Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3172/08

Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti hlavního města Prahy se sídlem Mariánské náměstí 2, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, AK Karlovo nám. 18, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008 č. j. -81 a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2007 č. j. -69 a Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 9. 2006 č. j. -53 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho civilní věci s odůvodněním, že jimi byl porušen článek 95 odst. 1 a článek 96y, jakož i články 11, 36, 37 a 38d.

Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. zjistil Ústavní soud, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. 4921/2, katastrální území Smíchov, obec Praha, k němuž byla jako vlastník zapsána Česká republika - Fond dětí a mládeže "v likvidaci", a to s odůvodněním, že byl ve vlastnictví České republiky, přičemž Národnímu výboru hlavního města Prahy k němu příslušelo právo hospodaření, a proto na stěžovatele na základě , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přešlo vlastnické právo k tomuto pozemku. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 14. 9. 2006 č. j. -53 žalobu zamítl, přičemž vyšel z následujících skutkových zjištění. Předmětný pozemek byl na základě hospodářské smlouvy zapsán na listu vlastnictví č. 2 pro Československý stát - Národní výbor hlavního města Prahy, zatímco budova na něm postavená byla hospodářskou smlouvou převedena z Projektovéhou SSM na Ústřední výbor SSM a následně rozhodnutím Ministerstva strojírenství a elektrotechniky přešla do vlastnictví Ekoprojektu Praha, a. s. Soud se opřel o ustálený výklad ustanovení , dle kterého je jednou z podmínek přechodu vlastnického práva na obec fakticky realizovaný výkon práva hospodaření nebo práva obdobného, což stěžovatel neprokázal ani netvrdil. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2007 č. j. -69 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 7. 2008 č. j. -81 dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť stran výkladu pojmu práva hospodaření již shodně a konstantně judikoval a napadené rozhodnutí nevykazovalo ani judikatorní přesah ve smyslu ustanovení .

Stěžovatel obecným soudům vytýká, že při výkladu pojmu práva hospodaření nevycházely prioritně ze , ale bez dalšího odkázaly na judikaturu (rozsudky Nejvyššího soudu , a nález Ústavního soudu

), aniž by zohlednily časovou prodlevu mezi přijetím , o obcích (obecní zřízení), a a s tím spojené problémy s vlastnictvím a hospodařením s věcmi. Stěžovatel je názoru, že citovaný zákon podmínku faktického hospodaření neukládá, ale hovoří pouze o hospodaření, které nepředstavovalo pouze výlučné nakládání s majetkem, avšak zahrnovalo celý soubor práv a povinností. Obec jako nestátní subjekt nemohla být nositelem práva hospodaření, a proto v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1191 Sb. použil zákonodárce výraz "hospodařit". Pokud by měl zákonodárce na mysli faktické právo hospodaření, by nebyl uveden v praxi, neboť by neexistoval žádný majetek, u kterého by byly splněny všechny podmínky přechodu vlastnického práva, zejména podmínka faktického hospodaření. Stěžovatel svůj názor opírá i o přiložené stanovisko Ministerstva financí, ze kterého cituje. Stěžovatel žádá, aby Ústavní soud vzal toto stanovisko v potaz a nevycházel pouze ze svého nálezu, jelikož judikatura se vyvíjí, objevují se nové poznatky a zkušenosti, čímž se mění pohled na daný problém jako např. v restituční judikatuře, kde byly odlišné názory různých soudů následně překonány.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je spor o výklad pojmu hospodaření obsaženého v ustanovení zákona ; na tomto výkladu závisí řešení otázky, zda na stěžovatele přešlo vlastnické právo k pozemku, o jehož vlastnictví je veden spor. Ústavní soud již výklad tohoto pojmu provedl v nálezu

(Sb.n.u. sv. 6, str. 461), v němž zaujal právní názor, že pro takový přechod musí být splněny kumulativně všechny tři podmínky v tomto ustanovení určené - musí tedy jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke stanovenému dni k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a konečně, že s tímto majetkem tento předchůdce také hospodařil (jinak řečeno, že právo hospodaření bylo také realizováno). Pojem "právo hospodaření" je pojmem, který byl v hospodářském zákoníku a ve , o hospodaření s národním majetkem, použit v obdobném významu, jako původní pojem "správa". Proto i pojem "hospodaření", který sice není právem definován, je třeba odvodit z citovaných předpisů, kde se organizacím ukládá hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat. Pokud organizace majetek k plnění svých úkolů nepotřebovala a neužívala jej, tendovala právní úprava k tomu, aby byl neprodleně nařízen převod práva hospodaření, přičemž umožňovala též dočasné užívání jinou organizací nebo i občany. Tohoto právního názoru se pak Ústavní soud přidržel i v dalších řízeních zahájených návrhem stěžovatelky s obdobnou argumentací (srov. usnesení

sp. zn.

,

,

) a dále v usneseních

sp. zn.

a

(dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud je povinen bdít nad dodržováním ústavnosti, tedy dohlížet na to, aby při činnosti státních orgánů byl respektován princip právního státu, jehož složkou je zásada zákazu svévole v soudním rozhodování. Nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je libovolné chování a rozhodování orgánům veřejné moci striktně zapovězeno, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (srov. nález

, Sb.n.u. sv. 30, str. 309; též vyhlášen pod č. 198/2003 Sb.). Jedinou možnost odchýlit se od vlastního závazného právního názoru vyjádřeného v nálezu představuje ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), který ukládá senátu, jenž v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěje právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předložit otázku k posouzení plénu.

Ústavní soud je názoru, že skutkový stav ve stěžovatelově věci je připodobnitelný rozhodným skutečnostem ve výše citovaných rozhodnutích, v nichž Ústavní soud vyložil pojem hospodaření v opozici k právu hospodaření v tom smyslu, že právo hospodaření představuje určitou formální podmínku, zatímco hospodaření vyložil Ústavní soud materiálně jako faktické užívání majetku. Čtvrtý senát Ústavního soudu neshledal žádného důvodu pro postup dle ustanovení , neboť s právními závěry v citovaném nálezu prezentovanými souhlasí. Na uvedeném nic nemění ani přiložené stanovisko Ministerstva financí. Argumentace předestřená v ústavní stížnosti je pouhou opakovanou polemikou s prejudikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu nepřinášející žádné nové podněty, jež by mohly vést k případné změně právního názoru Ústavního soudu v projednávané věci.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2009

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu