Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2136/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení d (dále jen) a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým v řízení o určení vlastnictví stěžovatele bylo rozhodnuto tak, že soudci Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích: Mgr. Miloš Zdražil, JUDr. Alena Polednová a JUDr. Pavel Mihola nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích pod spisovou značkou .

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vrchní soud se při svém rozhodování o námitce podjatosti nedostatečně vypořádal s argumenty, o něž námitku podjatosti opíral. V důsledku napadeného rozhodnutí tak budou i nadále rozhodovat v restituční věci stěžovatele výše jmenovaní soudci Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, u nichž, podle názoru stěžovatele, jsou dány pochybnosti o jejich nepodjatosti, tedy nestrannosti a nezávislosti.

Shodně jako v předchozím řízení u obecných soudů uvedl stěžovatel důvody, které jej vedly k přesvědčení o podjatosti soudců. Zdůraznil, že dle jeho subjektivního přesvědčení shora jmenovaní soudci nejsou nestrannými, o čemž má svědčit i jejich postup při projednávání stěžovatelovy právní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. a následně u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích pod sp. zn. (obdobně krajský soud postupoval ve věci vedené pod sp. zn. ). V uvedené věci soudci odvolacího soudu potvrdili zamítavý rozsudek soudu prvního stupně s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. , čímž měli dobrovolně rezignovat na svou povinnost poskytnout stěžovateli požadovanou soudní ochranu a jednoznačně dali najevo, že míní zbavit stěžovatele jeho chráněného práva na spravedlivý soudní proces.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvedl námitky týkající se právního posouzení merita věci obecnými soudy a odkázal na argumentaci obsaženou v odlišném stanovisku ke stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. a na obecnými soudy přehlížené závěry nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 55/1995 7 a nálezu

sp. zn.

.

Stěžovatel rovněž tvrdí, že ustanovení je v rozporu s Úmluvy, neboť ustanovení poskytuje menší rozsah ochrany základních práv a svobod než umožňuje posledně uvedený článek Úmluvy. Povinností soudu proto bylo přednostně aplikovat článek 6 odst. 1 Úmluvy, a to především pro příznivější možnost ochrany základních práv stěžovatele.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných muu ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který je oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že obdobnou ústavní stížností téhož stěžovatele s totožnou právní argumentací se již zabýval ve svých předchozích rozhodnutích (např. sp. zn. ,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

a další), přičemž od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat, na jejich právní závěry odkazuje a ve stručnosti pouze uvádí:

Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že z vyjádření dotčených soudců, ani z tvrzení stěžovatele nevyplynuly skutečnosti, které by opodstatňovaly pochybnosti o nepodjatosti soudců. Stěžovatel ke svému subjektivnímu přesvědčení o podjatosti uvedených soudců neuvedl žádný konkrétní důvod, vyjma nespokojenosti s dosavadním postupem soudu v řízení a s rozhodováním v obdobných věcech.

Vzhledem k tomu, že okolnost, že soudce rozhodoval ve věcech, týkajících se téhož účastníka, resp. to, že jeho odvolání v jiné věci nevyhověl, nemůže být sama o sobě důvodem vyloučení soudce (srov. ), se Ústavní soud ztotožňuje s argumentací uvedenou v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a považuje ji za ústavně souladnou.

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, vyplývá, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci je založeno již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti, nelze však vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, ani pouze ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. např. nález ve věci

sp. zn.

). Subjektivní přesvědčení stěžovatele o podjatosti soudce, založené na předchozím procesním neúspěchu účastníka řízení, eventuelně polemice či kritice rozhodnutí Ústavního soudu v jiných věcech, jimiž bylo napadené rozhodnutí podepřeno, však k vyloučení soudce nepostačuje, neboť objektivně není dán důvod pro pochybnost o nepodjatosti soudce. Pochybnosti totiž musí být dostatečně určitým způsobem objektivizovány a účastníkem řízení tedy musí být tvrzeny konkrétní objektivní skutečnosti, v jejichž světle může být nepodjatost soudce zpochybněna.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ostatními námitkami stěžovatele ohledně právního posouzení merita věci odvolacím soudem, které mělo být v rozporu s argumentací obsaženou v odlišném stanovisku ke stanovisku pléna Ústavního soudu, sp. zn. , se nezabýval, neboť nebyly předmětem řízení ústícího do vydání ústavní stížností napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze.

Vzhledem k tomu, že vrchní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy pátéy, jeho rozhodnutí, nevybočilo z mezí ústavnosti a Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu