Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 522/09

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 26. března 2009 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti R. W., zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 11. 2007 sp. zn. a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných d, a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.

Označená rozhodnutí, jak je patrno z jejich obsahu i obsahu ústavní stížnosti, byla vydána v řízení vedeném proti stěžovateli a L. B. o náhradu škody, způsobené trestnou činností jmenovaných žalobci L. M. Okresní soud v Náchodě shora označeným rozhodnutím po provedení dokazování, zejména obsahem svého trestního spisu sp. zn. , jehož předmětem bylo řízení proti jmenovaným vedené, které bylo pravomocně ukončeno trestním příkazem vydaným dne 18. 12. 2006, jímž byli oba jmenovaní uznáni vinnými trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2 trestního zákona v účastenství formou pomoci dle § 10 odst. 1 písm. c) a ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona za spolu s dalšími nezjištěnými osobami zinscenované loupežné přepadení a odcizení peněz a věcí z provozovny TipSport baru, dále inventurními soupisy označené provozovny baru, jehož majitelem je žalobce, i vyjádřením žalovaných v rámci trestního řízení, s odkazem na ustanovení a uložil stěžovateli a druhému žalovanému povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 225.032,- Kč s příslušenstvím, kterážto částka podle zjištění soudu představuje přepadením na uvedené provozovně způsobenou škodu. Ohledně částky 30.000,- Kč soud řízení zastavil a žalobu ohledně částky 2.408,- Kč zamítl. Krajský soud v Hradci Králové, který rozhodoval o odvolání obou žalovaných, namítajících v podstatě nesouhlas s vyčíslenou výší škody a v této souvislosti neunesení důkazního břemene žalobcem, rozsudek soudu I. stupně v napadené žalobě vyhovující části jako věcně správný potvrdil, když se v podstatě ztotožnil s hodnocením dokazování provedeným soudem I. stupně, jehož rozhodnutí změnil pouze ve výroku o nákladech řízení.

Stěžovatel a druhý žalovaný podali proti rozsudku krajského soudu také dovolání, v němž namítali nesprávné právní posouzení věci, které spatřovali v tom, že odpovědnost 2. žalovaného byla posouzena podle nesprávného právního předpisu, neboť tento se dopustil trestného jednání jako zaměstnanec žalobce a měla být proto jeho odpovědnost posouzena podle , zpochybnili dále závěry odvolacího soudu o výši způsobené škody a tvrdili, že s ohledem na to, že trestné činnosti se dopustili pouze jako spolupachatelé, resp. účastníci, společně s dalšími (hlavními pachateli), neměla jim být povinnost nahradit škodu ukládána jako společná a nerozdílná podle , ale mělo být rozhodnuto o diferencované povinnosti jednotlivých účastníků v závislosti na míře jejich účasti na trestném činu podle . O tomto dovolání rozhodl Nejvyšší soud shora označeným usnesením tak, že dovolání odmítl podle věta první a V odůvodnění svého rozhodnutí dal najevo, že v daném případě bylo možno přípustnost dovolání posuzovat jen podle ustanovení , přitom dále podrobně s odkazem na soudní judikaturu - v poměru k otázce, zda spolupachatelství (účastenství) zaměstnance na trestném činu krádeže vůči majetku zaměstnavatele zakládá odpovědnost za škodu podle - na rozhodnutí publikované pod č. 65/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pokud jde o otázku solidární odpovědnosti za škodu, pak s odkazem na rozhodnutí č. 25/1993 a č. 58/2006 téže Sbírky a další - zdůvodnil, proč učinil závěr, že žádná z otázek odvolateli vymezených nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným ve smyslu ustanovení odst. 3 Uvedl, že pro závěr o solidární odpovědnosti žalovaných je bez významu výsledek trestního řízení proti "hlavním pachatelům", jelikož jejich odpovědnost, resp. povinnost k náhradě škody nebyla předmětem řízení a současně pravomocné přisouzení nároku na náhradu škody proti žalovaným nepředstavuje překážku věci rozsouzené pro případ následného uplatnění tohoto nároku žalobcem vůči dalším, rovněž solidárně odpovědným, subjektům. Vysvětlil také, že, pokud bylo namítáno neunesení důkazního břemene, byl uplatněn při zvažované přípustnosti dovolání podle nezpůsobilý dovolací důvod.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel podrobně popisuje průběh řízení včetně obsahu napadených rozhodnutí, s nímž obsáhle polemizuje. Stejně jako v předchozím řízení v podstatě dává najevo nesouhlas s nedostatečností provedených důkazů a jejich hodnocením pokud jde o výši škody, jakož i nesouhlas s rozhodnutím o solidární odpovědnosti žalovaných, mělo být podle něj přihlédnuto k trestnímu řízení vedenému proti "hlavním pachatelům", přitom zdůrazňuje, že po celou dobu páchání trestné činnosti byl doma, nebyl přímým pachatelem, ale pouze "pomocníkem", a právě v tom spatřuje zvláštní okolnost, odůvodňující dělenou odpovědnost ve smyslu ustanovení Je přesvědčen o tom, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam a postup, na jehož podkladě k jejich vydání došlo, porušil jeho ústavně zaručená práva. V podstatě z uvedených důvodů, v ústavní stížnosti dále rozvedených, navrhl proto stěžovatel zrušení napadených rozhodnutí.

Ústavní soud, poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel v podstatě dává najevo nesouhlas s postupem obecných soudů v jeho věci, se zhodnocením provedeného dokazování a následným právním posouzením, přičemž v zásadě opakuje své námitky uplatňované v odvolacím a zejména pak v

dovolacím řízení a staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Věcí stěžovatele se soud I. stupně dostatečně zabýval a také soudy odvolací a dovolací věnovaly přezkumu napadených rozhodnutí náležitou pozornost. Na námitky stěžovatele bylo tak reagováno již v řízení před obecnými soudy a na odůvodnění rozhodnutí těchto soudů lze tak odkázat. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl. Nutno také zdůraznit, že z hlediska zmíněné pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva.

Nejvyšší soud věci věnoval náležitou pozornost a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Dostatečně objasnil, z jakých důvodů nepřisoudil rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam po právní stránce a proč dovolání stěžovatele posoudil jako nepřípustné. Ústavní stížností napadená rozhodnutí považuje Ústavní soud za rozhodnutí věcí stěžovatele se řádně zabývající, jejich odůvodnění dostatečně objasňují učiněné závěry, které také, pokud jde o otázku dělené odpovědnosti, jež je výjimkou z pravidla odpovědnosti solidární, v ustanovení stanovené a přicházející v úvahu jen ve výjimečných případech, odpovídají soudní judikatuře, na níž poukazoval ve svém rozhodnutí dovolací soud, a nevykazují tak prvky libovůle. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, což by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu (srov. např. nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995), v daném případě zjištěn nebyl.

Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2009

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu