Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3298/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ H. Č. a 2/ B. Č., zastoupených JUDr. Annou Romanovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, nám. 5. května 812, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, č.j. -767, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2006, č.j. -697, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2006, č.j. -659, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud pro porušení , , 3 a 4, , , , a České republiky (dále jen " "), , , a 3, a 3, , a 2, a a 2 základních práv a svobod (dále jen " ") a Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jež obecné soudy vydaly v jejich občanskoprávní (restituční) věci.

Soud prvního stupně (po předchozích zrušovacích rozhodnutích Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové) výše uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé, vycházejíce ze , o zmínění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhali, aby byla žalovanému Bytovému podniku města Hradce Králové, státnímu podniku v likvidaci, se sídlem v Hradci Králové, Kydlinovská 1521, uložena povinnost vydat "každému po jedné ideální polovině" nemovitost - objekt k bydlení č. p. 112 s pozemky p.č. 118/1 a p. č. 32/1, zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 3 pro k. ú. Kukleny a obec Hradec Králové u Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, pracoviště Hradec Králové (dále jen "předmětné nemovitosti").

Odvolací soud rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil ( ).

Oba soudy založily svá rozhodnutí na zjištění, že se žalobcům nepodařilo přesvědčivě zpochybnit dobrou víru I. P. (v řízení před obecnými soudy posléze jen vedlejšího účastníka) ke dni nabytí účinnosti (tj. ku dni 1. 11. 1990), že mu k předmětným nemovitostem náleží právo hospodaření, resp. vlastnické právo, dovozované z hospodářské smlouvy ze dne 17. 5. 1990 ve znění dodatku ze dne 20. 5. 1990, již uzavřel s žalovaným; v důsledku toho pasivně legitimován k restitučnímu vydání mohl být právě jen vedlejší účastník I. P., nikoli žalovaný, a žaloba stěžovatelů proti němu proto musela být zamítnuta.

Soudy přitom poukazovaly na závazný právní názor vyslovený v předchozím stadiu řízení Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 18. 11. 1999, č. j. -162, podle kterého je v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 3. 1999,

sp. zn.

(č. 83/1999 Sb.) nutno interpretovat ustanovení tak, že povinnou osobou je rovněž fyzická osoba, která nabyla věc od státu do držby ve smyslu obč. zák, v rozhodném znění.

Dovolání stěžovatelů dovolací soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl [ , odst. 3 ], neboť shledal, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené.

V ústavní stížnosti stěžovatelé obšírně popsali průběh řízení před obecnými soudy, jmenovitě v něm vydaná rozhodnutí, a podrobili je kritice jak z hlediska dodržení zákonem stanovených procesních pravidel, tak správnosti výkladu a aplikace hmotného práva. V obou takto předznačených rovinách dovozovali, že jimi došlo zejména k porušení ústavněprávních zásad spravedlivého procesu a ochrany vlastnictví.

Stěžovatelé postupně namítali 1/ že obecné soudy neodůvodnily, proč byly odmítnuty jejich důkazy k neoprávněnému zvýhodňování I. P. a získání oprávnění nakládat s nemovitostmi v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, čímž vytvořily nerovnost v právech účastníků a v legitimním očekávání žalobců na spravedlivý proces, 2/ že s podanou interpretací ustanovení , ve znění , nelze souhlasit proto, že je "v příkrém rozporu s jurisdikcí naší soudní soustavy" a "v extrémním nesouladu s výkladovými pravidly dle obč. zák. a ustanovení ", a konečně 3/ že obecné soudy "zkoumaly" existenci "dobré víry" vedlejšího účastníka I. P. "pouze ke dni 17. 5. a 20. 5. 1990 tj. ke dni uzavření hospodářské smlouvy, resp. dodatku", ačkoli "statut povinné osoby I. P. získal až dne 15. 4. 1991, dnem účinnosti , což objektivně vylučovalo, aby držbu I. P. mohli dříve napadat nebo účinně rušit", a to proto, že "žalovaný nabídkovou povinnost dle vyhl. nesplnil a I. P. v rámci předvídavosti a pečlivosti zájem stěžovatelů o nabytí sporných věcí preventivně nezkoumal a nezjišťoval".

Ku podpoře svých názorů stěžovatelé připomenuli i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a nálezy Ústavního soudu, kupříkladu ve věcech

sp. zn.

,

sp. zn.

a

sp. zn.

.

Ve vyjádřeních k ústavní stížnosti (jež byla stěžovatelům intimována) daly obecné soudy najevo, že svá rozhodnutí pokládají za věcně správná; poukazovaly na to, že s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti se již dříve (v jimi vedených řízeních) vypořádaly, a uzavřely, že ústavní stížnost nepokládají za důvodnou.

Stěžovatelé v replice soudům opětovně oponovali a dali najevo, že ústavní stížnost nadále považují za důvodnou.

Ústavní soud je podle soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995,

sp. zn.

). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není, oproti Nejvyššímu soudu, povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů.

Co do organizace procesu skutkových zjištění (dokazování) platí, že není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; je naopak regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

,

,

,

a další). Povinností, z ústavněprávní hlediska významnou, však je, aby obecné soudy zvolené postupy (zejména proč nevyhověly důkaznímu návrhu) náležitě odůvodnily.

Z pohledu námitky neúplnosti skutkových zjištění, založené tvrzením o neprovedení navržených důkazů, je (v kontextu vyložených zásad ústavněprávního přezkumu) podstatné, že zde o situaci tzv. opomenutých důkazů nejde.

Oproti tvrzení stěžovatelů totiž soud prvního stupně podrobně (a jednotlivě) zdůvodnil, proč jimi navržené důkazy neprovedl; vysvětlil, že "ostatní části živnostenského spisu vedlejšího účastníka I. P. ... nemají k prokázání dobré víry ohledně předmětné nemovitosti žádný vztah" a že další , kterých se stěžovatelé dovolávali, byly vyhotoveny až po rozhodném dni (datu 1. 11. 1990), v důsledku čehož z nich usuzovat na neexistenci dobré víry vedlejšího účastníka I. P. nelze. Uvedené závěry soudu prvního stupně odvolací soud převzal jako správné, a výstižně připomenul, co v daném stadiu řízení bylo (mohlo být) skutkově relevantní, resp. že stěžovatelé tyto meze přehlížejí.

Existence ústavněprávně relevantních vad v procesu vytváření skutkového základu věci, jak byly výše vyloženy, proto doložena nebyla.

Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

K výchozí právní otázce, výkladu pojmu "nabytí věci od státu", se již Ústavní soud vyjádřil, jmenovitě v nálezu ze dne 31. 3. 1999,

sp. zn.

(č. 83/1999 Sb.), jak stěžovatele upozornil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 11. 1999, č.j. -162.

Zde Ústavní soud konstatoval, že ustanovení (obsahově shodné s ) se netýká pouze těch osob, které za uvedených podmínek nabyly vlastnické právo k věci, nýbrž i těch, které k věci (pozemku) nabyly právo osobního užívání. Je tomu tak proto, že toto ustanovení neomezuje nabývací tituly toliko na nabytí vlastnictví; pak je v souladu se smyslem , a to zejména v kontextu s restitučními předpisy jinými, bude-li jeho ustanovení vykládáno tak, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě vydá také tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu získala právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící, za podmínek uvedených v ustanovení

Jinak řečeno, ani ve vztahu k podmínce vyjádřené v neplatí, že zde může jít toliko o - platné - nabytí vlastnictví. Ostatně jinak by toto ustanovení nebylo vyložitelné, jestliže počítá i s "nabytím v rozporu s tehdy platnými předpisy".

Proto ani úsudek, který v dané věci uplatnily obecné soudy, že "nabytí do držby" při splnění ostatních podmínek stanovených v zákoně č. , jež učinilo z fyzické osoby (nabyvatele, zde vedlejšího účastníka I. P.) osobu povinnou, vylučuje tentýž status na straně žalovaného (Bytového podniku města Hradce Králové, státního podniku v likvidaci), nelze mít za neudržitelný.

Okamžik, ke kterému bylo nutné - v souladu s tímto názorem - posuzovat dobrou víru "nabyvatele" I. P., pak obecné soudy adekvátně identifikovaly se dnem nabytí účinnosti (1. 11. 1990), který je logicky určující i ve vztahu k jeho znění ve smyslu , neboť v rozhodných souvislostech nešlo - jak si představují stěžovatelé - o možnosti "držbu I. P. vylučovat", nýbrž o okolnosti, vylučující naopak žalovaného z postavení povinné osoby.

Zcela přiléhavě uvedl v této souvislosti ve svém vyjádření odvolací soud, že "základní problém žalobců v tomto řízení spočíval v tom, že se během řízení dopustili vážné procesní chyby, kdy si z řízení "nechali uniknout" tehdy (původně) druhého žalovaného I. P.". Stěžovatelé totiž v žalobě sice označili jako žalované Bytový podnik města Hradce Králové, státní podnik v likvidaci, a I. P., avšak v situaci, kdy byla rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 5. 1996, č.j. -104, a rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 1997, č.j. -128, povinnost vydat nemovitosti uložena státnímu podniku, již dovoláním nenapadli potvrzující výrok rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 1997, č.j. -128, jímž byla žaloba zamítnuta proti I. P. Proto v řízení pokračujícím po kasaci stěžovatelům vyhovujícího výroku odvolacího soudu rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1999, č.j. -162, již zůstal jediným žalovaným Bytový podnik města Hradce Králové, státní podnik v likvidaci (totéž dal najevo v odůvodnění svého rozhodnutí již soud prvního stupně).

Tato okolnost se pak zjevuje i potud, že stěžovatelé významnou část své argumentace vedli - protisměrně - k tomu, aby doložili, že I. P. nabyl dotčené pozemky "rozporu s tehdy platnými předpisy", což by ovšem bylo významné jen tehdy, kdyby jmenovaný byl (ještě) v daném soudním řízení subjektem žalovaným.

Že argumentační oporou stěžovatelům nemůže být ani nález Ústavního soudu

sp. zn.

, jim vysvětlil přesvědčivě již dovolací soud.

Ani potud proto není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Shrnutím řečeného se zjevuje dvojí; že obecné soudy uplatnily právní názory, jež nekolidují s těmi, jež se staly v konsolidované soudní praxi určujícími (nekolidují ani s těmi, jež byly vyjádřeny v rozhodnutích, na které stěžovatelé odkazovali), a že stěžovatelé ve vztahu k těmto názorům nekladou ani relevantní argument, že se dotýkají některého ze základních práv a svobod, jež měly být - podle jejich názoru - v daném případě zasaženy.

Z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tudíž doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý; je namístě znovu připomenout, že Ústavní soud nepředstavuje další přezkumnou instanci v režimu obecného soudnictví.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2008

Jiří Mucha

předseda senátu