Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
9701F583F5B4CF77C1257A4E0067A9ED.html
HTML · 19.72 KB
No categories available
28 Cdo 3961/2008
U S N E S E N Í
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í :
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 27. 5. 2003 (se změnou žaloby podanou 21. 1. 2005), bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze 16. 6. 2006, čj. 15 C 139/2003 -56. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se vydání domu čp. 240 a pozemků parc. č. 166, parc. č. 167 a parc. č. 1400/29 v katastrálním území R. I (obec L.), zapsaných na listu vlastnictví č. 1 a č. 100002 i č. 1011 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu v L. Bylo také rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému P. f. ČR 205,- Kč na náhradu nákladů řízení; o nákladech řízení žalovaného města a žalované společnosti s ručením omezeným bylo rozhodnuto, že nemají právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 12. 5. 2008, sp. zn. 30 Co 505/2007 . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Liberci ze 16. 5. 2006, čj. 15 C 139/2003 -56, potvrzen ve výroku o věci samé (označeném I.), a to v upřesněném znění, týkajícím se žalobkyní vymáhaných povinností ohledně všech tří žalovaných. Byly potvrzeny také výrobky rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení (označené II. a III.). O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že na jejich náhradu nemá žádný z účastníků řízení právo.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným; při posuzování této právní věci měl odvolací soud, jak zdůrazňoval, na zřeteli ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu , ustanovení dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskace nepřátelského majetku, a ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích.
Odvolací soud poukazoval na závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně ve lhůtě stanovené restitučním předpisem neuplatnila svůj restituční nárok, což pokládal za rozhodující námitku žalovaných v daném případě. Restituovat tu bylo možné nemovitosti jen v souladu s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích. Tento zákon přiznal obecným soudům oprávnění posuzovat zákonnost výměrů o konfiskaci pouze v rámci řízení o restitučních nárocích z hlediska v úvahu přicházejících titulů, tedy pouze ke zmírnění křivd, vzniklých v rozhodné době. V daném případě se žalobkyně nemůže domáhat ochrany tvrzeného vlastnického práva s poukazem na ustanovení § 126 občanského zákoníku ; poskytnutí této ochrany by tu bylo obcházením smyslu a účelu restitučního zákonodárství.
Odvolací soud proto potvrdil žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný ve smyslu ustanovení § 219 občanského soudního řádu , když ovšem svým potvrzujícím výrokem odstranil zároveň neurčitou formulaci výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci. Ohledně nákladů odvolacího řízení rozhodoval odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu .
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 18. 6. 2008 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno dne 18. 6. 2008 u Okresního soudu v Liberci, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu .
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu , a jako dovolací důvod uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ a písm. b/ občanského soudního řádu .
Dovolatelka je toho názoru, že v daném případě bylo třeba především respektovat zásadu nepromlčitelnosti vlastnického práva, takže vlastník věci, který vlastnictví nepozbyl řádným nabývacím titulem (a může doložit své vlastnictví i např. vydržením), může se určovací žalobou domáhat určení svého nezrušeného vlastnického práva.
Dovolatelka je toho názoru, že v daném případě bylo třeba především respektovat zásadu nepromlčitelnosti vlastnického práva, takže vlastník věci, který vlastnictví nepozbyl řádným nabývacím titulem jiného (a může doložit své vlastnictví
i např. vydržením), může se určovací žalobou domáhat určení svého nezrušeného vlastnického práva.
Dovolatelka poukazovala na to, že doložila v řízení před soudy obou stupňů (potvrzením Státního okresního archivu v L. z 15. 4. 1994), že v daném případě byl vydán konfiskační výměr z 2. 9. 1946, který je nutno považovat za nicotný správní akt, na základě něhož nemohlo přejít vlastnictví na žádnou další osobu, když tento výměr byl vydán na matku žalobkyně R. K. a nikoli proti skutečné vlastnici R. B. (babičce žalobkyně E. N.), přičemž tento výměr nebyl nikdy účastnici řízení doručen, a to ani veřejnou vyhláškou. Soudy tedy rozhodovaly v této právní věci bez jakéhokoli dokladu o tom, že by došlo ke konfiskaci domu čp. 240 (dokonce uvedený dům, ani jeho majitelé nebyli uvedeni v některém seznamu konfiskovaných domů). Matka žalobkyně R. K., rozená B., uplatnila svůj restituční nárok u Pozemkového úřadu v L., ale její nárok na vydání nemovitostí byl zamítnut, a to jen z toho důvodu, že R. B. (babičce žalobkyně) nebylo vráceno po válce čs. státní občanství, a to i když podala žádost o zachování čs. státního občanství „ještě dříve, než je podle dekretu č. 33/1945 Sb. měla účinně pozbýt“.
Ve vyjádření žalovaného P. f. ČR k dovolání žalobkyně bylo uvedeno a navrhováno, aby dovolací soud toto dovolání odmítl. Podle názoru P. f. ČR soudy obou stupňů v daném případě věc správně posoudily, a to zejména v otázce, že tu nelze uplatňovat nárok na ochranu vlastnického práva podle obecných předpisů v případě, v němž byl dán i restituční nárok podle ustanovení předpisu restituční povahy, jako předpisu speciálního.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo možné v daném případě posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 15 C 139/2003 Okresního soudu v Liberci), že by odvolací soud svým rozsudkem z 12. 5. 2003 (sp. zn. 30 Co 505/2007 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem z 12. 5. 2008 řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou vzájemného vztahu žalob o ochranu a určení vlastnických práv podle obecných předpisů a žalob uplatňujících nároky upravené předpisy restituční (rehabilitační) povahy (zejména ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, a zákona č. 229/1991 Sb. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku), které jsou ve vztahu k obecným přepisům o určení a ochraně vlastnických práv (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce oprávněných osob, především dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní problematice vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb. ) z 11. 9. 2003, 31 Cdo /22 Cdo/ 1222/2001 , a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu , mohla-li uplatnit, případně jej bezúspěšně uplatnila, podle ustanovení právních předpisů restituční povahy.
Uvedené právní otázky se týkal i zásadní výklad podaný ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st. 21/05 Sb., ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 1666 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se úspěšně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1945 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit práva k majetku, který získal stát v době před i po 25. 2. 1948 konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak 60 roky, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu té doby nabyl věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. ), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu
(s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanoveních § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu . Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatelky přípustným podle citovaných ustanovení tohoto právního předpisu, ale ani podle jiných ustanovení občanského soudního řádu , upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatlky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustní opravný prostředek podle občanského soudního řádu .
V Brně dne 21. října 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu