Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 662/08

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 20. října 2008

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti PLAVECKÁ, s. r. o., se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Sluneční 2407, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -63 ze dne 29. ledna 2008 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. -31 ze dne 6. června 2007, kterými byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na náhradu škody proti státu ve výši rozdílu mezi místně obvyklým nájemným a skutečně hrazeným regulovaným nájemným ve stěžovatelkou pronajímaných bytech.

VýrokRozsudek Městského soudu v Praze č. j. -63 ze dne 29. ledna 2008 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. -31 ze dne 6. června 2007 se zrušují.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i další podmínky podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " ") se stěžovatelka s odkazem na porušení svých základních práv vyplývajících z , a 4, a 4 a a 3 d (dále jen " "), z a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti, připojených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka jako pronajímatelka devíti nájemních bytů s regulovaným nájemným podala na Českou republiku zastoupenou Ministerstvem financí (dále též jen "žalovaná") žalobu, kterou se domáhala podle , Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " ") zaplacení náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem státu ve výši rozdílu mezi místně obvyklým nájemným a nájemci skutečně hrazeným regulovaným nájemným ve stěžovatelkou pronajímaných devíti bytech za období od 1. září 2003 do 31. srpna 2006. O žalobě stěžovatelky rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. -31 ze dne 6. června 2007 tak, že žalobu zamítl a žalované nepřiznal vůči stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. -63 ze dne 29. ledna 2008 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatelka vyjadřuje v ústavní stížnosti přesvědčení, že soud nesprávně posoudil otázku týkající se odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Stěžovatelka zpochybňuje závěr soudu, že nebyl naplněn předpoklad nesprávného úředního postupu při uplatňování veřejné moci. Nesprávný úřední postup státu spatřuje stěžovatelka v opakovaném vydávání protiústavních podzákonných norem k regulaci nájemného z bytů v rozporu s y (dále jen " ") a v absenci účinných kroků směřujících k ústavně konformní právní úpravě nájemného z bytů k datu 1. září 2003 a poté. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje též na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.). Stěžovatelka dále uvádí, že v případě, kdy zákonodárná moc neúměrně prodlužovala nastalý protiústavní stav, bylo povinností soudní moci uplatnit svou pravomoc a poskytnout ochranu právům stěžovatelky. Této ochrany se však stěžovatelce nedostalo, a proto se stěžovatelka domáhá ochrany svých ústavně zaručených práv v řízení před Ústavním soudem. Stěžovatelka ve své stížnosti poukazuje též na rozhodovací praxi obecných soudů, které v období, za které se stěžovatelka náhrady škody vůči žalované domáhala, zamítaly žaloby pronajímatelů proti nájemcům o určení zvýšení nájemného.

II.

Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, a pouze odkázal na podrobné odůvodnění svého v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření uvedl, že trvá na názoru, podle kterého výsledek hlasování poslanců a senátorů v zákonodárném sboru nemůže být úředním postupem. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého v záhlaví citovaného rozhodnutí a upozornil současně, že stěžovatelka nepodala dovolání.

Ústavní soud rozhodoval v souladu s bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci a účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas.

III.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, vyjádření Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. , dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud nálezem

sp. zn.

dne 28. února 2006 konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje a 4 a y a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zamítl návrh na zrušení a odmítl návrh na zrušení až 695, a až 716 . V odůvodnění citovaného nálezu mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Konkrétní rozhodovací postup Ústavní soud nenabídl (aby nenahrazoval poslání soudů obecných), avšak připomněl, že je nutno se vyvarovat libovůle, rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe.

K obdobnému právnímu názoru Ústavní soud dospěl i v nálezu

sp. zn.

ze dne 8. února 2006 (N 34/40 SbNU 281) a dále také v nálezech

sp. zn.

ze dne 21. března 2006 (N 64/40 SbNU 635),

sp. zn.

ze dne 6. dubna 2006 (N 80/41 SbNU 59),

sp. zn.

ze dne 16. května 2006 (N 102/41 SbNU 303),

sp. zn.

ze dne 8. června 2006 (N 118/41 SbNU 475),

sp. zn.

ze dne 13. července 2006 (N 137/42 SbNU 109) a dalších.

V nálezu

sp. zn.

ze dne 6. dubna 2006 pak Ústavní soud nadto dodal, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Má-li tato podmínka mít rozumný smysl, nutno počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby k obecnému soudu (ve věci

sp. zn.

byla žaloba stěžovatele podána Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 5. srpna 2004 a samotné řízení vedeno pod sp. zn. ).

V nálezu

sp. zn.

ze dne 8. června 2006, jímž bylo zrušeno i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 27. ledna 2006, Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že zákonodárce reagoval až přijetím , o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně , , ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 31. března 2006, že v dané věci se jedná o případ, kdy se stěžovatel domáhal jednostranného zvýšení nájemného za dobu, kdy neexistoval žádný právní předpis, který by jednostranné zvýšení nájemného umožňoval, a že odmítly-li obecné soudy požadavek stěžovatele s poukazem na neexistenci právní úpravy, dopustily se tím ve vztahu ke stěžovateli odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).

K uvedeným právním názorům se - po zrušení usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 22. září 2005 nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 21. března 2006 - přihlásil rovněž Nejvyšší soud, a to v rozsudcích sp. zn. ze dne 7. července 2006, sp. zn. ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. ze dne 20. září 2006, sp. zn. ze dne 10. října 2006, sp. zn. ze dne 24. října 2006 a dalších.

V nálezu

sp. zn.

ze dne 6. dubna 2006, jakož i v nálezu

sp. zn.

ze dne 16. května 2006 Ústavní soud vyslovil následující tezi: "výrokem I. nálezu

sp. zn.

byla zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Z toho plyne, že pokud pronajímatelův důvodný nárok nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody.". Uvedená teze tudíž formuluje požadavek subsidiarity uplatnění náhrady škody v předmětné věci vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům.

Jak plyne ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. , v projednávané věci se stěžovatelka dne 17. srpna 2006 písemně obrátila na Ministerstvo financí s požadavkem náhrady škody (požadované po České republice) v přesně určené výši, dané rozdílem mezi místně obvyklým a regulovaným nájemným za období od 1. září 2003 do 31. srpna 2006. Ministerstvo financí dopisem ze dne 18. září 2006 požadavek stěžovatelky na náhradu škody odmítlo. Následně, dne 12. října 2006, stěžovatelka uvedený nárok uplatnila u Obvodního soudu pro Prahu 1.

Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí vyslovil k ústavně konformní interpretaci , , a .

V nálezu

sp. zn.

ze dne 6. dubna 2004 (N 51/33 SbNU 31) uvedl: "Pokud tedy je v podání jako účastník řízení označen někdo, kdo účastníkem řízení nemůže být, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník vyzván ... Pokud tak obecné soudy neučinily, porušily y, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Poučovací povinnost nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (tedy poučení v otázce věcné legitimace) ... Nicméně nevybočovalo by z rámce procesního poučení, pokud by soudy vyzvaly žalobce, aby odstranil vadu podání spočívající v nesprávném označení účastníka řízení na straně žalovaného tak, aby označení účastníka odpovídalo znění , ovšem bez uvedení, jak by mělo takové označení znít konkrétně.".

Obdobně již konstatoval Ústavní soud i v nálezu

sp. zn.

ze dne 8. ledna 2003 (N 3/29 SbNU 21) následující: "Ústavní soud zde odkazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které nepřesné označení účastníka řízení lze odstranit a soud je povinen o tom chybující stranu postupem dle a 43 poučit.". V kontextu posuzované věci pak Ústavní soud v nálezu

sp. zn.

vymezil speciální rámec pro aplikaci . Uvedl, že obecný soud "musí dát účastníkům dostatek prostoru pro seznámení s principy jím dotvářeného práva a k využití adekvátních instrumentů, včetně eventuální změny žalobního petitu ... V tomto smyslu se musí žalobci dostat od obecného soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v ". Uvedený pokyn nutno interpretovat ve smyslu výjimky z obecné teze, jak je obsažena v ustálené judikatuře obecných soudů [např. v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 11. března 2004: "Poučení, že ve věci ... namísto dosavadního žalovaného má být žalována jiná osoba (ve vazbě na institut záměny účastníků, obsažený v ), součástí poučovací povinnosti soudů nebylo a není."].

Mají-li být naplněny kautely plynoucí zejména z nálezů Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 28. února 2006 (o povinnosti obecných soudů i přes absenci předvídané konkrétní úpravy rozhodnout o zvýšení nájemného) a

sp. zn.

ze dne 6. dubna 2006 (o povinnosti obecných soudů v uvedených případech konstitutivně rozhodnout pro futuro, čili počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby, a o podmínce subsidiarity uplatnění náhrady škody vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům), pak je podle přesvědčení Ústavního soudu, vyjádřeného již např. v nálezu

sp. zn.

ze dne 9. září 2008 (N 152/50 SbNU 345), nutno , , , a interpretovat pohledem y tak, aby obecné soudy v občanském soudním řízení poskytly reálnou ochranou subjektivním právům. U žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného podaných proti státu dle zákona o odpovědnosti za škodu jsou tudíž obecné soudy povinny, vycházejíce ze subsidiarity uplatnění nároku vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům, poučit žalobce o možnosti změny návrhu. Neučinily-li tak, založily svým postupem v rovině práva jednoduchého porušení , , , a a v rovině práva ústavního pak dotčení v základním právu plynoucím z y.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo než v záhlaví citovaná rozhodnutí podle a odst. 3 písm. a) zrušit.