Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1492/10

Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2010 v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti J. D., zastoupené Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, AK se sídlem Nerudova 22, 412 01 Litoměřice, proti rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2008 č. j. -364 a Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2009 č. j. -437 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2010 č. j. -468 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti podané k poštovní přepravě dne 21. 5. 2010 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v její civilní věci s tím, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek zakotvené v článku 11 d (dále jen " ") a právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 y.

Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. vyplývá, že tamní soud rozsudkem ze dne 14. 3. 2008 č. j. -364 zamítl stěžovatelčinu žalobu o určení, že smlouvy o zřízení zástavního práva ohledně nemovitostí, které náležely do bezpodílového spoluvlastnictví stěžovatelky a jejího manžela, k zajištění úvěru společnosti Atlantik - market, s. r. o., jsou neplatné. Vrchní soud rozsudkem ze dne 29. 1. 2009 č. j. -437 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ke stěžejní námitce stěžovatelky, že zástavní smlouvy jsou neplatné, protože je uzavřel její manžel v rámci svého podnikání bez jejího souhlasu, uvedl, že manželé jednali ve vzájemné shodě a stěžovatelka musela být o významnějších podnikatelských aktivitách svého manžela informována, z čehož dovodil, že stěžovatelka souhlas k použití majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů ve smyslu ustanovení , ve znění účinném ke dni 1. 1. 1992, svému manželovi udělila konkludentně na počátku podnikání, a proto stěžovatelčin souhlas k pozdějšímu uzavření zástavních smluv již nebyl třeba. V dovolání stěžovatelka namítala, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem při předchozím rozhodování ve věci, dle něhož k platnému uzavření zástavní smlouvy je třeba písemné formy, a že dále vycházel ze skutečností, které se nezakládají na pravdě. Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 2. 2010 č. j. -468 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné. Z odůvodnění vyplývá, že pro rozhodnutí ve věci bylo určující skutkové zjištění, zda stěžovatelka dala obecný souhlas k podnikání manžela, přičemž takový souhlas nemusel mít písemnou formu; nastolením této otázky však stěžovatelka nevymezila žádnou právní otázku, jejíž řešení by mohlo vést k rozhodnutí judikatorního významu. Nedostatek písemné formy zástavních smluv stěžovatelka netvrdila a udělení souhlasu s jejich uzavřením s ohledem na předchozí obecný souhlas stěžovatelky s podnikáním manžela nebylo třeba.

Stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud pojal dovolací důvody jako důvody její ústavní stížnosti, a dodává, že nelze připustit, aby Nejvyšší soud v téže věci rozhodoval dvakrát, avšak pokaždé vyslovil jiný právní názor.

Ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná a dílem opožděně podaná.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Je-li mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle ustanovení a násl. , přichází v úvahu (jeho) odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného ) - z povahy věci [srov. a contr. nebo b) ] - jen v případě dovolání přípustného podle (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle , ).

V případě dovolání přípustného dle ustanovení je dovolací přezkum předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ], přičemž současně je nutno tvrdit, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle , stejně jako důvod podle , jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. usnesení

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Logicky a opět nevyhnutelně (též bez "uvážení") dovolací soud odmítne jako nepřípustné dovolání v režimu přípustnosti podle , jestliže dovolatel sice uplatnil obecně způsobilý dovolací důvod podle , napadl jím však posouzení právní otázky, na kterém rozhodnutí nespočívá (srov. usnesení

sp. zn.

).

Tvrzení stěžovatelky o nesprávných skutkových zjištěních, z nichž vycházel odvolací soud, nelze považovat za vznesení právní otázky ve smyslu výše uvedeném. Totéž platí i o její námitce, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor dříve vyslovený Nejvyšším soudem; nadto tento se netýkal písemné formy zástavních smluv, jak je mylně přesvědčena stěžovatelka, ale otázky, zda souhlas stěžovatelky k jednorázovému použití majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů na konkrétní podnikatelský účel je oním generálním souhlasem dle ustanovení v tehdejším znění. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy nespočívá na posouzení stěžovatelkou nastolené otázky a tudíž ani nelze hovořit o nerespektování závazného právního názoru. Protože stěžovatelka nepředložila dovolacímu soudu žádnou otázku, jež by z povahy věci mohla být předmětem jeho přezkumu z hlediska existence zásadního právního významu, nezbylo Ústavnímu soudu než přisvědčit závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatelka uplatnila tzv. nezpůsobilé dovolací důvody. Ústavní stížnost je proto v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.

Absence jakékoli snahy stěžovatelky o vymezení relevantní právní otázky pak předznamenává postup Ústavního soudu i ve vztahu k napadeným rozsudkům soudů prvního a druhého stupně, protože tímto pochybením nevytvořila stěžovatelka Ústavnímu soudu žádný prostor pro meritorní přezkum těchto rozhodnutí. Z výše vyloženého je totiž zřejmé, že ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu není, jestliže stěžovatelka uplatnila nezpůsobilé dovolací důvody, poněvadž dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá. To však má za následek, že stěžovatelce nesvědčí dobrodiní ustanovení , a proto lhůta k podání ústavní stížnosti začala běžet dnem následujícím po doručení usnesení odvolacího soudu stěžovatelce, tj. dne 7. 3. 2009, v důsledku čehož je třeba ústavní stížnost v části směřující proti rozsudkům soudu prvního a druhého stupně hodnotit jako opožděně podanou.

Z důvodů vyložených výše odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dílem jako opožděně podanou a dílem jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení , odst. 2 písm. a) .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu