Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
50012.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 336/05
Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. H., zastoupeného JUDr. Helenou Hájkovou, advokátkou v Brně, Masarykova 37, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1708/2004 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána v intencích zák. č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu ), napadl stěžovatel výrok I. rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. března 2005 (21 Cdo 1708/2004 -70) a tvrdil, že jím bylo porušeno jeho základní právo na soudní proces.
Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. března 2005 (21 Cdo 1708/2004 -70) bylo výrokem I. rozhodnuto o zamítnutí dovolání stěžovatele (vystupoval jako žalobce v řízení před obecnými soudy) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. března 2004 (15 Co 63/2003 -53). Výrokem II. bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud ČR, ve shodě s názorem odvolacího soudu (Krajského soudu v Brně), dovodil, že i když ustanovení § 102 odst. 2 písm. g) zákona č. 128/2000 Sb. , o obcích (podle kterého je radě obce stanovena výlučná pravomoc jmenovat a odvolávat vedoucí odborů obecního úřadu, přičemž návrhy podává tajemník obecního úřadu), zmiňuje pouze vedoucí odborů, z organizační struktury Magistrátu města Brna vyplývá, že tato výlučná pravomoc Rady obce se vztahuje též na vedoucí úseků, kteří jsou nadřízeni vedoucím odborů. Jestliže tedy o odvolání žalobce z funkce vedoucího úseku Magistrátu města Brna (která je jmenovanou funkcí ve smyslu ustanovení § 27 odst. 4 a 5 zák. práce) rozhodla Rada města Brna, učinil tak subjekt oprávněný ve smyslu ustanovení § 27 odst. 5 zák. práce, neboť Rada města Brna ve vztahu k vedoucím úseků a vedoucím odborů plnila funkci statutárního orgánu. Nejvyšší soud ČR zdůraznil, že funkce vedoucího úseku je v rámci organizační struktury Magistrátu města Brna významnější, nadřazená funkci vedoucího odboru, proto se musí na pracovní poměr vedoucích úseků Magistrátu města Brna vztahovat (argumentem a minori ad maius) režim platný pro vedoucí odborů.
Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 9. března 2004
(15 Co 63/2003 -53) rozsudek soudu I. stupně (rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. října 2002 - 13 C 262/2001 -34) změnil ve výroku I. tak, že žalobu o určení neplatnosti odvolání z funkce ze dne 7. června 2001 zamítl, ve výroku II, jímž bylo rozhodnuto o neplatnosti výpovědi ze dne 26. června 2001, tento rozsudek potvrdil.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. října 2002 (13 C 262/2001 -34) původně žalobě stěžovatele vyhověl, když dospěl k závěru, že jeho odvolání z funkce odporovalo zákonu, neboť při něm byl porušen Statut a Organizační řád MMB, když návrh na odvolání byl podán Radě města Brna neoprávněnou osobou, a to náměstkem primátora, který nebyl k takovému úkonu ničím oprávněn, nikoliv tedy tajemníkem. Protože odvolání stěžovatele z funkce je z tohoto důvodu podle ustanovení § 242 odst. 1 zák. práce neplatné, byla podle názoru soudu I. stupně neplatným právním úkonem i výpověď daná stěžovateli dopisem žalovaného ze dne 26. 6. 2001, neboť následovala bez jakéhokoliv právního důvodu.
V ústavní stížnosti stěžovatel - stručně shrnuto - zpochybňuje postup svého odvolání z funkce vedoucího Úseku organizačního. Dovozuje zejména, že jeho odvolání z funkce nebylo učiněno kompetentním orgánem, protože funkce vedoucího úseku Magistrátu města Brna není - na rozdíl od funkce vedoucího odboru obecního úřadu - určena zákonem č. 128/2000 Sb. jako funkce jmenovaná a ani nesplňuje podmínky jmenované funkce podle ustanovení § 27 odst. 4 a 5 zák. práce. Funkce vedoucího úseku je v přímé řídící působnosti tajemníka, který není přímo podřízen Radě města Brna, a proto Rada města Brna nemůže, nezávisle na tom, zda je či není statutární orgán města Brna, jmenovat a odvolávat vedoucího úseku Magistrátu města Brna. Odvolání stěžovatele z funkce nebylo provedeno v souladu se zákonem č. 128/2000 Sb. , neboť v rozporu s požadavkem zákona nepodal návrh na odvolání tajemník Magistrátu města Brna. Stěžovatel navrhl zrušit výrok I. napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitky stěžovatele v ústavní stížnosti jsou co do své povahy polemikou s výkladem tzv. obyčejného (podústavního) práva - příslušných ustanovení zákona o obcích a zákoníku práce - které stěžovatel uplatnil v obdobném rozsahu již v řízení před obecnými soudy. S těmito námitkami se obecné soudy (zejména pak Nejvyšší soud ČR) v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly (§ 157 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ). Nejvyšší soud ČR, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení, zaujal pak v dané věci právní názor, který má oporu ve skutkových zjištěních, proto mu nelze pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR) nic vytknout.
Stěžovatel přehlíží, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných
soudů - úlohu sjednocovatele judikatury v oblasti obyčejného práva plní Nejvyšší soud ČR - a proto Ústavnímu soudu nepřísluší v daných souvislostech přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatel svou ústavní stížností usiluje. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledáno nebylo.
Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadeným výrokem I. rozsudku Nejvyššího soudu ČR došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2005