Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 180/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti E., a.s., v likvidaci, zastoupené JUDr. M. S., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1. 2002, čj. -133 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 7. 2001, čj. -109,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 3. 2002 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1. 2002, čj. -133, kterým byl potvrzen, s výjimkou odvoláním nenapadeného výroku pod bodem I, rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 7. 2001, čj. -109, a bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky uhradit náklady odvolacího řízení v částce 183.114,- Kč. Rozsudkem soudu prvého stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti České republice - Ministerstvu financí ČR o náhradu škody ve výši 17,199.542,- Kč, z titulu nesprávného úředního postupu Finančního ředitelství v Hradci Králové a Finančního úřadu v Pardubicích v daňovém řízení, a byla jí stanovena povinnost na nákladech řízení zaplatit částku 183.114,- Kč. Stěžovatelka ústavní stížností napadla oba rozsudky v části týkající se náhrady nákladů řízení. Současně navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu.

Stěžovatelka uvedla, že proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové a rozhodnutí Finančního úřadu v Pardubicích o vyměření DPH za květen a červen 1998, podala dne 30. 8. 2001 správní žalobu, která je vedena u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , , o níž dosud nebylo rozhodnuto. Žalobu o náhradu škody podala z ohledem na běh promlčecí doby.

Stěžovatelka tvrdí, že napadenými výroky soudů o povinnosti k úhradě nákladů řízení, byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v , 2 a 3d ("Listina") a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a poukázala na judikaturu obecných soudů, dle níž správní úřad v řízení o správní žalobě před soudem nemá nárok na náhradu nákladů právního zastoupení (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998 ve věci sp. zn. ). Je toho názoru, že státní orgány jsou personálně i finančně ze státního rozpočtu dostatečně vybaveny a je samozřejmou jejich povinností, vyplývající z běžné správní agendy, u soudu hájit svá rozhodnutí. Pokud se nechají zastupovat advokátem, není spravedlivé náklady zastoupení žádat na žalobci. Soud by neměl tedy přiznat žalovanému státnímu orgánu právo na náhradu nákladů takových řízení, a to za použití moderačního práva dle , byť by jinak obecně podmínky náhrady nákladů splněny byly. Ve věci stěžovatelkou napadených rozsudků jde o obdobnou záležitost. Navíc je stěžovatelka přesvědčena, že úmysl zákonodárce umožnit každému obracet se na soud se žalobou o náhradu škody podle je vyjádřen i tím, že toto řízení je osvobozeno od poplatkové povinnosti podle , o soudních poplatcích. Pokud by soudy přiznávaly žalovanému v těchto sporech nárok na náhradu nákladů právního zastoupení, smysl tohoto záměru by byl zcela zmařen.

Návrh na odložení vykonatelnosti odůvodnila tvrzením, že je napadenými rozsudky mimořádně dotčena, případná exekuce pro ni představuje reálné nebezpečí návrhu na konkurz, odložení vykonatelnosti se nedotkne žádného veřejného zájmu a ministerstvu financí nevznikne újma žádná nebo jen zanedbatelná.

Krajský soud, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stížnost nepovažuje za důvodnou. Stěžovatelka na svém právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveném v y a Úmluvy, nebyla nijak zkrácena, neboť její spor byl projednán před okresním soudem i před odvolacím soudem, při dodržení všech procesních předpisů. K námitce, že Česká republika - ministerstvo financí si zvolila pro řízení před soudem advokáta, ač z hlediska svého personálního vybavení to nebylo nutné, poukázal na y, dle něhož každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, a na ust. a , dle něhož každý účastník se může dát (podle vlastního uvážení) zastupovat zástupcem a může si zvolit advokáta. Jestliže toto právo přiznává i každému účastníkovi soudního řízení, pak nelze některému z nich (např. České republice) toto právo odmítnout, jak v podstatě požaduje stěžovatelka. Je toho názoru, že žádné ústavní právo stěžovatelky porušeno nebylo a že otázkou, která může být eventuálně předmětem polemiky, je jen to, zda žalovaným vynaložené náklady na advokátní zastoupení jsou náklady vynaloženými účelně, což má asi stěžovatelka na mysli. To ale již není otázka základních práv, ale otázka aplikace ust. , v tom kterém případě.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky o zásahu obecných soudů do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces tím, že v jejím případě neshledaly důvody hodné zvláštního zřetele a nepostupovaly podle ust. , jež soudu umožňuje výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti nepřiznat. Ústavní soud pouze doplňuje, že spíše patrně mohlo být argumentováno tím (jak naznačil i krajský soud ve svém vyjádření), že náklady nebyly vynaloženy účelně, tedy s poukazem na ust. Stěžovatelka se tak domáhá, aby Ústavní soud přehodnotil úvahu obecných soudů, zda v jejím případě šlo či nešlo o výjimečný případ a zda u ní byly dány důvody hodné zvláštního zřetele. S takovou argumentací se Ústavní soud evidentně nemůže ztotožnit. Posouzení podmínek aplikace , resp. posouzení účelnosti vynaložených nákladů, je výlučnou záležitostí ve věci rozhodujících obecných soudů a jakkoliv nepříznivě může rozhodnutí zasáhnout majetkovou sféru stěžovatelky, není v žádném případě schopné zasáhnout její ústavně zaručená základní práva. Stěžovatelka využila své právo na soudní ochranu zakotvené v y, přičemž ve své stížnosti neuvedla jakýkoliv argument, jež by naznačoval zásah do jejího práva na spravedlivý proces zakotveného v Úmluvy. Z obdobných důvodů Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu