Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 162/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Kamilem Andree, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 7, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 10. 2006, č.j. -49, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 7. 2006, č.j. -41, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podaném návrhu, který i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je přesvědčen, že jimi byla dotčena práva, jež mu svědčí podle a d.

Krajský soud v Ostravě směnečným platebním rozkazem ze dne 6. 6. 2006, č.j. -35, uložil stěžovateli, aby do tří dnů od jeho doručení zaplatil vedlejšímu účastníku částku 37.920,- Kč s příslušenstvím a směnečnou odměnu ve výši 126,40 Kč nebo v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá.

Zmocněnci stěžovatele byl směnečný platební rozkaz doručen dne 19. 6. 2006, stěžovateli samotnému dne 22. 6. 2006.

Námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu stěžovatel (prostřednictvím zmocněnce) podal k poštovní přepravě dne 23. 6. 2006.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 17. 7. 2006, č.j. -41, tyto námitky pro opožděnost odmítl ( ). Soud "vzhledem k tomu, že žalovaný byl zastoupen", vzal za určující den doručení zástupci stěžovatele a uzavřel, že "v daném případě začala lhůta k podání námitek běžet dne 20. 6. 2006 a skončila dnem 22. 6. 2006". Jelikož stěžovatel vznesl námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu teprve dne 23. 6. 2006, učinil tak po uplynutí zákonné třídenní lhůty.

O odvolání stěžovatele rozhodl odvolací soud v záhlaví označeným usnesením tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil ( ). K odvolacím námitkám stěžovatele dodal, že "stejně tak jako s doručením rozsudku nejsou spojeny žádné úkony, které musí nezbytně provést sám účastník osobně, nejsou s doručením směnečného platebního rozkazu pro žalovaného spojeny úkony, které by musel nezbytně vykonat sám osobně". Odvolací soud proto dovodil, že "má-li žalovaný v době, kdy mu je soudem prvního stupně směnečný platební rozkaz doručován, zástupce s plnou mocí pro celé řízení, není soud povinen doručovat směnečný platební rozkaz také účastníkovi". Jestliže soud prvního stupně v dané procesní situaci přesto doručoval rovněž stěžovateli samotnému, šlo o úkon "nadbytečný a z hlediska běhu lhůty pro podání námitek irelevantní". Ku podpoře použitého názoru odvolací soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 24/2003 v časopise Soudní judikatura, dle kterého "účastníku, který má zástupce s plnou mocí pro celé řízení, není soud povinen doručovat stejnopis písemného vyhotovení rozsudku vedle jeho zástupce", přičemž "učiní-li tak přesto, je takové doručení neúčinné a z hlediska počátku běhu patnáctidenní lhůty k podání odvolání bez významu".

Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá, že mu "nebyla zachována zákonem stanovená procesní lhůta pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu". Podle ustanovení platí, že má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, nařídí předseda senátu doručení písemnosti jen tomuto zástupci, nestanoví-li zákon jinak; tuto - tímto ustanovením předjímanou - zvláštní úpravu pak podle stěžovatele představuje ustanovení , věty druhé, , dle nějž prý směnečný (šekový) platební rozkaz musí být doručen do vlastních rukou účastníka. Stěžovatel má tedy za to, že "jen toto doručení směnečného platebního rozkazu je doručením řádným a od tohoto doručení běží lhůta pro podání námitek", a dodává, že se obecné soudy ani nevypořádaly s otázkou, "proč by krajský soud směnečný platební rozkaz doručoval stěžovateli i právnímu zástupci, pokud by nemělo některé z doručení mít žádných účinků".

Podstatou ústavní stížnosti je tedy kritika z nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními , respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

Posledně uvedené je zvláště důležité v dané věci, jestliže se stěžovatelovy námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. y), a to tvrzením, že obecné soudy porušily zákonem stanovená procesní pravidla, jmenovitě že vadně vyložily a aplikovaly ustanovení , resp. V podrobnostech pak jde o to, zda směnečný platební rozkaz postačí doručit do vlastních rukou zmocněnce žalovaného, anebo je nutno doručovat i žalovanému samotnému, a až od doručení jemu počíná běžet lhůta k podání námitek.

Zde - ve smyslu výše řečeného - platí, že o protiústavní výklad (a aplikaci) jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli; rozpor s požadavky kladenými na spravedlivý proces zakládá též zjištění, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, resp. že není adekvátně - srozumitelně a přesvědčivě - odůvodněno ( ).

Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, které byly v dané věci obecnými soudy užity, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.

Oponentura předestřená stěžovatelem nemá ústavněprávní reflex proto, že jím otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy podaný výklad není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základnu, ani nevybočuje ze standardů, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; obecné soudy své právní názory rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.

Ústavní soud nevidí důvodu ani pro úsudek, že v rovině samotného podústavního práva je výsledek sporu, jenž byl obecnými soudy ustaven, nesprávný.

I v případě, kdy písemnost má být ve smyslu a 2 doručena zmocněnci účastníka, je soud povinen ji doručit rovněž účastníku samotnému, má-li se dostavit k výslechu nebo něco jiného v řízení osobně vykonat ( ). Nejen zmocněnci, ale též zastoupenému účastníku je proto třeba doručit předvolání k jednání nebo jinému soudnímu roku, má-li být při něm proveden jeho výslech ( ). Dalšími úkony, které účastník musí osobně vykonat, jsou dostavení se ke znalci ( ) a jiné obdobné činnosti, z jejichž povahy vyplývá, že je nemůže učinit nikdo jiný než samotný účastník, a tedy ani jeho zmocněnec. V soudní praxi se v této souvislosti výstižně hovoří o tom, že jde o činnost charakterizovanou jejím "osobním prvkem", který se připíná právě a jen k osobě jednajícího (účastníka řízení), a to tak, že nikdo jiný nemůže právě s ohledem na tento osobní prvek příslušný úkon vykonat, jde tedy o jednání "nezastupitelné". (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: , komentář - I. díl, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, str. 203).

Z toho plyne, že je zcela odůvodněný závěr obecných soudů, že účastníkovi, kterého zastupuje zástupce s plnou mocí pro celé řízení, se směnečný platební rozkaz nedoručuje, protože jeho povinnost osobně v řízení něco vykonat nezakládá. Není zřetelného rozdílu mezi úpravou doručování rozsudku a tomu korespondujících důsledků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. , na něž odkázal odvolací soud) a úpravou zakotvenou v kritickém ustanovení , a proto nemá ani adekvátní oporu stěžovatelův názor, že toto ustanovení představuje úpravu ku zvláštní. Pak vskutku postačilo doručit směnečný platební rozkaz toliko stěžovatelovu zmocněnci, pročež od tohoto doručení se odvíjí počátek běhu lhůty k podání námitek proti němu, jak dovodily obecné soudy, zatímco doručení též samotnému stěžovateli již takové účinky založit nemohlo.

Závěr obecných soudů, že podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nepředstavuje "nezastupitelný" úkon ve výše uvedeném smyslu, nestojí ani v rozporu s nosnými důvody rozhodnutí Ústavního soudu, které s danou problematikou souvisejí (srov. především usnesení ze dne 28.1.2004,

sp. zn.

).

Není-li zde procesní nesprávnosti, nemůže mít i proto rozumnou oporu úvaha, že by výsledkem řízení mohlo být dotčeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu y.

Lze proto uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu