Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 50/09

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoňe a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky E. N., zastoupené Alexandrem Petričko, advokátem, se sídlem Chrastavská 188/27, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu. Tvrdila, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v d.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. (dále jen "usnesení"), bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 12. 5. 2008, sp. zn. , jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 6. 2006, sp. zn. , jako nepřípustné.

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala vydání domu čp. 240 a pozemků parc. č. 166, parc. č. 167 a parc. č. 1400/29 v katastrálním území Růžodol I (obec Liberec), zapsaných na listu vlastnictví č. 1 a č. 100002 i č. 1011 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu v Liberci. Bylo také rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému Pozemkovému fondu ČR 205,- Kč na náhradu nákladů řízení; o nákladech řízení žalovaného města a žalované společnosti s ručením omezeným bylo rozhodnuto, že nemají právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 6. 2006, sp. zn. , byla žaloba zamítnuta. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 12. 5. 2008, sp. zn. , byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

Podstatou závěrů obecných soudů bylo, že stěžovatelka nemůže být úspěšná s žalobou podle , za situace, kdy ve lhůtě stanovené restitučním předpisem neuplatnila svůj restituční nárok. Podle názoru obecných soudů bylo možné restituovat nemovitosti pouze v souladu s restitučním zákonodárstvím, v tomto případě se , o mimosoudních rehabilitacích. V daném případě se stěžovatelka nemůže domáhat ochrany tvrzeného vlastnického práva s poukazem na ustanovení , neboť poskytnutí takové ochrany by vedlo k obcházení účelu a smyslu restitučního zákonodárství.

Přípustnost dovolání stěžovatelka odvozovala od ustanovení . Nejvyšší soud předloženou otázku vzájemného vztahu žalob na ochranu a určení vlastnických práv podle obecných předpisů a žalob uplatňujících nároky upravené předpisy restitučního (rehabilitačního) zákonodárství posoudil tak, že se nejedná o otázku zásadního právního významu, zvláště pak, že nižší soudy nerozhodovaly v rozporu s hmotným právem. Odkázal při tom na svou předchozí judikaturu (sp. zn. ) a judikaturu Ústavního soudu (). Dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení a .

V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s právním názorem obecných soudů a zdůrazňuje především, že obecné soudy nechaly bez povšimnutí skutečnost, že konfiskační výměr, který je ve spise založen, byl vydán na někoho, kdo vlastníkem předmětných nemovitostí nebyl. Konfiskační výměr ze dne 2. 9. 1946 byl totiž vydán na matku stěžovatelky, přestože vlastníkem nemovitostí byla ve skutečnosti její babička. Proto výměr považuje stěžovatelka za nicotný a nezpůsobilý založit přechod vlastnického práva na jiný subjekt. Nejvyšší soud se podle názoru stěžovatelky s jejími námitkami vyrovnal pouze obecnými odkazy na předchozí judikaturu a nezabýval se tím, zda na konkrétní věc stěžovatelky tyto právní závěry skutečně dopadají.

Za "paradox občanského práva" považuje stěžovatelka deklarovanou nepromlčitelnost vlastnického práva v porovnání s účinky restitučních předpisů, které "jako by stály nad předpisy obecnými." Změna právního názoru obecných soudů v průběhu 90. let ve vztahu k použitelnosti určovacích žalob v obdobných případech, podle názoru stěžovatelky, vede k disproporci a nerovnosti mezi osobami, které takové žaloby podaly na počátku 90. let a těmi, které tyto žaloby podaly později.

Ústavní soud připomíná svou roli soudního orgánu ochrany (toliko) ústavnosti (y), neboť není vrcholem soustavy obecných soudů (, y). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéy a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána.

Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatelky pro nedostatek zásadního právního významu řešené otázky jako nepřípustné odmítnuto. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, v níž vymezil vztah mezi rozhodováním Ústavního a Nejvyššího soudu následovně: "Zatímco primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva, a to především i v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu, úkolem Ústavního soudu je posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Při tomto právním a ústavněprávním vymezení funkcí těchto orgánů veřejné moci Ústavní soud plně respektuje jím samotným opakovaně vyslovené stanovisko, že úvahu obecného soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko "denegatio iustitiae." (nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003,

sp. zn.

; z poslední doby shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. října 2008,

sp. zn.

; tato a další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně přístupná na http://nalus.usoud.cz). Výše uvedené lze bez dalšího vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že se dovolací soud námitkami stěžovatelky zabýval v intencích ustáleného výkladu příslušných ustanovení a že se s nimi dostatečně podrobně rozvedenými úvahami vypořádal.

Kromě výše uvedeného Ústavní soud hodnotí obsah ústavní stížnosti jako polemiku se závěry, k nimž dospělo plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. (publ. pod č. 477/2005 Sb.). V tomto stanovisku se Ústavní soud zásadním způsobem vyslovil k možnosti domoci se ochrany vlastnického práva cestou určovací žaloby za situace, kdy na situaci určitým způsobem dopadají restituční předpisy. Stanoviska přijatá plénem Ústavního soudu podle ustanovení představují způsob sjednocování rozhodovací praxe jednotlivých senátů Ústavního soudu.

Podle uvedeného stanoviska pléna totiž "restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. [...] Byť k majetkovým křivdám, které mínil [zákonodárce] zmírnit (nikoliv napravit) došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení [...] Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového."

Přijetím restitučních předpisů stát přikročil k obnovení vlastnického práva zcela dobrovolně, a to pouze v omezeném množství případů, jejichž rozsah byl určen jednotlivými restitučními předpisy co do časové působnosti, věcné působnosti a personální působnosti v podobě vymezení tzv. oprávněných osob. V případech, ve kterých nebyla možnost uplatnění restitučního nároku úspěšně využita, nelze se podle citovaného stanoviska domáhat ochrany vlastnického práva cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů.

Na základě těchto závěrů proto není možné, aby se stěžovatelka domáhala ochrany tvrzeného vlastnického práva k majetku jiným postupem, než na základě některého z restitučních předpisů.

Judikatura Ústavního soudu se vyvíjí v čase a stanovisko Ústavního soudu představovalo obrat v dosavadní judikatuře. Změnu judikatury Ústavního soudu, resp. sjednocení judikatury obecných soudů přijetím stanoviska, však nelze chápat jako příčinu nerovnosti mezi jednotlivými žalobci. Ústavní soud a všichni jeho soudci, včetně soudce zpravodaje, jsou nyní uvedeným stanoviskem vázáni, a to i v případě, kdy buď vyjádřili svůj právní názor v odlišném stanovisku nebo se s odlišnými stanovisky jiných soudců osobně ztotožňují, ačkoliv se vlastního hlasování pléna Ústavního soudu ze závažných důvodů nezúčastnili a vnitřně s ním nesouhlasí.

Ústavní soud připomíná, že , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), rozeznává v ustanovení , jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a meritorního .

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. února 2009

František Duchoň

předseda senátu