Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2649/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GLOBE 21, a. s., se sídlem v Dolních Břežanech, Hodkovice 2, zastoupené Mgr. Alenou Abbidovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Chodská 12, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2008, č. j. -80, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2006, č. j. -25, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z stanovení a násl. , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení , 4 y, a základních práv a svobod (dále jen " ") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. se podává následující.

Rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 5. 5. 2008, č. j. FŘ 8189/15/04, bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti exekučnímu příkazu, vydanému dne 18. 6. 2005, pod č. j. 114859/04/003940/0739, Finančním úřadem pro Prahu 3 na základě vykonatelného výkazu nedoplatků, sestavenému ke dni 9. 4. 2004.

Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutím správního orgánu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 3. 2006, č. j. -25, zamítl. V odůvodnění uvedl, že platební výměry a dodatečné platební výměry na daň (na jejichž základě byl sestaven vykonatelný výkaz nedoplatků) byly v souladu s platnou právní úpravou (§ 17 odst. 7, věta první, daňového řádu) doručeny jen právnímu zástupci stěžovatelky, jenž disponoval plnou mocí udělenou mu dne 28. 11. 2001, a to neomezeně pro celé daňové řízení. K námitce, že rozhodnutí správního orgánu měla být vedle právního zástupce doručována i stěžovatelce, uvedl, že svojí povahou nešlo o rozhodnutí, jímž by byla stěžovatelce uložena povinnost, kterou měla v daňovém řízení osobně vykonat (§ 17 odst. 7, věta třetí, daňového řádu).

Ze stejných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala, a kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 7. 2008, č. j. -80, zamítl. S odkazem na ustanovení § 10 odst. 3 daňového řádu, jakož i obsah rozhodné plné moci, dospěl k závěru, že na udělenou plnou moc zástupci stěžovatelky je nutno pohlížet jako na plnou moc neomezenou, pro celé daňové řízení. Ke sporné otázce, zda v případě dotčených rozhodnutí měl správní orgán povinnost doručit je jak stěžovatelce tak i jejímu zástupci (§ 17 odst. 7 věta třetí daňového řádu), uvedl, že u platebních a dodatečných platebních výměrů nešlo o písemnosti, jimiž by byla stěžovatelce ukládána povinnost něco osobně vykonat a tudíž bylo povinností správního orgánu doručovat toliko jejímu zástupci v daňovém řízení.

Stěžovatelka považuje závěry obecných soudů vyslovené v otázce aplikace § 17 odst. 7 daňového řádu za nesprávné a setrvává na stanovisku, že platební výměry na daň - právě z důvodu vadného doručení - se nestaly vykonatelnými a nenabyly právní moci. Podle stěžovatelky je nepochybné, že platebními a dodatečnými platebními výměry je daňovému subjektu ukládána povinnost k plnění daňové povinnosti (úhrada daně), přičemž se jedná o "takový druh povinnosti, který již z podstaty věci nemůže učinit nikdo jiný než ...osoba, které je taková povinnost určena" a tuto povinnost ("plnění platby") nelze tedy vykonat než osobně. Odmítá též názor Nejvyššího správního soudu, že vyslovený právní závěr je výrazem jeho ustálené rozhodovací praxe, neboť jde o "způsob rozhodování NSS v jedné a téže věci", jestliže rozhodnutí, na které při této příležitosti soud odkázal (zde sp. zn. ), bylo vydáno v "totožné věci s totožnými účastníky".

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ].

V usnesení ze dne 23. 6. 2004,

sp. zn.

(stejně jako později, kupříkladu v usnesení

sp. zn.

či v usnesení

sp. zn.

), Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence u předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem". Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v (resp. a násl. )", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod".

Ústavní soud rovněž opakovaně dospívá k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.

To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.

Klíčové je, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie tak i kritiky postupu v řízení, zásadně identifikuje s obdobnými ústavními stížnostmi jiných stěžovatelů, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné - viz. usnesení ze dne 21. 3. 2006,

sp. zn.

, a ze dne 12. 7. 2006,

sp. zn.

- odmítl, přičemž v jejich odůvodnění vyslovil, že "platební výměr ani dodatečný platební výměr nemají povahu rozhodnutí, kterým by se ukládalo příjemci tohoto rozhodnutí ve smyslu § 17 odst. 7 in fine ZSDP osobně v daňovém řízení něco vykonat".

Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit a v nyní posuzované věci rozhodnout jinak.

Ku podpoře právních závěrů v otevřené otázce ohledně úkonů, jež má příjemce rozhodnutí (zde daňový subjekt) osobně vykonat lze (navíc) odkázat též i na závěr vyslovený v usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ve věci týkající se výkladu , jenž se svojí podstatou zjevně připodobňuje dotčenému , větě třetí, daňového řádu; zde Ústavní soud k povaze takových úkonů vyslovil, že "v soudní praxi se v této souvislosti výstižně hovoří o tom, že jde o činnost charakterizovanou jejím osobním prvkem, který se připíná právě a jen k osobě jednajícího (účastníka řízení), a to tak, že nikdo jiný nemůže právě s ohledem na tento osobní prvek příslušný úkon vykonat", čímž jde o jednání "nezastupitelné" (shodně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: , komentář - I. díl, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, str. 203); za zcela odůvodněný proto označil Ústavní soud závěr obecných soudů, že "účastníkovi, kterého zastupuje zástupce s plnou mocí pro celé řízení, se směnečný platební rozkaz (pozn.: tedy rozhodnutí ukládající mu plnění peněžité povahy) nedoručuje, protože jeho povinnost osobně v řízení něco vykonat nezakládá".

Vyslovené právní závěry obecných soudů v dané věci plně odpovídají i závěrům, které ve srovnatelných věcech (úzce se též dotýkajících výkonu rozhodnutí) standardně uplatňuje i Nejvyšší soud. Kupříkladu v usnesení sp. zn. vyslovil, že "za úkony jež má účastník v řízení osobně učinit se považují ty úkony, kdy konkrétní jednání nemůže učinit nikdo jiný než účastník samotný, tj. kdy jde o jednání nezastupitelné; o takové jednání (úkon) jde tehdy, je-li charakteristické svým osobním prvkem, který se upíná právě a jen na osobu jednajícího (účastníka řízení), a to tak, že jiná osoba (odlišná od konkrétního účastníka řízení) nemůže, právě proto, že je charakterizován osobou jednajícího, takový úkon vykonat", přičemž "povinnost k peněžnímu plnění ( ... ) povinností účastníka osobně v řízení něco vykonat zjevně není, a proto účinky doručení příslušného rozhodnutí se spojují výlučně s doručením jeho zástupci".

Namítá-li stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu, že jeho právní závěry nejsou výrazem jeho ustálené praxe, je namístě jí připomenout, že mimo označené rozhodnutí sp. zn. vyslovil tento soud obdobný právní názor i v rozsudku sp. zn. (Sb. r. NSS 7/2007, č. 1252), podle něhož "písemné vyhotovení správního rozhodnutí, jímž je účastníkovi řízení uložena pokuta a ochranné opatření z důvodu spáchání správního deliktu, není správním úkonem, kterým by bylo účastníkovi řízení ukládáno něco osobně ve správním řízení vykonat ve smyslu věty druhé ; je-li účastník v řízení zastoupen na základě generální plné moci, doručuje se takové rozhodnutí v souladu s větou první pouze zástupci účastníka řízení a jen toto doručení má pak účinky řádného oznámení rozhodnutí ve smyslu ." Ve vztahu k povinnosti peněžité povahy uložené rozhodnutím správce daně pak shodný závěr uplatnil Nejvyšší správní soud i v rozhodnutí ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. .

Názory obecných soudů, uplatněné v otázce doručování písemností ukládajících daňovému subjektu plnění peněžité povahy tedy bezezbytku korespondují tradičnímu a ustálenému výkladu v rovině podústavního práva, a nelze jim vytknout ničeho ani z pohledu ústavněprávního.

Tím je výše předznačený závěr, že ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná, odůvodněn.

Též s odvoláním na shora označená rozhodnutí Ústavního soudu v obdobných věcech i zde tedy platí, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud podle citovaného ustanovení usnesením v senátě (mimo ústní jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2008

Jiří Mucha

předseda senátu