Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2327/08

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelky M. K. M., právně zastoupené Alexandrem Petričko, advokátem se sídlem Chrastavská 188/27, Liberec 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -125 ze dne 1. 7. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 16. 9. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu č. j. -125 ze dne 1. 7. 2008.

Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") č. j. -99 ze dne 12. 4. 2006 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o určení, že je vlastnicí v návrhu specifikovaných nemovitostí, které byly jejímu dědovi, Josefu Macovi, konfiskovány na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Rozhodnutí okresního soudu bylo následně jako věcně správné potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud"), sp. zn. ze dne 17. 4. 2007. Dovolání proti rozsudku krajského soudu, jehož přípustnost stěžovatelka opírala o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. -125 ze dne 1. 7. 2008 pro absenci zásadního právního významu řešené otázky odmítnuto.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s právním posouzením věci, vycházejícím z rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. z 11. 9. 2003 a ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. ze dne 1. 11. 2005. Poukazovala přitom na skutečnost, že v roce 1945 bylo s ohledem na tehdy panující podmínky velmi obtížné se konfiskaci bránit, a i v případech, kdy konfiskace byla vlastníkem zpochybněna, bylo následně začasté téměř nemožné příslušné doklady dohledat. Obecné soudy dle stěžovatelky nesprávně vyhodnotily vztah restitučních a obecných předpisů, popřely proklamovanou nepromlčitelnost vlastnického práva a založily disproporci mezi osobami, jejichž žalobám bylo v obdobných případech v minulosti vyhověno, a osobami, o jejichž nárocích bylo rozhodováno až po publikaci stanoviska pléna Ústavního soudu. Stěžovatelka spatřovala v nesprávné aplikaci práva porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu y základních práv, proto navrhla, aby Ústavní soud předmětné usnesení Nejvyššího soudu zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co Ústavní soud toto rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V prvé řadě nutno podotknout, že ústavní stížnost směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatelky pro nedostatek zásadního právního významu řešené otázky jako nepřípustné odmítnuto. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, v níž vymezil vztah mezi rozhodováním Ústavního a Nejvyššího soudu následovně: "Zatímco primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva, a to především i v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu, úkolem Ústavního soudu je posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Při tomto právním a ústavněprávním vymezení funkcí těchto orgánů veřejné moci Ústavní soud plně respektuje jím samotným opakovaně vyslovené stanovisko, že úvahu obecného soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko "denegatio iustitiae." (nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 17. 12. 2003, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 31, str. 383 a násl.). Výše uvedené lze bez dalšího vztáhnout i na nyní projednávanou věc.

Krom toho námitky stěžovatelky představovaly toliko polemiku se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb., jímž jsou všichni soudci IV. senátu vázáni. Za těchto okolností bylo třeba aplikovaný právní názor považovat za ústavně konformní, v podrobnostech lze pak odkázat na obsah předmětného stanoviska. Z hlediska namítané disproporce mezi osobami, jejichž žalobám bylo v minulosti v obdobných případech vyhověno, je stěžovatelce možno přisvědčit v tom, že princip rovnosti v právech a princip právní jistoty patří mezi základní principy, o něž je opřeno fungování právního státu. Nicméně žádný z těchto principů není možno vykládat tak, že by bylo Nejvyššímu, resp. Ústavnímu soudu, zapovězeno změnit již dříve vyslovený právní názor. V právním řádu České republiky nemají soudní rozhodnutí povahu závazných precedentů ve smyslu pramenů práva, není proto vyloučeno, že společenský vývoj vyústí v situaci, kdy se dříve vyslovený právní názor bude jevit jako neudržitelný a bude třeba přistoupit k jeho změně. V zájmu předvídatelnosti soudního rozhodování jsou pro takový postup stanovena zvláštní pravidla; v této souvislosti lze poukázat například na ustanovení , jež stanoví, že rozhodnutí, založené na právním názoru odchylujícího se od právního názoru, již dříve vysloveného v nálezu, je třeba přijmout kvalifikovanou většinou všech soudců. Při respektování všech těchto postupů pak nemůže skutečnost, že došlo ke změně judikatury, konstituovat sama o sobě zásah do ústavně zaručených práv.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu