Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3002/07

Plénum Ústavního soudu ve složení František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická, rozhodlo dne 2. července 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti Stavební spořitelny České spořitelny, a. s., Vinohradská 180/1632, Praha 3, zastoupené JUDr. Petrem Orctem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Na Vyhlídce 53, proti rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ze dne 12. 9. 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označený rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení ve spojení s d.

Jak je patrno z obsahu napadeného rozhodnutí, bylo toto vydáno v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele o zaplacení částky 219.887,90 Kč s příslušenstvím, představující neuhrazenou pohledávku stěžovatele ze smlouvy jím uzavřené o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření, směřující proti manželům L. a I. M. a dalším dvěma fyzickým osobám. Soud I. stupně - Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 19. 9. 2003 sp. zn. na základě provedeného dokazování zjistil, že mezi stěžovatelem a prvým ze žalovaných jako dlužníkem a druhou žalovanou (jako spoludlužníkem) byla uzavřena smlouva o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření (dále jen smlouva o úvěru), na základě které se stěžovatel zavázal prvému žalovanému poskytnout překlenovací úvěr ve výši 290.000,- Kč s tím, že 3. a 4. žalovaní převzali za závazek z úvěru ručení. Jelikož pohledávka stěžovatele zůstala zčásti neuhrazena, soud žalobě vyhověl, avšak jen ve vztahu k žalovaným 1., 3. a 4, ve vztahu ke 2. žalované, která podle něj nepřevzala závazek k zaplacení jistiny ze smlouvy o překlenovacím úvěru (jehož úhrada byla předmětem řízení), žalobu jako nedůvodnou zamítl. Odvolací soud - Krajský soud v Ostravě, který rozhodoval k odvolaní stěžovatele, svým rozsudkem ze dne 4. 11. 2004 sp. zn. rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že 2. žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 380,- Kč, jinak jej v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil, přitom přisvědčil závěru soudu I. stupně, podle něhož ze smlouvy o úvěru (ani z úvěrových podmínek) nevyplývá povinnost druhé žalované k úhradě dlužné jistiny a úroků z prodlení z překlenovacího úvěru, když touto smlouvou převzala pouze závazek společně a nerozdílně s 1. žalovaným (jako dlužníkem) splácet pouze úroky, úhrady dle sazebníku spořitelny a případné sankce zálohovými splátkami úroků ve výši 2.710,- Kč. Takovou povinnost nedovodil soud ani z čl. V. A. 7 smlouvy o úvěru, když 2. žalovaná nebyla stěžovatelem k úhradě dluhu z překlenovacího úvěru (nesplaceného do 4 let od jeho poskytnutí) vyzvána. Podle přesvědčení odvolacího soudu 2. žalovaná za závazek ze smlouvy o úvěru neodpovídá ani jako za závazek ze společného jmění manželů, když závazek zaplatit jistinu a úroky z prodlení nebyl jako solidární závazek ve smlouvě dohodnut. Proto odvolací soud shledal rozhodnutí soudu I. stupně v zamítavém výroku ve věci samé, kromě částky 380,- Kč, věcně správným a jako takové jej potvrdil.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, v němž zdůrazňoval, že smlouva o úvěru byla uzavřena v době trvání manželství 1. a 2. žalovaných, pročež závazky z této smlouvy vzniklé tvoří ve smyslu ustanovení společné jmění manželů a že z ustanovení citovaného zákona je nepochybné, že závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní oba manželé společně a nerozdílně. V situaci, kdy solidární odpovědnost obou manželů za splnění závazků tvořících součást společného jmění manželů je založena přímo zákonem, není podle stěžovatele významné, zda se druhá žalovaná ke splácení překlenovacího úvěru a úroků z prodlení smluvně zavázala.

Senát 29 Nejvyššího soudu, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání stěžovatele projednat a rozhodnout o něm, při řešení otázky, zda splnění závazku, který jednomu z manželů vznikl za trvání manželství, může v nalézacím řízení věřitel soudně vymoci i po druhém z manželů, dospěl k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl již vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004 sp. zn. (v němž tento vyslovil, že z dikce plyne, že u závazků, které tvoří společné jmění manželů, jsou manželé společnými dlužníky a že tato solidarita, založená přímo zákonem, vede ke všem důsledkům pasivní solidarity podle a odtud dovodil i právo věřitele domáhat se soudně splnění závazku po kterémkoli z takto solidárně zavázaných dlužníků), jakož i od názoru vyjádřeného v usnesení ze dne 25. 11. 2004 sp. zn. (v němž se zabýval sporem o plnění ze smlouvy o dílo, přičemž uzavřel, že vzhledem k tomu, že tento závazek vznikl v době, kdy trvalo manželství žalovaných, je závazek uhradit sjednanou cenu zhotovených věcí podle součástí jmění manželů a s poukazem na ustanovení uzavřel, že za tento závazek odpovídají oba tehdy žalovaní společně a nerozdílně). Proto jmenovaný senát rozhodl o postoupení věci dle velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanovením a 20 ústavní stížností napadeným rozsudkem, jímž dovolání stěžovatele zamítl, přitom po právní stránce zásadní význam, jak uvedl, přisuzuje řešení otázky, zda splnění závazku, který jednomu z manželů vznikl za trvání manželství, může věřitel v nalézacím řízení soudně vymoci i po druhém z manželů (zda ve sporu o splnění takového závazku je druhý manžel pasivně věcně legitimován).

V odůvodnění svého rozhodnutí velký senát Nejvyššího soudu po citaci ustanovení a a 4 dal najevo, že podle jeho přesvědčení odpověď na otázku, zda úprava obsažená v ustanovení zakládá společný závazek manželů (jenž může věřitel v nalézacím řízení úspěšně uplatnit vůči kterémukoli z nich) i v případě, že šlo o závazek náležející do společného jmění manželů, založený právním jednáním jen jednoho z nich, plyne především z úpravy závazkového práva (v a pro obchodní závazkové vztahy primárně v obchodním zákoníku). Zdůraznil, že ustanovení nerozlišuje mezi důvody vzniku závazků náležejících do společného jmění manželů, z čehož se v intencích podává, že jde o závazky, jež by mohly vzniknout z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně. Podle ustanovení vznik smluv, kterými se zakládají závazky, se řídí ustanovením a násl. , pokud není dále stanoveno jinak. Z úpravy obsažené v ustanovení a násl. pak jako základní zásada, promítající se do závazků vzniklých ze smluv, plyne zásada pacta sunt servanda (smlouvy se mají dodržovat), jež se logicky může prosadit jen mezi účastníky těchto smluv (mezi smluvními stranami). Proto také (v ustanoveních až ) reguluje možné změny v osobě věřitele či dlužníka závazkového právního vztahu. Představa, podle které splnění závazku náležejícího do SJM, sjednaného jen jedním z manželů, může věřitel v nalézacím řízení vymoci i (jen) po druhém z manželů, vnáší značnou nejistotu do právních vztahů vzniklých na základě smluv, a to nejen na straně dlužníka, nýbrž i na straně věřitele, a zásadu, podle které z takto vzniklého závazku jsou co do smluveného ujednání oprávněny a povinny jeho smluvní strany, ve svém důsledku prolamuje a popírá. Opačné názory, uváděné v judikatuře a odborné literatuře, podle soudu přehlížejí, že závazky náležející do SJM, nasmlouvané jedním z manželů, nemusí mít charakter peněžitých závazků, přičemž může jít o závazky, jež druhý manžel sice objektivně vzato splnit může (nepůjde o plnění vázané jen na osobu prvního manžela), nebude však k tomu odborně vybaven. Tak tomu bude např. tehdy, zaváže-li se manžel, který je podnikatelem, k provedení díla nebo dodání zboží, přičemž druhý z manželů, po kterém věřitel splnění závazku vymáhá, podnikatelem není. Dovedeno ad absurdum by druhý manžel byl v režimu vázán povinnostmi plynoucími ze smlouvy, jejíž obsah nezná, a stíhán sankcemi (smluvní pokuta, smluvený úrok z prodlení), o kterých nevěděl (jelikož se nepodílel na vzniku smlouvy). V nejisté pozici se u závazků ze smluv, obsahujících vzájemná práva a povinnosti, může ocitnout i věřitel, nehledě k praktickým obtížím, jež by pro obezřetné kontrahenty způsobovalo prověřování, zda uzavřením smlouvy s fyzickou osobou se neocitnou v nežádoucím a nechtěném smluvním vztahu i s jejím manželem. Dopady opačných názorů pak soud v odůvodnění ilustruje právě na příkladu smlouvy o úvěru. S odkazem na dikci ustanovení dovozuje, že kdyby ze závazku ze smlouvy o úvěru náležejícího do SJM, leč sjednaného (jako dlužníkem) jen jedním z manželů, byl oprávněn a povinen i druhý z manželů, pak by to pro věřitele znamenalo plnit svůj závazek z úvěrové smlouvy též na požádání druhého manžela. Kdyby nešlo o účelový úvěr, byl by např. povinen poskytnout peněžní prostředky na jeho žádost druhému manželovi, přitom si lze dobře představit, že pokud by o poskytnutí úvěru žádal sám druhý manžel, věřitel by s ním úvěrovou smlouvu neuzavřel. Na tomto základě lze pak podle soudu, s přihlédnutím k teleologickému výkladu zkoumaných ustanovení, opodstatněně usuzovat, že úpravou obsaženou v ustanovení nezamýšlel zákonodárce prolomit princip autonomie vůle smluvních stran v procesu vzniku závazků ze smluv a vnutit jim jako zákonný důsledek vzniku smlouvy, prostřednictvím institutu SJM, jako další smluvní stranu i manžela smluvní strany. V tomto ohledu soud poukazuje i na názor obsažený v díle Drápal, L. -Kůrka, V.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, 1. vydání Linde Praha, a. s., Praha 2004 (str. 252-254), podle kterého ustanovení svým obsahem a účelem nastoupilo na místo ustanovení , ve znění účinném před 1. 8. 1998, čímž zachovalo původní režim dopadu úpravy majetkového společenství manželů do poměru výkonu rozhodnutí. Závěr, že ve spojení s úpravou obsaženou v ustanovení lze ustanovení interpretovat též jako prolomení úpravy, podle které ze závazků vzniklých ze smluv jsou oprávněny a povinny smluvní strany (nejde-li o smlouvy sjednané přímo ve prospěch třetích osob), tudíž podle názoru velkého senátu správný není. Kdyby vskutku mělo platit, že každý individuální závazek založený jedním z manželů se stává společným závazkem manželů i v tom smyslu, že jeho splnění může být samostatně vynuceno jen vůči druhému manželu, pak by byla nadbytečná úprava, jež v hovoří i o závazcích, které vznikly oběma manželům společně. V takovém pojetí by totiž každý závazek náležející do společného jmění manželů, nasmlouvaný pouze jedním z nich, byl závazkem vzniklým oběma společně. Kromě toho by uvedené nutně vyvolalo problémy v exekučním řízení. Obecně totiž platí, že exekuce nařízená proti povinné fyzické osobě postihuje (logicky) nejen majetek v SJM, nýbrž i majetek ve výlučném vlastnictví povinné osoby. Vzhledem k tomu, že při nařízení exekuce není důvod zkoumat důvody vydání exekučního titulu (a zde by jím byla vlastně jen existence SJM s osobou, která svým jednáním závazek založila), v důsledku úpravy obsažené v exekučního řádu by po doručení usnesení o nařízení exekuce byl blokován i výlučný majetek povinného jako manžela, vůči němuž byl exekuční titul vydán toliko v důsledku úpravy obsažené v . Dopady velkým senátem kritizované interpretace by tedy přesáhly sféru majetkového společenství manželů, což úprava učiněná v rámci institutu tohoto majetkového společenství zjevně zamýšlet nemohla. V podstatě těmito důvody zdůvodnil Nejvyšší soud své rozhodnutí o zamítnutí dovolání stěžovatele.

Uvedené rozhodnutí stěžovatel považuje za rozhodnutí, které představuje významné porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ve spojení s y. Je totiž přesvědčen o tom, že soud v daném případě podal extrémní interpretaci zákona při posuzování klíčové právní otázky ve věci nastolené. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že právní názor soudem v napadeném rozhodnutí zaujatý nijak nekonvenuje s dosavadním i vlastním rozhodováním v obdobných věcech a je podle stěžovatele v příkrém rozporu s jakoukoliv zákonnou a ústavně konformní interpretací zákonné úpravy majetkového společenství manželů, jakož i s vůlí či záměrem zákonodárce a nakonec i s principy, které lze ze zákona seznat při použití všech přípustných výkladových metod. Podle stěžovatele, jak podrobně v důvodech ústavní stížnosti rozvádí, ze samotného textu zákona z ustanovení a je založení pasivní solidarity manželů, zejména pokud jde o peněžité závazky, zřetelné. Odstavec 4 uvedeného ustanovení pak zakládá nepochybnou aktivní solidaritu obou manželů (ani o této v rozhodovací praxi ani v literatuře dnes již nelze najít zaznamenání hodné opačné názory, tj. že ze společného synallagmatického závazku je oprávněn domáhat se plnění kterýkoliv z manželů, byť jeho vznik je důsledkem právního jednání jen jednoho z nich). Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvádí, že jistě akademicky nelze vyloučit, aby se interpretace otočila proti doslovnému znění právní normy, pak je však otázkou, zda soud neměl volit postup podle ustanovení , případně vysvětlit, proč tak neučinil, a dále poukázal i na ustanovení , které předpokládá institut stanoviska Nejvyššího soudu. Stanovisko Nejvyššího soudu, jakož i rozsudek stejného významu by neměly pominout téma vývoje samotné právní úpravy dané otázky s případným předělem ke dni 1. 8. 1998, přitom připomíná, že do uvedeného data naše úprava majetkového společenství manželů o závazcích jako součásti BSM mlčela. Rozvíjí dále úvahy a argumenty na podporu svého názoru o pasivní legitimaci obou manželů s tím, že současná právní úprava, aplikovatelná na tuto věc, je jasná a lapidární, takže ani v napadeném rozsudku použitá argumentace není s to posunout kamkoli jinam zcela zřetelný smysl normovat přiměřené závazky iniciované kterýmkoliv z manželů jako solidární závazky obou. Rozsudek podle stěžovatele ospravedlňuje svůj výrok odkazem na konsekvenci např. výkonu rozhodnutí a zcela opomíjí potřebu brát v úvahu náležitým způsobem to, co je na prvním místě, tj. absolutně zřejmý smysl a cíl relevantní právní úpravy. Dále v ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že by mělo být bráno v potaz, že v daném případě úvěrová smlouva nespadá do oblasti spotřebitelských smluv, byť byl právní institut spotřebitelských smluv zaveden do právního řádu ČR s účinností od 1. 1. 2001 s tím, že pokud by bylo cílem napadeného rozhodnutí prosazovat podobné či příbuzné momenty, jak se to děje v rámci úpravy spotřebitelských smluv, pak by to z něj mělo být patrno. Zdůrazňuje kogentnost právní úpravy SJM s tím, že v posuzované věci je vyloučeno použít argument zásadou pacta sunt servanda, nechce-li účastník současně říci, že úprava SJM je dispozitivní. Stěžovatel dále tvrdí, že napadeným rozsudkem nebylo učiněno zadost ani požadavku předvídatelnosti rozsudku ani jeho přesvědčivosti, a to zejména s ohledem na jasnou formulaci zákona a ustálenou rozhodovací praxi a ve shodě s ní i převládající názor v odborné literatuře. Udává pak důvody, proč zákon vymezil závazky patřící do SJM a stanovil pasivní solidární odpovědnost manželů za jejich splnění a za pomoci teleologického výkladu a s uvedením demonstrativních příkladů dospívá k závěru, že posuzovanou úpravou zákonodárce zamýšlel nastolit stav, podle kterého ze smluv uzavřených za trvání manželství jsou oprávněny a povinny pouze smluvní strany. Zároveň zamýšlel prolomit princip autonomie vůle smluvních stran, neboť představa smluvní strany - věřitele - o majetku i osobním stavu druhé smluvní strany - dlužníka - nemusí být správná ani přes rozumně očekávanou péči a opatrnost věřitele. Nejedná se tedy o "vnucení" další smluvní strany, jak uvádí soud, a pasivní solidarita má v tomto případě svůj význam, který v žádném případě není neopodstatněný ani jinak neadekvátní. Podle stěžovatele není také nic zvláštního na tom, že dle ustanovení exekučního řádu by byl po doručení usnesení o nařízení exekuce blokován i výlučný majetek manžela, vůči němuž byl exekuční titul vydán toliko v důsledku úpravy obsažené v ustanovení , pokud manželé za závazek tvořící SJM odpovídají společně a nerozdílně, není nic podivného na tom, že se věřitel bude hojit i na výlučném majetku manžela, který vznik závazku nezapříčinil, pakliže na tohoto manžela zní exekuční titul. Shrnuje na závěr, že napadeným rozsudkem použité argumenty proti solidární odpovědnosti manžela i za závazek, jenž sám za trvání manželství nekontrahoval, jsou buď zcela nepřípadné, zejména jsou v naprosté kolizi nejen se zněním zákona, ale především s jeho smyslem a účelem, nebo případně jsou toliko marginální a každý argument a všechny spolu vedou v konečném důsledku k interpretaci zákona mimo meze dané kautelami ústavněprávními. Interpretace zákonných ustanovení, zjistitelná z rozsudku a jemu předcházejících rozhodnutí obecných soudů, není v souladu s obsahem obvyklých výkladových metod, jakož i se standardní právní dogmatikou a v neposlední řadě s předchozí judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu. Je také obecně nepřijatelné, aby obrat doktríny právního institutu, jakým je SJM, se odehrál "rozhodnutím na kauze", aniž by tomu předcházelo cokoliv srovnatelného s úkolem sjednocovat rozhodovací činnost obecných soudů, rozsudkem není vše vyloženo tak, aby byla vyloučena nikoliv jen hypotetická tendence soudů po publikování rozhodnutí použít je jako dogma; ve vztahu k významu názoru, na němž rozsudek spočívá, je jeho odůvodnění nedostatečné a nepřesvědčivé a není tu ani jinak přijatelné činit rozdílů mezi odpovědností za splnění závazku účastníka smlouvy ex contractu a ex lege odpovědností manžela účastníka. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti blíže rozvedených důvodů se proto stěžovatel domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud vyslovil, že v daném řízení byl před soudy všech stupňů porušen d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a aby rozsudky uvedených soudů byly zrušeny.

Po té, co se seznámil s obsahem napadeného rozhodnutí a argumentací ústavní stížnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost, jejíž podstatou je nesouhlas stěžovatele se závěry velkého senátu Nejvyššího soudu, vycházejícími podle stěžovatele z nesprávné interpretace příslušných právních norem upravujících SJM, je třeba jako neopodstatněnou odmítnout.

Ústavní soud především připomíná, že je to právě Nejvyšší soud ČR, který je v rámci soustavy obecných soudů tím soudním orgánem, jemuž ex lege přísluší výklad norem jednoduchého práva ( ) a právě jeho rolí - nikoliv tedy rolí Ústavního soudu - je také výklad jednoduchého práva sjednocovat. V posuzovaném případě senát příslušný podle rozvrhu práce k rozhodnutí daného sporu se mínil odchýlit od názoru již Nejvyšším soudem k danému problému vyjádřeného, proto v souladu se zákonem stanovenou procedurou o dovolání stěžovatele rozhodoval velký senát Nejvyššího soudu napadeným rozhodnutím. S ohledem na význam rozhodnutí, na něž poukazuje i stěžovatel, však nelze vyloučit, naopak lze to dokonce - s připomenutím úkolů stanovených soudcům Nejvyššího soudu i jejich funkcionářům, jak při práci v senátech, tak v kolegiích jednacím řádem (např. , 12, 13, 17, 31, 32 a další) oprávněně očekávat, že se daným problémem budou zabývat v rámci přijetí sjednocovacího stanoviska příslušná kolegia či plénum Nejvyššího soudu. Za tohoto stavu se Ústavní soud necítí být oprávněn zaujímat sám stanovisko k podanému výkladu příslušných norem, neboť by tím nahrazoval kompetence uvedených orgánů Nejvyššího soudu. To tím spíše, že stěžovatel sám v poměru k samotnému řešení otázky nastolené velkým senátem - samozřejmě kromě tvrzené extrémní, meze ústavnosti přesahující, interpretace normy a nedostatečného zdůvodnění, v čemž spatřuje porušení práva na spravedlivý proces - porušení svých dalších základních práv nenamítá.

Na rozdíl od stěžovatele Ústavní soud nepovažuje interpretaci příslušných právních předpisů, vycházející z právní úpravy závazkového práva a v návaznosti na to z principu autonomie vůle smluvních stran a zásady pacta sunt servanda, za natolik extrémní, že by již vybočovala z mezí ústavnosti (zejména když konečný efekt, jenž je patrně stěžovatelem sledován snahou o potvrzení správnosti názoru o věcné pasivní legitimaci obou manželů v nalézacím řízení u sporů o plnění předmětných závazků, je z velké části zajišťován obsahem ustanovení ). I když pak lze připustit, že odůvodnění rozhodnutí velkého senátu mohlo být více vyčerpávající, přesto je z něj zjevné, na základě jakých úvah velký senát dovolání stěžovatele zamítl a z jakých důvodů se od původního dříve vyjádřeného názoru Nejvyššího soudu odklonil a možno tak konstatovat, že napadené rozhodnutí požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí, tak jak je Ústavní soud vyložil ve své dřívější judikatuře - v plenární věci

sp. zn.

ze dne 10. 2. 2004 (publ. pod č. 153/2004 Sb.);

sp. zn.

(publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34), nález ze dne 26. 9. 1996

sp. zn.

(publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 89), vyhovuje. Porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces tak zjištěno nebylo, a proto byla rozhodnutím pléna Ústavního soudu jeho ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta, a to s ohledem na ustanovení písm. b), odst. 2 písm. a), rozhodnutí pléna Ústavního soudu o atrahování působnosti senátů plénem č. j. Org 22/08.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2008

Pavel Rychetský

předseda Ústavního soudu