Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 682/2008

U S N E S E N Í

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal na žalovaných náhrady škody, kterou mu měli způsobit společně s dalšími osobami krádeží finanční hotovosti a poškozením zabezpečovacího zařízení v jeho provozovně v N. M. n. M.

Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 31. 5. 2007, č.j. -39, uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 225 032,- Kč s příslušenstvím, žalobu co do částky 2 408,- Kč jako nedůvodnou zamítl, řízení ohledně částky 30 000,- Kč z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaní společně s dalšími dvěma nezjištěnými osobami dne 23. 8. 2006 zinscenovali loupežné přepadení provozovny žalobce v N. M. n. M., při němž došlo k odcizení finanční hotovosti a k poškození zabezpečovacího zařízení. Za toto jednání byli trestním příkazem Okresního soudu v Náchodě ze dne 18. 12. 2006, č.j. -161, který nabyl právní moci dne 9. 1. 2007 a 12. 1. 2007, uznáni vinnými ze spáchání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 a 2 trestního zákona (dále jen „tr. zák.“) v účastenství ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Oba žalovaní se v průběhu trestního řízení k uvedenému jednání doznali. Z inventurních soupisů žalobce ze dne 23. 8. 2006 a z výpovědí žalovaných v trestním řízení bylo zjištěno, že žalobci vznikla škoda ve výši 257 440,- Kč, na níž mu bylo žalovaným 2) před podáním žaloby uhrazeno 32 408,- Kč. Okresní soud žalobě vyhověl v částce 225 032,- Kč, neboť shledal žalované v tomto rozsahu solidárně odpovědnými za škodu, jež byla žalobci jejich jednáním způsobena.

K odvolání žalovaných, které směřovalo do vyhovujícího výroku o věci samé a do výroku o nákladech řízení, Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 11. 2007, č.j. -57, rozsudek okresního soudu ve výroku o platební povinnosti žalovaných potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech prvostupňového řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Výši vzniklé škody v částce 257 440,- Kč považoval za prokázanou inventurními soupisy vypracovanými žalobcem ještě v den škodné události, výpovědí žalovaného 2) učiněnou v trestním řízení a rovněž tím, že bezprostředně po uhrazení 30 000,- Kč dne 24. 8. 2006 jako první splátky na náhradu vzniklé škody žalovaný 2) žalobci potvrdil, že „dlužná částka“ činí ještě 227 440,- Kč, z čehož odvolací soud vyvodil, že žalovaný 2) si byl vědom, že škoda byla způsobena právě v této výši. Jelikož naplnění předpokladů odpovědnosti žalovaných za škodu (kromě její výše) bylo mezi účastníky řízení nesporné, okresní soud správně uznal žalované solidárně odpovědnými za vzniklou škodu podle a (dále jen „obč. zák.“); odvolací soud proto jeho rozhodnutí potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle (dále jen „ “) a odvolacímu soudu vytýkají, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odpovědnost žalovaného 2) posoudil podle nesprávného právního předpisu, a rovněž žalovaným nesprávně uložil, aby žalobci nahradili vzniklou škodu společně a nerozdílně. Jelikož žalovaný 2) se dopustil trestného činu jako zaměstnanec žalobce, je třeba jeho odpovědnost posuzovat podle , a to podle ustanovení o porušení povinnosti předcházet škodám (neboť „sám zlodějem nebyl“) a o úmyslném jednání proti dobrým mravům. Dovolatelé dále zpochybňují závěr odvolacího soudu o výši způsobené škody. Namítají, že soud učinil předmětný závěr pouze na základě tvrzení žalobce, aniž by tato tvrzení byla prokázána k tomu způsobilými důkazy. Za takové důkazy nelze považovat inventurní soupisy žalobce, odsouhlasení výše škody žalovaným 2) v trestním řízení ani u, jež byla žalobcem předložena žalovanému 2) k podpisu při uhrazení částky 30 000,- Kč. Dovolatelé zdůrazňují, že se předmětné trestné činnosti dopustili pouze jako spolupachatelé, resp. účastníci, tedy společně s dalšími (hlavními) pachateli. Povinnost nahradit škodu jim proto neměla být ukládána jako společná a nerozdílná ( obč. zák.), ale mělo být rozhodnuto – s přihlédnutím k výsledku trestního řízení vedeného proti hlavním pachatelům – o „diferencované povinnosti“ jednotlivých účastníků nahradit škodu v závislosti na míře jejich účasti na trestném činu ( obč. zák.). Z těchto důvodů dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a aby následně krajský soud přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího i dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami – účastníky řízení ( ), řádně zastoupenými advokátem ve smyslu a 4 , dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Žalovaní napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné dle ] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [ ]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením , je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelé označili, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Žádná z otázek, které byly dovolateli vymezeny, nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným ve výše vyloženém smyslu.

K otázce, zda spolupachatelství (účastenství) zaměstnance na trestném činu krádeže vůči majetku zaměstnavatele zakládá odpovědnost zaměstnance za škodu podle , lze uvést, že obecně tato odpovědnost zaměstnance za škodu přichází v úvahu tehdy, jestliže se zaměstnanec dopustil zaviněného porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Nemůže se tedy jednat o jakoukoli – tedy i nepřímou – souvislost, ale jednání škůdce musí být v přímé souvislosti s plněním jeho pracovních úkolů (k tomu srov. rozhodnutí publikované pod č. 65/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zásadním kritériem pro posouzení této souvislosti je místní, časový a především věcný (vnitřní, účelový) vztah činnosti, při které byla škoda způsobena, k provozní (obchodní) činnosti zaměstnavatele, tedy zda objektivně šlo o činnost konanou pro zaměstnavatele či nikoli. Z toho vyplývá, že dospěl-li odvolací soud v dané věci k závěru, že jednání žalovaného 2) je tzv. excesem, a proto jeho odpovědnost za škodu způsobenou zaměstnavateli (žalobci) posuzoval podle obecných ustanovení o odpovědnosti za škodu, nevybočil tím z ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 79/2003, a ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. , uveřejněný pod C 1724 v Souboru civilních rozhodnutí NS, nebo usnesení téhož soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod C 3728 v Souboru civilních rozhodnutí NS).

Soudní praxe vychází ze zásady, že byla-li škoda způsobena více škůdci [tj. společným, vzájemně dohodnutým či koordinovaným jednáním více osob uskutečňujících společný záměr (spoluzavinění) – v trestním právu spolupachatelství, případně účastenství], odpovídají za ni společně a nerozdílně (solidárně) za předpokladu, že je dána příčinná souvislost mezi jednáním (opomenutím) každého z nich a škodlivým následkem, za nějž je náhrada požadována. Výjimku z tohoto obecného pravidla představuje situace, kdy soud – vzhledem ke zvláštním okolnostem konkrétního případu – rozhodne o odpovědnosti každého ze škůdců podle jeho účasti na způsobení škody a v příslušném rozsahu mu také uloží povinnost škodu nahradit; rozhodnutí podle obč. zák. však musí náležitě odůvodnit (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. I, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1126-1127, a v soudní praxi např. rozhodnutí publikovaná pod č. 25/1993 a č. 58/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – trestní část). Smyslem tzv. solidární odpovědnosti je, aby byla prohloubena odpovědnost za škodu a aby byla důsledně zabezpečena ochrana práv poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. ). Žádné zvláštní okolnosti odůvodňující dělenou odpovědnost nebyly tvrzeny. Odvolacímu soudu proto nelze vytýkat, že by se uplatněním zásady solidární odpovědnosti škůdců v posuzované věci odchýlil od uvedených judikatorních závěrů. Pro jeho závěr o solidární odpovědnosti žalovaných je přitom bez významu výsledek trestního řízení proti „hlavním pachatelům“, jelikož jejich odpovědnost (resp. povinnost k náhradě škody) není předmětem tohoto řízení, a současně pravomocné přisouzení nároku na náhradu škody proti žalovaným nepředstavuje překážku věci rozsouzené pro případ následného uplatnění tohoto nároku žalobcem vůči dalším (rovněž solidárně odpovědným) subjektům.

Zpochybňují-li dovolatelé závěr o výši vzniklé škody, respektive namítají-li neunesení důkazního břemene žalobcem ohledně výše škody, uplatňují tím dovolací důvod podle , jehož uplatnění je však v případě zvažované přípustnosti dovolání podle bez významu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z uvedeného vyplývá, že napadenému rozhodnutí nelze přisuzovat zásadní význam po právní stránce ( ), a dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Směřuje-li dovolání rovněž do výroku o nákladech řízení (byť žádné konkrétní námitky proti tomuto výroku neobsahuje), není přípustné ani v této části (srov. rozhodnutí publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl podle věty první a

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a , neboť procesně neúspěšní žalovaní nemají na jejich náhradu právo a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. prosince 2008

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu