Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 1383/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. srpna 2000, č.j. -41, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni (Č. s., a. s.) částku 956.834,40 Kč se 16,5 % úrokem z částky 852.468,10 Kč od 8. října 1998 do zaplacení, se smluvní pokutou ve výši 10 % ročně z částky 852.468,10 Kč od 8. října 1998 do zaplacení a na nákladech řízení částku 44.652,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká povinnost plnění ostatních žalovaných a že druhý a třetí žalovaní jsou povinni plnit společně a nerozdílně.

Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že druhý a třetí žalovaní nezpochybnili existenci ručitelského závazku založeného ručitelským prohlášením ze dne 18. prosince 1995 za „úvěr poskytnutý první žalované smlouvou o kontokorentním úvěru ze dne 18. prosince 1995“, který nebyl osobním dlužníkem (první žalovanou) splněn. Námitky, podle kterých žalobkyně „při uspokojení svých práv“ postupovala „protizákonně“, když uspokojila „z prodeje zástavy i pohledávku vůči společnosti E. p. s. r. o. (dále jen „společnost“), neshledal opodstatněnou, akcentuje, že je na věřiteli, aby „si sám zvolil ze zajišťovacích institutů realizaci své pohledávky“.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. dubna 2003, č.j. -95, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve vztahu mezi žalobkyní a druhým a třetí žalovanými potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně plně ztotožnil, uváděje, že předmětem řízení je požadavek žalobkyně vůči první žalované z titulu nesplaceného úvěru a vůči druhému a třetí žalovaným z titulu ručení za splnění závazku první žalovanou. Otázku (ne)platnosti zástavní smlouvy, podle níž „vzniklo“ zástavní právo jako další zajišťovací institut ve vztahu k pohledávce ze smlouvy o úvěru, považoval  (shodně se soudem prvního stupně) za nevýznamnou, když „volba při realizaci zajišťovacího titulu“ náleží věřiteli (žalobkyni).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala třetí žalovaná  dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení (dále jen „ “) a co do důvodu  na ustanovení (dovolatelka cituje tento právní předpis ve znění účinném od 1. ledna 2001), jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatelka - na rozdíl od soudů nižších stupňů - považuje za zásadní řešení otázky, zda zástavní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a „panem S.“ je platná, zastávajíc názor, podle kterého „určení, že tato zástavní smlouva je neplatná, by mělo zásadní význam pro rozhodnutí odvolacího soudu, tudíž i pro rozhodnutí krajského obchodního soudu. V takovém případě „by nedošlo k prokázání, že touto smlouvou byla zajištěna pohledávka vůči společnosti E. p. s. r. o.“ a nemohlo by dojít při prodeji zástavy k uspokojení pohledávky za touto společností, nýbrž „na prvním místě a jediném“ by byla uspokojena pohledávka za první žalovanou, pročež by žalobkyně nemohla vymáhat uspokojení své pohledávky na ručiteli - třetí žalované.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (podle ve znění účinném do 31. prosince 2000). O tento případ jde i v této věci, když prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno 8. srpna 2000 a odvolací řízení proběhlo - v souladu s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, - podle ve znění účinném do 31. prosince 2000.

V době po rozhodnutí odvolacího soudu došlo na straně žalobkyně k procesnímu nástupnictví [smlouvou podepsanou smluvními stranami ve dnech 16. a 28. července 2003 byla pohledávka, jež je předmětem řízení, původní žalobkyní Č. s., a. s. postoupena C. S.A., a dovolací soud dále jednal jako s žalobkyní s nabyvatelkou práva.

Usnesením ze dne 29. července 2004, sp. zn. , Nejvyšší soud dovolání třetí žalované odmítl jako opožděné, zastávaje právní názor, že v případě dovolání, které může být přípustné pouze za splnění omezujících podmínek (§ 237 odst. 1 a § 239 odst. 2 o. s. ř)., nemusí rozhodnutí odvolacího soudu obsahovat poučení o dovolání  (srov. např. důvody rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31. května 1994, sp. zn. a ze dne 23. března 2006, sp. zn. ).

Ústavní soud usnesením ze dne 13. února 2007, sp. zn. , výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil, zdůrazňuje, že Nejvyšší soud nepřípustně zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatelky, když její dovolání jako opožděné odmítl v situaci, kdy dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu neobsahovalo poučení o dovolání.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) podle ustanovení Vady vyjmenované v tomto ustanovení  (tzv. zmatečnosti), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti ( ), ovšem nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je dále přípustné za podmínek uvedených v ustanoveních a V posuzovaném případě však přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení (rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím), ani ustanovení (rozsudek ze dne 8. srpna 2000 je prvním rozsudkem soudu prvního stupně ve věci). Podle ustanovení není dovolání přípustné též, neboť odvolací soud přípustnost výrokem potvrzujícího rozsudku nevyslovil.

Zbývá tudíž posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení , podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce nejen pro projednávanou věc, nýbrž současně pro rozhodovací činnost vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové“) řešení této otázky (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101 a nověji usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání v projednávané věci je pak vyloučena již tím, že se dovolatelka domáhá posouzení platnosti konkrétního právního úkonu (zástavní smlouvy uzavřené mezi Č. s., a. s. a „panem S.“), přičemž takové posouzení nemůže mít obecný dopad do rozhodovací praxe soudů (jde o posouzení platnosti /určitosti a srozumitelnosti/ konkrétní zástavní smlouvy).

Závěr o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu je pak vyloučen i tím, že posouzení, jehož se dovolatelka domáhá, není relevantní ani pro projednávanou věc.

I v případě, že by podle dovolatelkou zpochybňované zástavní smlouvy zástavní právo k zajištění pohledávky žalobkyně vůči společnosti nevzniklo, neznamenalo by to bez dalšího, že by pohledávka žalobkyně za první žalovanou, v rozsahu, v němž byl čistý výnos z prodeje zástavy použit na úhradu závazku společnosti, zanikla.

Přitom závěr, že je na vůli věřitele, ze kterého z více zajišťovacích institutů se bude domáhat uspokojení své pohledávky, odpovídá i judikatorní praxi (viz důvody rozhodnutí uveřejněných pod čísly 46/2001 a 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2005, sp. zn. ).

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení , Nejvyšší soud je podle ustanovení a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a věty první (per analogiam), když třetí žalovaná podáním nepřípustného dovolání zavinila jeho odmítnutí a vznikla jí povinnost hradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle , , , a a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (převzetí zastoupení) podle

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. července 2007

JUDr. Petr  Gemmel

předseda senátu