Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2942/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Mgr. H. N., zastoupené JUDr. Zuzanou Zlatohlávkovou, advokátkou se sídlem Riegrovo náměstí 1493, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2000 č. j. -41, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2003 č. j. -95 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 7. 2007 č. j. -178, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, vyplývající z d (dále jen "") a y ČR. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. , z něhož zjistil následující skutečnosti:

Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 8. 2000 č.j. -41 uložil žalovanému č. 1) BONDON s.r.o., č. 2) J. N. a stěžovatelce jako žalované č. 3) zaplatit žalobkyni (České spořitelně, a. s.) částku 956.834,40,- Kč s 16,5 % úrokem z částky 852.468,10,- Kč od 8. 10. 1998 do zaplacení, se smluvní pokutou ve výši 10 % ročně z částky 852.468,10,- Kč od 8. 10. 1998 do zaplacení a náklady řízení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká povinnost plnění ostatních žalovaných a že druhý a třetí žalovaní jsou povinni plnit společně a nerozdílně. Soud prvního stupně v odůvodnění konstatoval, že na základě smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 18. 12. 1995 poskytla žalobkyně žalovanému č. 1) úvěr, zajištěný jednak ručitelským závazkem žalovaného č. 2) a stěžovatelky, a jednak zástavním právem k nemovitosti ve vlastnictví žalovaného č. 1). Předmětem projednávaného sporu byl žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení uvedené částky sestávající z nezaplaceného úvěru včetně úroků a smluvní pokuty, a to v části, v níž nebyl uhrazen z prodeje zástavy. Soud shledal po provedeném dokazování tento nárok oprávněným, a to i navzdory námitkám žalovaného č. 2) a stěžovatelky. Jejich obrana v řízení spočívala v tvrzení, že žalobkyně při uspokojování svých práv z uzavřené zástavní smlouvy postupovala protizákonně, když z prodeje předmětné zástavy uspokojila na prvním místě pohledávku vůči společnosti ELI PLUS, s.r.o., podle zástavní smlouvy uzavřené k zajištění jejího úvěru s panem J. S., původním vlastníkem zastavené nemovitosti. Dle jejich názoru byla uvedená zástavní smlouva neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost předmětu zástavního práva a z toho důvodu měl být výtěžek z prodeje zástavy započítán pouze k úhradě pohledávky za žalovaným č. 1), nikoliv již k úhradě úvěru společnosti ELI PLUS, s.r.o. Soud prvního stupně, jak bylo shora naznačeno, těmto námitkám nepřisvědčil, přihlížeje k tomu, že žalovaní č. 2) a 3) převzetí ručitelského závazku nikdy nezpochybnili, a dále, že věřitel je oprávněn zvolit si sám zajišťovací institut realizace své pohledávky.

Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 17.4.2003 č.j. -95 k odvolání žalovaného č. 2) a stěžovatelky v napadené části rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Návrhem stěžovatelky, aby soud připustil dovolání k v odvolání specifikované otázce se nikterak nezabýval.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a co do důvodu na ustanovení . Stěžovatelka - na rozdíl od soudů nižších stupňů - přisuzovala zásadní význam pro rozhodnutí ve věci řešení předběžné otázky, zda zástavní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a panem S. je platná. V případě její neplatnosti by totiž nemohlo dojít při prodeji zástavy k uspokojení pohledávky za společností ELI PLUS, s.r.o., ale pouze k uspokojení žalované pohledávky, kterou by tak žalobkyně nemohla vymáhat po ručiteli-stěžovatelce.

Usnesením ze dne 29. 7. 2004 Nejvyšší soud České republiky dovolání stěžovatelky odmítl jako opožděné s odkazem na a , ve znění účinném do 31. 12. 2000.

Proti výše uvedeným rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost, na jejímž základě Ústavní soud svým usnesením ze dne 13. 2. 2007,

sp. zn.

zrušil pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu, zdůrazňuje přitom, že Nejvyšší soud nepřípustně zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatelky, když její dovolání jako opožděné odmítl v situaci, kdy dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu neobsahovalo poučení o dovolání. Nejvyššímu soudu bylo uloženo postupovat podle ustanovení ve znění účinném po 1. 1. 2001 a dovoláním stěžovatelky se opětovně zabývat, případně zvážit další postup.

Nejvyšší soud v souladu s právním názorem Ústavního soudu tedy znovu projednal stěžovatelkou podané dovolání a shledal, že nejsou splněny zákonné podmínky pro jeho přípustnost, proto jej usnesením ze dne 26. 7. 2007 č.j. -178 odmítl.

V záhlaví uvedená rozhodnutí napadla stěžovatelka projednávanou ústavní stížností. V ní brojila v prvé řadě proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jemuž vytýkala, že posuzoval přípustnost dovolání "v užším rozsahu" než formulovala a nezabýval se platností zástavní smlouvy jako otázkou předběžnou. Stěžovatelka v této souvislosti nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu (stejně jako soudů nižších stupňů), že případná neplatnost zástavní smlouvy, uzavřené mezi žalobkyní a panem J. S., by neznamenala bez dalšího zánik žalované pohledávky, a to s ohledem na "právo volby" věřitele ze zajišťovacích institutů. Uvedenou argumentaci nelze podle ní vztáhnout na situaci, kdy se žalobkyně snažila svou pohledávku nejdříve uspokojit z prodeje nemovitosti a teprve poté se obrátila na ručitele.

Porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřovala i v tom, že odvolací soud opomenul rozhodnout ve výroku svého rozhodnutí o jejím návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání. Z této skutečnosti vyvozovala, že nedošlo k řádnému zamítnutí uvedeného návrhu účastníka dle ust. , ve znění účinném do 31. 12. 2000, a proto Nejvyšší soud přípustnost dovolání dle odst. 2 téhož ustanovení posoudil neoprávněně, suplujíce tak rozhodnutí odvolacího soudu.

Poslední námitka stěžovatelky směřovala do všech ústavní stížností napadených rozhodnutí, jež podle ní postrádají řádné odůvodnění. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu vyhlášený pod č. 153/2004 Sb.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných muu ČR, t.j. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Pokud jde o polemiku stěžovatelky s právním názorem obecných soudů ohledně vlivu případné platnosti či neplatnosti zástavní smlouvy na její ručitelský závazek, je namístě uvést, že stěžovatelka v podstatě otevírá spor o výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nemá racionální základnu, resp. je na první pohled extrémní. Takový závěr ovšem namístě není, neboť právní názory, které obecné soudy aplikovaly, také rozumně a uspokojivě odůvodnily. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.

Nepřípadná je i výtka stěžovatelky směřující do způsobu, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání, neboť Ústavní soud shledal postup Nejvyššího soudu jako ústavně konformní, kterým nebylo zasaženo do základních práv stěžovatelky. Dovolání je v českém právu mimořádným prostředkem k ochraně práv účastníků. Je přípustné výhradně v případech stanovených v části čtvrté hlavě třetí. Nejvyšší soud je povinen při rozhodování o dovolání vždy zkoumat, zda jsou splněny zákonné podmínky pro jeho přípustnost. V napadeném usnesení se tak i stalo. Nejvyšší soud, podle přesvědčení Ústavního soudu zdůvodnil, proč v souzené věci nebyly dány podmínky dovolání podle ust. , ani a , ve znění účinném do 31. 12. 2000. Pokud jde o posouzení přípustnosti dovolání podle , ve znění účinném do 31. 12. 2000, Ústavní soud se ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu o tom, že dovolání podle tohoto ustanovení je přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, ale až zjištěním Nejvyššího soudu, že tomu tak skutečně je. Rozhodnutí odvolacího soudu musí mít zásadní význam po právní stránce především tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, kterou judikatura dosud neřešila nebo jejíž výklad se v judikatuře dosud neustálil, anebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.

Vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, však již Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat. Takové rozhodnutí by mohlo být přezkoumáno pouze z hlediska odepření spravedlnosti, jestliže se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím šlo o projev svévole (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1994

sp. zn.

, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, nález č. 6, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003

sp. zn.

, táž sbírka, sv. 31, a další). Pochybení uvedeného charakteru však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Ústavní soud u usnesení, odmítajících tzv. nenároková dovolání, nepožaduje extenzivní výklad práva, ale pouze uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel. Těmto požadavkům napadené usnesení Nejvyššího soudu také vyhovělo. Jak v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval dovolací soud, stěžovatelka se domáhala posouzení platnosti konkrétního právního úkonu, přičemž takové posouzení nemůže mít obecný dopad do rozhodovací praxe soudů . Dovolací soud též v souladu se svojí ustálenou rozhodovací praxí vyložil, proč posouzení, jehož se stěžovatelka domáhá, není relevantní ani pro projednávanou věc. Jeho postupu tedy nelze s ohledem na výše uvedené cokoli vytknout.

Rovněž nelze přisvědčit námitce týkající se nesprávné aplikace ustanovení , ve znění účinném do 31. 12. 2000. Dle komentářové literatury i soudní judikatury se pod pojmem nevyhovění návrhu na připuštění dovolání v citovaném ustanovení rozumí i to, že odvolací soud o příslušném návrhu opomene rozhodnout (srov. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: , komentář, 4. vydání, C. H. BECK, 2000, str. 733). Za dané situace tedy byly splněny podmínky stanovené v odst. 2 tohoto ustanovení a dovolací soud tak zcela v souladu se zákonem posoudil přípustnost podaného dovolání i z hlediska toho, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Ústavní soud se neztotožnil ani s názorem stěžovatelky, že rozhodnutí obecných soudů postrádají řádné odůvodnění, naopak napadená rozhodnutí jsou logicky, srozumitelně a přesvědčivě odůvodněna. Nevykazují ani prvky libovůle, ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, což teprve by zásah Ústavního soudu odůvodňovalo. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. K odkazu na nález Ústavního soudu vyhlášený pod č. 153/2004 Sb. je nutno podotknout, že není přiléhavý. Zmíněným nálezem bylo zrušeno ustanovení , ve znění účinném do 7. 4. 2004, jež umožňovalo Nejvyššímu soudu rozhodnutí o dovolání v něm specifikovaná vůbec neodůvodňovat.

Namítá-li stěžovatelka porušení článku 90y ČR, je potřeba konstatovat, že vzhledem k jeho systematickému zařazení vě ČR nezakládá citovaný článek sám o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatelky, neboť (spolu s článkem 95 odst. 1y) obsahuje především institucionální záruku soudní pravomoci, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedeného článku samostatně dovolávat.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k zásahu do stěžovatelčiných základních práv, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. srpna 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu