Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1353/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Keramo Steinzeug, s. r. o., se sídlem v Borovanech, Tovární ul., zastoupené Mgr. Ing. Petrou Fifkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 17, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2008, č. j. -139, a ze dne 22. 8. 2007, č. j. -93, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 11. 2007, č. j. -109, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 23. 1. 2006, č. j. 4577/120/2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí správního orgánu a správních soudů vydaná v její věci, jelikož je přesvědčena, že jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle základních práv a svobod (dále jen " ") a k "neoprávněnému zásahu do principu smluvní volnosti mezi stranami obchodně závazkových vztahů".

Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. se podává, že rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 23. 1. 2006 č. j. 4577/120/2005 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu v Trhových Svinech, kterým jí byla dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2002 ve výši 1 966 950 Kč. K dodatečnému vyměření daně přistoupil správce daně prvního stupně oprávněně, uvedl odvolací orgán, po provedené daňové kontrole na základě zjištění, že stěžovatelka uplatnila jako daňově uznatelný náklad ve smyslu i) , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") smluvní pokutu ve výši 32 610 519 Kč za předčasné ukončení nájmu podniku za pronajimatelem (společností Calofrig a. s.), přitom však k porušení závazku zajištěného smluvní pokutou nedošlo; stěžovatelka neprokázala, že by nájemní smlouva (ve smyslu ujednání stran dle článku II, bodu 1 smlouvy) byla automaticky prodloužena do 31. 8. 2003, a k ukončení nájmu podniku došlo nikoliv k 31. 12. 2001, jak tvrdí, ale až k 31. 8. 2002 (na základě dohody z 8. 8. 2001 o ukončení nájmu, uzavřené ve smyslu ujednání obou stran o možnosti vypovězení smlouvy ve sjednané dvanácti měsíční lhůtě před uplynutím konce nájemní doby).

Zrušující rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 2006, č. j. -61, zrušil ke kasační stížnosti žalovaného správního orgánu Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 8. 2007, č. j. -93, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Oproti krajskému soudu za zásadní pokládal, zda stěžovatelkou poskytnuté plnění skutečně odpovídá soukromoprávnímu institutu smluvní pokuty dle a násl. obč. zák., jež má na mysli ustanovení i) , přičemž to, zda byla smlouva porušena a vznikla povinnost k zaplacení smluvní pokuty, přísluší posuzovat především správním orgánům. Vyjádřil názor, že za dané skutkové situace stěžovatelka při skončení nájmu podniku neporušila povinnost, s níž by byla spojená povinnost zaplatit smluvní pokutu, neboť "jednou zaniklý právní vztah nemůže být následnou dohodou stran obnoven či změněn".

V dalším řízení krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, rozsudkem ze dne 28. 11. 2007 č. j. -114 žalobu stěžovatelky zamítl. Dospěl k závěru, že stěžovatelka uzavřela s pronajímatelem dohodu o "ukončení smlouvy" o nájmu podniku dne 8. 8. 2001, tedy před rozhodným datem 31. 8. 2001, a nájemní vztah zanikl k 1. 9. 2001. Následná výpověď ze dne 21. 12. 2001 byla už jen úkonem "nadbytečným", kterým proto nemohlo dojít k porušení smlouvy. Stěžovatelka podmínky, které vyplývaly ze smlouvy o nájmu pro její předčasné ukončení splnila; neporušila tedy žádnou povinnost, a plnění, které se zavázala pronajímateli poskytnout, tudíž za smluvní pokutu považovat nelze. Tím zde není ani daňově uznatelný náklad ve smyslu i) , jehož se domáhala.

Podanou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 14. 3. 2008 č. j. -139 jako nepřípustnou odmítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že směřuje proti rozhodnutí, jímž krajský soud rozhodl poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, a současně jí stěžovatelka nebrojí proti tomu, že by stížností napadené rozhodnutí krajského soudu bylo založeno na nerespektování závazného právního názoru soudu kasačního [ , ].

Podle názoru stěžovatelky, vyjádřeného v ústavní stížnosti, je ze smlouvy o nájmu podniku ve znění jejího dodatku č. 2 (ze dne 29.12.200), jakož i z dohody o ukončení smlouvy o nájmu podniku, nepochybné, že uhrazená platba je v souladu se smluvním ujednáním smluvní pokutou, jež je pak ve smyslu i) výdajem (nákladem) vynaloženým na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Za "nepřípustný" proto považuje názor kasačního soudu, že "další dohody uzavřené ... po 8. 8. 2001 jsou již nadbytečné či neplatné", neboť tím prý zasahuje do principu smluvní volnosti stran a "překračuje meze své působnosti". K otázce včasnosti ústavní stížnosti připomíná, že při podání kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu postupovala ve smyslu poučení, jehož se jí tímto rozhodnutím dostalo.

Ústavní soud je podle České republiky (dále " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu ; v tomto ohledu posuzoval otázku, zda ústavní stížnost byla podána řádně a ve lhůtě stanovené zákonem [ ].

Co do usnesení kasačního soudu, jímž byla podle odmítnuta jako nepřípustná kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu z 28. 11. 2007, je zjevné, že ústavní stížnost byla sice podána ve lhůtě dle , avšak argumentačně nesměřuje proti důvodům, pro které k jejímu odmítnutí došlo. Tím (v této části) trpí vadami, které nebyly odstraněny ani k výzvě Ústavního soudu, doručené zástupci stěžovatelky 17. 9. 2008, a proto nezbylo než ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2008, č. j. -139, odmítnout, a to podle ustanovení .

Ústavní stížnost proti ostatním napadeným rozhodnutím přesto nelze mít za opožděnou, jestliže se stěžovatelka řídila nesprávným (resp. neúplným) poučením krajského soudu; Ústavní soud opakovaně judikoval (srov. např.

sp. zn. II. ÚS618/01

,

,

,

,

,

), že vadné poučení nemůže jít k tíži účastníka řízení, který se na soud obrací jako na ochránce svých práv a svobod.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

To je relevantní i v dané věci, jestliže se stěžovatelčiny námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. ), a to především tvrzením, že správní orgány i obecné soudy vadně vyložily a aplikovaly ustanovení a až odst. 4 daňového řádu a .

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu správních orgánů a obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.

To platí zcela zjevně o stěžovatelkou tvrzené "nepřípustnosti" názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem (resp. poté i soudu krajského), že "další dohody ... po 8. 8. 2001 jsou již nadbytečné", neboť na základě zjištěného skutkového stavu je naopak závěrem, jemuž nelze upřít adekvátní racionální základnu. O "zásah do principu smluvní volnosti" nejde očividně rovněž.

Ústavní stížností stěžovatelka jen pokračuje v polemice s odvolacím správním orgánem a obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve (zejména v žalobě a kasační stížnosti), a od Ústavního soudu nepřípadně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již řečeno, že takové postavení Ústavnímu soudu nepřísluší.

Splnění podmínek, za kterých správními orgány a soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, Ústavní soud neshledal; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti v této části jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji Ústavní soud usnesením mimo ústní jednání odmítl [ ].

V části směřující proti zrušujícímu rozhodnutí kasačního soudu jde pak o návrh nepřípustný (srov. § 75 odst. 1 téhož zákona).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2008

Jiří Mucha

předseda senátu