Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 588/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Nevřely, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha - východ, se sídlem v Praze 6, Karlovarská 3/195, zastoupeného Mgr. Romanem Fojtáškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 6, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2007 č. j. -32, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností podanou včas [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")] a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [ , , , odst. 6 ] napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí odvolacího soudu, které shledává neústavní.

Pravomocným usnesením Městského soudu v Praze byl změněn výrok Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. srpna 2007 ( -16) a stěžovateli byly přiznány náklady exekuce ve výši 4.284,- Kč, jinak usnesení bylo potvrzeno. Žádnému z účastníků nebyly přiznány náklady odvolacího řízení.

Podle obšírného odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného se stanovisky a závěry pojatými do opravného prostředku, stěžovatel tvrdil, že k porušení jeho práva došlo tím, že obecný soud k návrhu stěžovatele exekuci zastavil a uložil povinné nahradit stěžovateli náklady exekuce jen ve výši 4.284,- Kč. Dle jeho názoru nebyly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí, neboť soud má aplikovat ustanovení přiměřeně a tyto právní závěry obecného soudu jsou zásahem do nezávislosti exekutora. Stěžovatel poukazoval na svévolný přístup soudu, který nevzal v úvahu jeho tvrzení svědčící ve prospěch stěžovatele, v tomto důsledku vyslovuje pochybnosti o nestrannosti soudního rozhodování. Za výsledek řízení by měl být odpovědný především oprávněný, který navrhne exekuci, aniž by využil nějakého procesního prostředku k ověření si stavu majetku povinného. Exekutora nelze stavět do pozice podnikatele, ani do pozice běžného účastníka civilního řízení, neboť je povinen exekuci provést bez ohledu na svou vůli. Stěžovatel tvrdil, že 50% exekucí vede vůči nemajetným povinným, a proto požaduje ochranu materiální nezávislosti soudního exekutora.

Stěžovatel dále v obsáhlé ústavní stížnosti - stručně shrnuto - polemizoval se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 12. září 2006 sp. zn. a žádal jeho revizi. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud neposuzoval spravedlnost řízení, ale aby exekutor měl záruku, že oproti jiným podnikatelům dosáhne přiměřeného zisku, a skutečnost, zda nedosažení přiměřeného zisku ovlivní samu podstatu materiální nezávislosti exekutora. Stěžovatel dále argumentoval rozhodnutími Ústavního soudu ve věci ochrany nároků na odměnu za práci, obdobně jako již byla dříve definována v případě čtrnáctých platů soudců, a to jako záruky spravedlivého procesu srovnatelnou se zárukami danými v řízení před soudem.

Stěžovatel namítal, že usnesením napadeným ústavní stížností došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces garantovaným d (dále jen " "), jakož i článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel namítl, že je v rozporu s podroben nucené službě, je porušováno jeho vlastnické právo garantované y, neboť je de facto vyvlastňován, v rozporu s ust. y. Porušen měl být i y (dále jen " "), a proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí napadené ústavní stížností zrušil.

II.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti ( y). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté y, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního (jednoduchého) práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody." (např. nález

sp. zn.

, in Ústavní soud : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, vydání 1, Praha 1999, III. Díl, str. 235; nález

sp. zn.

in Ústavní soud : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, vydání 1, Praha 1995, I. Díl, str. 257,

IV.ÚS 570/03

,

). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení v souzené věci nepředstavoval porušení kogentní normy jednoduchého práva a v konečném důsledku i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika s rozhodnutím obecného soudu o určení výše odměny exekutora za provedení výkonu rozhodnutí. Stěžovatel v předmětném exekučním řízení nezjistil u povinné žádný postižitelný majetek, a proto podal u Obvodního soudu pro Prahu 4 návrh na zastavení řízení [ ], ve kterém se domáhal přiznání náhrady exekuce ve výši 8.449,- Kč. Namítal nesprávné právní posouzení věci ze strany obecného soudu s poukazem na to, že při rozhodování mělo být přihlédnuto k tomu, že k exekuci došlo na návrh oprávněné a povinnosti k náhradě nákladů exekuce měla být proto uložena oprávněné.

Odvoláním se domáhal změny výroku rozhodnutí tak, aby povinnost k náhradě nákladů exekuce byla v plné výši uložena oprávněné. Odvolací soud ale návrhu stěžovatele nevyhověl a usnesením napadený výrok o nákladech exekuce jako věcně správný potvrdil dle , změnil výši nákladů na 4.284,- Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud v odůvodnění vyjádřil, že v případě zastavení exekuce není exekutor oprávněn určit výši nákladů řízení, o kterých rozhoduje výlučně soud. Pokud stěžovatel výzvě obecného soudu I. st. na vyčíslení nákladů exekuce nevyhověl a jen odkázal na svůj vydaný příkaz k náhradě nákladů řízení, postupoval soud správně, pokud náklady řízení stanovil ve výši jak o nich rozhodl. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí odkázal mj. na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. září 2006, sp. zn. a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2006

sp. zn.

.

Dne 12. září 2006 přijalo plénum Ústavního soudu stanovisko sp. zn. , kterým je druhý senát Ústavního soudu při posouzení dané věci vázán. Ústavní soud se v něm vyslovil, že "není porušením a d, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému." Ústavní soud se v odůvodnění tohoto stanoviska vyjádřil ke všem námitkám, které i v nyní posuzované ústavní stížnosti vznesl stěžovatel, přičemž je hodnotil jako neopodstatněné. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že po přijetí shora uvedeného stanoviska již nelze navazovat na překonané závěry, které byly vysloveny v nálezech Ústavního soudu

sp. zn.

a

, na něž stěžovatel odkázal.

Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že z obsahu spisu ani z podnětu stěžovatele nevyplývá, že by oprávněná při podání návrhu na nařízení exekuce nezachovala potřebnou dávku obezřetnosti a uvážlivosti a nemohla předpokládat, že tuto částku nebude moci prostřednictvím exekuce vymoci. Oprávněná neměla k dispozici takové poznatky, z nichž by se dalo předvídat budoucí zastavení exekuce pro nedostatek majetku. Tento závěr nelze bez dalšího označit za vybočení z mezí ústavnosti. Konstruoval-li stěžovatel procesní zavinění oprávněné z toho, že vstoupila do vztahu s nebonitní dlužnicí a nevyužila před podáním návrhu na nařízení exekuce procesních možností dle , pak je taková námitka nepřiléhavá. Tato skutečnost sama o sobě nemůže vést k závěru o odpovědnosti oprávněné za "nevyužití všech procesních oprávnění, vyplývajících z požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti".

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost je takto v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutím obecného soudu a Ústavní soud proto dále odkazuje na odůvodnění ústavní stížnosti ve věci stěžovatele v obdobném rozhodnutí (usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 20. února 2007). Ústavní soud považuje za nadbytečné opakovaně reagovat na jednotlivé námitky stěžovatele a na návrh "revize" citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu.

Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelem namítanému porušení základního práva ve smyslu , , odst. 4, y, Úmluvy i y, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné ( ).

V Brně dne 8. dubna 2008

Miloslav Výborný v. r.

předseda senátu