Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3026/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. P., zastoupeného Mgr. Martinem Petříkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Svobodova 11, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2008, č. j. -26, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhl, aby pro porušení , 4d (dále jen "") bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení ve výroku o nákladech řízení.

Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává následující.

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 22. 7. 2008, č. j. -14, zastavil řízení ve věci žaloby České pojišťovny a. s., proti stěžovateli (žalovanému) a o nákladech řízení rozhodl tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 8 211 Kč. Při rozhodování o nákladech řízení se uchýlil k užití , věty druhé, s tím, že řízení ve věci důvodně podaného návrhu bylo zastaveno pro chování stěžovatele, který žalovanou částku po podání žaloby uhradil.

Odvolací soud napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil; za zcela nerozhodné měl tvrzení stěžovatele, že ke "vzniku dluhu došlo pouze z nedbalosti", jakož i to, že nebyl žalobcem o plnění upomenut. K námitce neúčelně vynaložených nákladů na zastoupení žalobce advokátem (jestliže má vlastní právní odbor) odvolací soud uvedl, že je právem účastníka dát se v řízení zastupovat zástupcem, kterého si zvolí (, ).

V ústavní stížnosti stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval tím kriteriem pro přiznání nákladů řízení, jímž je účelnost vynaložených nákladů. S poukazem na závěry, podávající se z rozhodnutí Vrchního soudu sp. zn. , dovodil, že žalobce disponuje vlastním právním odborem s odborně vybavenými pracovníky a tudíž po něm nelze spravedlivě žádat, aby "hradil náklady vzniklé tím, že žalobce udělil k zastupování plnou moc advokátovi, jehož činnost se ... nevymyká běžné činnosti, pro kterou je Česká pojišťovna a. s. personálně vybavena".

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (

sp. zn.

,

,

,

,

); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z d. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi užitého podústavního práva a sám nikterak nedává najevo, proč by spor o výklad (a aplikaci v jeho věci) ustanovení ve spojení s (v otázce "účelného uplatňování práva"), měl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti závěrům obecných soudu (zde soudu odvolacího) toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", dovolávaje se přitom názorů jiného obecného soudu, nicméně neuvádí, proč by ty, jimž oponuje, měly být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Jinak řečeno, stěžovatel zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.

Ku podpoře již řečeného lze konkrétně k otázce účelnosti vynaložených nákladů řízení poukázat na právní závěr vyslovený v usnesení Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

(ve které se tamní stěžovatel rovněž odvolával na rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. ), podle něhož "posouzení účelnosti vynaložených nákladů, je výlučnou záležitostí ve věci rozhodujících obecných soudů a jakkoliv nepříznivě může rozhodnutí zasáhnout majetkovou sféru stěžovatele, není v žádném případě schopné zasáhnout jeho ústavně zaručená základní práva". Ostatně status žalobce v předmětném řízení je evidentně odlišný od "ministerstva", které "... je personálně i finančně vybavováno ze státního rozpočtu, aby se hájilo na soudě", jak tomu mělo být ve věci stěžovatelem odkazované.

Nelze v této souvislosti přisvědčit stěžovateli ani v tom, že se odvolací soud hodnocením "účelnosti" žalobcových nákladů řízení nezabýval, jestliže z odůvodnění jeho rozhodnutí (byť stručného) je naopak zjevné, že tuto otázku spojil s právem účastníka dát se v řízení zastupovat i advokátem, a právě odtud dovodil, že náklady takového zastoupení jsou náklady účelně vynaloženými.

Ústavní soud se tedy omezuje na sdělení, že v rozhodnutí odvolacího soudu nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.

Pak stojí za připomenutí, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Jakožto návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle zmíněného ustanovení v senátu (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2009

Jan Musil

předseda senátu