Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 695/08

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Zuzanou Havlíčkovou, advokátkou se sídlem v Havířově-Podlesí, Karoliny Světlé 22, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2007, č.j. -231, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2007, č.j. -167, -61, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež byla posléze uvedena do souladu s požadavky o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť jimi měla být porušena její práva garantovaná y a d, jmenovitě právo na spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnictví.

Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením připustil vedlejší účastenství "Ing. J. K. na straně žalobce" (výrok I.) a věci u něj vedené pod sp. zn. a spojil ke společnému řízení s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. (výrok II.).

Vrchní soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správné potvrdil (v doplněném znění) a odvolání žalovaných (stěžovatelky a P. K.) proti výroku II. odmítl jako nepřípustné [ ].

Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2008, č.j. -258, odmítl, neboť shledal, že jeho přípustnost podle žádného z rozhodných ustanovení dovodit nelze [ , ].

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v řízení před obecnými soudy "nebyly provedeny řádně navrhované důkazy a rovněž nebyly vzaty v úvahu skutečnosti mající rozhodující význam pro posouzení celé věci (rozsudek KS v Hradci Králové č.j. , rozsudek VS v Praze č.j. z 8. 11. 2004 a usnesení NS ČR č.j. ze dne 2. 1. 2007)", přičemž tyto soudy "vůbec nepřihlédly k jejím návrhům a také se s nimi nevypořádaly".

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Dovolací soud stěžovatelce připomenul, že podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( až 239 ), a zcela v souladu se svojí ustálenou (dostupnou a všeobecně známou) rozhodovací praxí uzavřel, že tato podmínka v případě "usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o připuštění vstupu vedlejšího účastníka do řízení a usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o spojení věcí ke společnému řízení", splněna není.

To je evidentně nezpochybnitelné, a stěžovatelka v ústavní stížnosti proti tomu ostatně nic nenamítá (rozhodnutí dovolacího soudu nenapadá). O nepřípustnosti dovolání byla řádně vrchním soudem poučena.

Podle ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

V případech, kdy zákon dovolání (objektivně) nepřipouští, je logicky nelze - bylo-li přesto podáno - považovat za procesní prostředek, který (ve smyslu citovaného ) zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. Nepřichází ani v úvahu, že by (nevyhnutelné) odmítnutí dovolání mohlo být jakkoli výrazem "uvážení" ve smyslu , pročež dobrodiní (další) lhůty k podání ústavní stížnosti podle tohoto ustanovení se neuplatní.

To je v dané věci významné proto, že stěžovatelka zjevně vycházela z toho, že jí naopak svědčí.

Za daného procesního stavu bylo tedy třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího ( ); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení (advokátem).

Již proto nezbylo, než ústavní stížnost (směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2007, č. j. -231, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2007, č. j. -167, -61, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 5. 2007, č. j. -213, -68), odmítnout podle ustanovení jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.

V původním návrhu, podaném předtím, než odstranila vadu tohoto podání, spočívající v nedostatku obligatorního zastoupení advokátem, označila stěžovatelka jakožto napadená rozhodnutí i výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, č.j. -258, a dále i usnesení Vrchního soudu ze dne 10. 5. 2007, č. j. -190. Přes poučení, kterých se jí dostalo, setrval stav, kdy stěžovatelka (ač posléze právně zastoupena), je v řádném návrhu (již zastoupena) do ústavní stížnosti nepojala, pročež je Ústavní soud ani výslovně podrobit přezkumu nemohl (pokud uvažoval o usnesení dovolacího soudu, pak jen instrumentálně, ve vztahu ku dovozované opožděnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutím, jež výslovně napadena byla).

Ústavní soud se ostatně mohl v dané věci uchýlit i k užití , podle kterého bude návrh odmítnut, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu (přes poskytnuté poučení) ve lhůtě k tomu určené, neboť stěžovatelka ani ta rozhodnutí, jež předmětem ústavní stížnosti učinila, materiálně vzato nenapadla, jelikož její námitky se očividně zcela míjí s tím, o čem jimi bylo rozhodnuto.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2008

Vladimír Kůrka

soudce zpravodaj