Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 624/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Městské části - Praha D., zastoupené starostkou A. S., právně Mgr. J.P., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. července 2000, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 19. října 2000 bylo Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), doručeno podání, doplněné ústavní stížností doručenou dne 30. října 2000. V ústavní stížnosti stěžovatelka napadla rozsudek dovolacího soudu, kterým bylo zamítnuto dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu.

V rámci řízení o určení vlastnického práva obce k pozemku, se stěžovatelka snažila dokázat, že předmětné nemovitosti na ni přešly na základě ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, když byly kumulativně splněny podmínky, že se jednalo o majetek, který náležel ČR, ke stanovenému datu měl právo hospodaření s ním právní předchůdce obce (městské části), a tento předchůdce s majetkem také hospodařil. Obecné soudy v průběhu řízení vzaly za prokázané pouze první dvě podmínky, třetí nikoliv.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí vadnost řízení před všemi stupni obecných soudů, kdy však výslovně napadá toliko poslední rozhodnutí v řízení ve věci. Stěžovatelka uvádí, že k dovolání navrhla jako nový důkaz stanovisko Ministerstva financí ČR k otázce pojmu hospodaření, který považovala za naprosto zásadní. Nejvyšší soud ČR však pochybil, když se v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nezabýval stěžovatelkou navrženým důkazem. Tím byla popřena zákonem stanovená zásada volného hodnocení důkazů, která neumožňuje soudu jen výběr z předložených důkazů, ale stanovuje povinnost hodnotit i důkazy odporující jiným. Vytýkala Nejvyššímu soudu ČR vadnost postupu, který považuje za protizákonný a jeho rozhodnutí za nepřezkoumatelné a neústavní.

Dále stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavních práv i v postupu soudu nalézacího a odvolacího.

Uvedeným postupem bylo stěžovatelce, dle jejího názoru, upřeno právo zaručené v d (dále jen " "), tedy právo domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého soudu, dále dle y ČR, neboť soudy neposkytly stanoveným způsobem ochranu jejím právům, a dle y ČR, podle kterého je soudce při svém rozhodování vázán zákonem. Současně stěžovatelka shledala i porušení práva na vlastnictví dle y.

K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu dle ustanovení zákona vyjádřil účastník řízení - Nejvyšší soud ČR, prostřednictvím předsedy senátu 30 Cdo, který plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a s ohledem na výtky uvedené v ústavní stížnosti poukázal, na ustanovení , k otázce dokazování v dovolacím řízení. Současně uvedl, že dovolání vycházelo z dovolacího důvodu ve smyslu lit. d) , v tehdy platném znění.

K věci si Ústavní soud vyžádal rovněž spis vedený ve věci před Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. . Z uvedeného spisu jakož i z ostatních podkladů Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

S odkazem na vyjádření účastníka se Ústavní soud zabýval dovoláním, z jehož obsahu je zřejmé, že stěžovatelka v dovolání napadla dle ustanovení , v tehdy platném znění, jako nesprávné právní posouzení zjištěných skutečností odvolacím soudem, zejména jím provedený výklad termínu "hospodaření" dle

Nejprve je Ústavní soud nucen konstatovat, že posouzení důvodnosti dovolání tak, jak je učinil Nejvyšší soud ČR, je plně v jeho kompetenci a Ústavnímu soudu nepřísluší přezkum takového závěru, pokud tímto rozhodnutím nedošlo k porušení některého ze základních práv chráněných ústavními zákony či mezinárodní smlouvou o lidských právech dle y ČR. V konkrétním případě však rozhodnutí dovolacího soudu takové vady nevykazuje.

Nejvyšší soud ČR při aplikaci lit. d) , konstatoval, že možného porušení by se obecný soud mohl dopustit pouze tehdy, pokud by použil jiný právní předpis, než který měl být použit, popřípadě pokud by při aplikaci správného předpisu došlo k jeho špatnému vyložení. V daném případě však obecné soudy použily správný právní předpis, a při jeho výkladu vycházely i z nálezu Ústavního soudu, ze dne 29. listopadu 1996,

sp. zn.

, (viz. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, str. 461), který o této problematice již jednal a vydal rozhodnutí, kterým jsou obecné soudy, stejně jako všechny ostatní orgány na základě y ČR, vázány. Tento nález ostatně výslovně zmínil i Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí.

Ústavní soud konstatuje, že neshledal důvody odklonit se od svého právního názoru vyjádřeného v citovaném nálezu a v tomto směru je tedy nedůvodnost ústavní stížnosti zřejmá.

K otázce stěžovatelkou tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces tím, že Nejvyšší soud ČR nezhodnotil stěžovatelkou k dovolání přiložený důkaz, odkazuje Ústavní soud na znění

K tvrzení stěžovatelky o porušení práva na vlastnictví dle y, pak Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, kdy ochranu vlastnictví podle y chápe především jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného a existujícího. Pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového vlastnictví teprve zjištěna nebo dokonce konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže.

Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem, proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 2. dubna 2001

JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu