Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1549/08

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. K. Š., zastoupené Mgr. Hedvikou Hartmanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. , a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2005, č. j. 14 Co 616, 617/2005-210, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, jež ohlásila proti rozhodnutím obecných soudů označeným v záhlaví, stěžovatelka namítá, odkazujíc na , , , 2, , a základních práv a svobod (dále jen " "), , y, a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, že jimi byla porušena její základní práva.

Z listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 29. 6. 2005, č. j. -36 (ve znění opravných usnesení ze dne 20. 9. 2005 a 23. 1. 2005), nařídil podle pravomocného a vykonatelného rozsudku tohoto soudu ze dne 14. 4. 2004, č. j. -19, výkon rozhodnutí vyklizením bytu povinné (stěžovatelky) v Praze 4, Brechtova 828/16.

K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 12. 2005, č. j. 14 Co 616, 617/2005-210, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil s tím, že pouze z důvodu formálních nepřesností upřesnil výrok napadeného usnesení.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. , v části směřující proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. 6. 2005, č. j. -36, dovolací řízení zastavil ( ve spojení s ) a v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu (č. j. 14 Co 616, 617/2005-210) dovolání odmítl jako nepřípustné podle a , jelikož podmínky přípustnosti ve smyslu ustanovení neshledal splněnými.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy (včetně Obvodního soudu pro Prahu 4) "řádně neprojednaly" její návrhy a "nesprávně rozhodly o jejích právech". Zejména tvrdí, že soudy "nevzaly na vědomí protiprávní postup Městské části Praha 11", která "svévolně" vázala "uzavření dohody o výměně bytu na ukončení původní nájemní smlouvy" a ona tak "dohodu o ukončení nájmu" podepsala "pod tlakem, v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek". Vlastním výkonem rozhodnutí bylo pak zasaženo do jejího práva na "nedotknutelnost soukromí" a práva na "soukromý a osobní živost", jelikož jí byl "odňat byt I. kategorie 3+KK" i přes to, že od dohody o výměně bytů odstoupila a podala žalobu na určení její neplatnosti. Postupem soudů se tak z ní a jejího prasynovce (s nímž žije ve společné domácnosti) stali "bezdomovci" a jí vznikla "závažná a nenapravitelná škoda na majetku v hodnotě za 300 000 Kč a za byt 3+KK ... za 2,5 milionu", přičemž "tlak exekučního řízení" způsobil i "další zdravotní újmu" nemocnému prasynovci.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "].

Pro hodnocení této ústavní stížnosti je určující, že Nejvyšší soud dovolání směřující proti (i nyní napadenému) rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné (ve smyslu ustanovení ) odmítl, a zejména pak důvody, pro něž se tak stalo, resp. pro které dovolání nemohl projednat věcně.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Je-li mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle a násl. , přichází v úvahu (jeho) odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného ) - z povahy věci [srov. a contr. nebo b) ] - jen v případě dovolání přípustného podle (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle , ).

Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně ( ) nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. , s přiměřeným užitím ). Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá.

Stejná situace nastává v případě, že dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody.

Z ustanovení se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Zásadně jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán ( , věta první, ), je pak možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle , stejně jako důvod podle , jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní (procesněprávní) otázky zásadního významu.

Proto také v případech, kdy dovolatel uplatnil proti dovoláním napadenému rozhodnutí (pouze) tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka vůbec, nemůže být - již logicky - řeč o právní otázce zásadního významu.

Logicky a opět nevyhnutelně (též bez "uvážení") dovolací soud odmítne jako nepřípustné dovolání v režimu přípustnosti podle , jestliže dovolatel sice uplatnil obecně způsobilý dovolací důvod podle , napadl jím však posouzení právní otázky, na kterém rozhodnutí nespočívá, a tím spíše pak tehdy, když dovolatel vznesl výhrady, jež nejsou způsobilé - ze své povahy, resp. vůbec - správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit. Bez ohledu na jejich případný obecný význam, jsou pro dovolací přezkum v konkrétní věci bezcenné, jestliže její hodnocení na výsledek sporu nemá vliv.

Všem uvedeným případům je společné, že dovolací soud dovolání odmítne, aniž - se zřetelem k obsahu konkrétního dovolání - měl (mohl mít) příležitost se uchýlit k posouzení podmínky, která je pro úpravu přípustnosti dovolání podle principiální (a příznačná), jíž se odlišuje od úprav přípustnosti ostatních, totiž k posouzení, zda napadené rozhodnutí (dovoláním otevřená otázka) má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Je však zřejmé, že teprve toto posouzení je založeno na "uvážení", jelikož je hodnocením relativně neurčitě definované významové kvality rozhodnutí, jež spočívá v jeho dispozici být (příp. nikoli) podkladem pro formulaci právních závěrů způsobilých ovlivnit všeobecnou soudní praxi ( ).

Není pak pochyb, že právě (a jen) toto "uvážení" (vyvstal-li z něj důvod odmítnutí dovolání) je relevantní v řízení o ústavní stížnosti z hlediska výše citovaného ustanovení .

Proto - shrnutím řečeného - je namístě závěr, že podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, není (naopak) splněna také tehdy, když stěžovatel v dovolání zpochybnil pouze úplnost (zákonnost) nebo správnost skutkových zjištění [a uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody - srov. , odst. 3 ] anebo když dovoláním zpochybnil sice právní posouzení věci, leč v otázce, na jejímž posouzení rozhodnutí nespočívá [srov. ], případně když kritizoval postupy či rozhodnutí, jež s rozhodnutím napadeným nelze vůbec identifikovat.

Bylo-li dovolání přípustné podle jen z těchto důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", pročež neplatí (srov. ), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího.

To je v dané věci významné proto, že stěžovatelka vycházela z toho, že jí dobrodiní ustanovení naopak svědčí.

Tak tomu však není.

Dovolací soud stěžovatelčino dovolání přípustné jen podle - připomínaje, že je vázán uplatněnými dovolacími důvody - usnesením odmítl proto, že je přípustným neshledal nikoli však proto, že by se stěžovatelkou nesouhlasil v otázce existence právní otázky zásadního významu, nýbrž proto, že neshledal, že by dovoláním byla (jakákoli) právní otázka vůbec otevřena. S tímto závěrem není důvod se neztotožnit; ostatně stěžovatelka tento úsudek ani v ústavní stížnosti nezpochybňuje. Podle obsahu dovolání ( ) tak vskutku - zjevně - uplatnila zde nezpůsobilé dovolací důvody, jestliže "pouze namítla pochybení odvolacího soudu, jež sama ... kvalifikovala jako vady řízení", avšak - jak uvedl dovolací soud "konkrétní argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ... nepřednesla". Vytkla nižším soudům totiž, že "provedly důkazy neúplně", případně neprovedly důkazy žádné, a nelze ani přehlédnout, že její výtky obsahově nesměřovaly proti rozhodnutím vydaným v řízení o výkon rozhodnutí, nýbrž - nepřípustně - proti samotným rozhodnutím, jež byla vykonávána. Pokud se kritika stěžovatelky dotkla výkonu rozhodnutí, pak byla - opět mimosměrně - orientována proti způsobu, jakým byl výkon proveden.

K odmítnutí dovolání coby nepřípustného tedy došlo (a podle obsahu dovolání dojít muselo) nikoli z důvodů, jež závisely na uvážení dovolacího soudu. Stěžovatelka způsobem, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, neotevřela prostor pro to, aby dovolací soud - objektivně vzato - měl příležitost posuzovat (jakoukoli) právní otázku, natožpak její specifický judikatorní význam ( ). Že dovolací soud dovolání (pro nepřípustnost) již proto odmítne, mělo (mohlo) být stěžovatelce zřejmé od počátku.

Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítat nikoli od doručení rozhodnutí soudu dovolacího, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího ( ); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.

Proti odmítavému rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka (ač řádně poučena a posléze právně zastoupena) žádné námitky nevznesla (o jeho věcné správnosti nemůže být pochyb), a ústavní stížnost - materiálně - proti němu ani nesměřuje.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl (soudcem zpravodajem) podle ustanovení jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2008

Vladimír Kůrka

soudce zpravodaj