranu práv ve všech případech, kdy nastane daná situace. Od tohoto případu však nutno odlišovat efektivitu procesního prostředku ve smyslu způsobilosti takového prostředku dosáhnout změny ve prospěch stěžovatele ? neefektivitu subjektivní. Proto Ústavní soud setrvává na požadavku podat žalobu k soudu i tam, kde je judikatura správního soudnictví jednotná, opírá se o zákon (byť neústavní), a lze očekávat, že podání žaloby bude pouze formálním prodloužením řízení (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 4. 2022 a v něm citovaná judikatura). Podobně je tomu v nynějším případě, kdy zůstává vysloven pro stěžovatelku převážně nepříznivý kasačně závazný právní názor Nejvyššího správního soudu.

15. Námitky obsažené v ústavní stížnosti navíc nasvědčují tomu, že ani ze subjektivního hlediska by nebylo podání žaloby proti napadenému správnímu rozhodnutí zcela bezpředmětné. Za předpokladu, že by stěžovatelka v žalobě vznesla obdobné námitky jako v podané ústavní stížnosti, namítala by mimo jiné, že Odvolací finanční ředitelství pochybilo při vedení dalšího odvolacího řízení (po zrušení předchozího rozhodnutí) a že nesprávně aplikovalo závazný právní názor Nejvyššího správního soudu (respektive že jej aplikovat pro změnu skutkového stavu ani nemělo, jak tvrdí stěžovatelka). Aniž by Ústavní soud jakkoli předjímal důvodnost takových žalobních bodů, je z jejich podstaty zřejmé, že se jimi správní soudy v předchozím řízení nemohly zabývat. Ústavní soud si je vědom toho, že stěžovatelka stále nesouhlasí především se závěry Nejvyššího správního soudu. Jak ale vysvětlilo již usnesení

sp. zn.

, i proti právnímu názoru Nejvyššího správního soudu se stěžovatelka mohla bránit ústavní stížností až poté, co by vyčerpala všechny procesní prostředky ochrany.

16. Ústavnímu soudu není známo, zda stěžovatelka podala vedle ústavní stížnosti správní žalobu proti napadenému rozhodnutí. Pokud tak však neučinila a nechala lhůtu podle marně uplynout, nemůže to samo o sobě založit přípustnost této ústavní stížnosti. Ústavní soud v usnesení

sp. zn.

stěžovatelku poučil o zákonných podmínkách přípustnosti ústavní stížnosti. Vyhodnotila-li je stěžovatelka nesprávně, nepředstavuje závěr o nepřípustnosti této druhé ústavní stížnosti odepření spravedlnosti (denegatio justiciae).

17. Přípustnost ústavní stížnosti není dána podle ani z důvodu podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatelky. Stěžovatelka sice namítá, že jí předkládané ústavněprávní otázky mají přesah i mimo její individuální případ. Její argumentace se však omezuje na tvrzení o precedenčním významu nálezu, jehož vydání se domáhá, ve smyslu obecné "precedenční závaznosti" nálezů [vymezené např. v nálezu

sp. zn.

ze dne 13. 11. 2007 Slovenské důchody VI (N 190/47 SbNU 465), bod 59 a násl.]. To pro splnění podmínky podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatelky nepostačuje (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 15. 10. 2019).

18. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2024

Kateřina Ronovská v. r.

soudkyně zpravodajka