Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2137/07

Ústavní soud rozhodl dne 29. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem v Hradci Králové 3, Komenského 241, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2007, čj. -409, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se jako žalobce v řízení před Okresním soudem v Chrudimi, jako soudem prvého stupně, a Krajským soudem v Hradci Králové, jako soudem odvolacím, domáhá určení vlastnického práva k v žalobě uvedeným nemovitostem. Stěžovatel vznesl námitku podjatosti proti soudcům jmenovaného okresního soudu a následně též proti soudcům jmenovaného krajského soudu, kteří jsou podle rozvrhu práce povoláni rozhodovat o vyloučení soudců okresního soudu. Vrchní soud v Praze rozhodl touto ústavní stížností napadeným usnesením tak, že soudci krajského soudu nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování stěžovatelovy věci, protože nejsou v jeho věci nijak podjatí.

V ústavní stížnosti stěžovatel velmi obsáhle polemizuje s napadeným usnesením. Napadené usnesení podle stěžovatele porušilo jeho právo na spravedlivý proces vyplývající z d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel vysvětluje, že se Vrchní soud v Praze nevypořádal se všemi v jeho podáních uplatněnými námitkami o podjatosti soudců krajského soudu. Upozorňuje na rozhodování soudců krajského soudu v jiných stěžovatelových věcech. Stěžovatel dále dovozuje, že stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, zveřejněné pod č. 477/2005 Sb., bylo přijato procesně vadně, a ztotožňuje se s argumentací k tomuto stanovisku disentujících soudců. Soudci krajského soudu, jejichž podjatost stěžovatel namítá, se přitom citovaného stanoviska Ústavního soudu opakovaně dovolávali.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K otázce podjatosti soudců se Ústavní soud vyjadřoval ve své judikatuře mnohokrát (srov. např. nález

sp. zn.

, Sb.n.u.ÚS, sv. 6, str. 429 a konstantní judikatura). Stěžovatel nicméně dovozuje, že podjatí by měli být ti soudci, kteří již rozhodovali v některých jeho jiných věcech, a dovolávali se přitom stanoviska pléna Ústavního soudu. Takovýto závěr je zjevně absurdní, neboť na stěžovatelem snášenou argumentaci pamatuje ust. , podle něhož důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti spočívající v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v rozhodování v jiných věcech. Ústavní soud proto odkazuje stěžovatele na usnesení Vrchního soudu v Praze, které se s jeho argumentací plně vypořádává. Ústavnímu soudu nepřísluší v této procesní fázi ani jakkoliv se vyjadřovat k stěžovatelem zpochybněnému stanovisku pléna Ústavního soudu, neboť předmětem ústavní stížnosti není rozhodnutí meritorní povahy, ale toliko rozhodnutí o podjatosti soudce.

Ústavní soud připomíná, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu Ústavního soudu