Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1788/07

Ústavní soud rozhodl dne 23. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem v Plzni, Františkánská 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. dubna 2007, čj. -458, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. prosince 2005, čj. -440, a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 30. června 2004, čj. -389, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas a řádně Ústavnímu soudu, brojí stěžovatel proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, a to pro jejich rozpor s , a d. Ústavní stížnost vychází ze sporu mezi stěžovatelem jako žalovaným a vedlejší účastnicí N. R. jako žalobkyní. Spor se v podstatě týká výkladu nároků vzniklých z dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí dne 9. ledna 1993. Napadenými rozhodnutími bylo vedlejší účastnici vůči stěžovateli přiznáno právo na zaplacení částky 117 822,- Kč, když tento závazek měl vzniknout v důsledku toho, že stěžovatel nesplnil některé povinnosti ze shora uvedené dohody. Stěžovatel podrobuje všechna tři rozhodnutí obsáhlé kritice, zpochybňuje skutkové i právní závěry obecných soudů, a také to, jak se Nejvyšší soud vypořádal s otázkou přípustnosti dovolání.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (y ČR). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.

Ústavní soud předně upozorňuje, že podle své judikatury nemůže svým právním názorem nahradit právní závěr Nejvyššího soudu, že se v daném případě nejednalo o rozhodnutí zásadního právního významu. V tomto odkazuje na svou konstantní judikaturu, že úvahu Nejvyššího soudu, "zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko denegatio iustitiae" (srov. nález

, Sb.n.u.ÚS, sv. 1, str. 47 a násl.; usnesení , Sb.n.u.ÚS, sv. 3, str. 333 a násl.; usnesení , Sb.n.u.ÚS, sv. 31, str. 383 a mnohé další). V tomto smyslu jsou výtky ústavní stížnosti, co se týče odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, bezpředmětné. Nutno upozornit, že Ústavní soud u usnesení Nejvyššího soudu, odmítajících tzv. nenároková dovolání, nepožaduje extenzivní výklad práva, jak se mylně domnívá stěžovatel, ale pouze "uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel" (viz nález

, publikován pod č. 153/2004 Sb.). Těmto požadavkům napadené usnesení Nejvyššího soudu vyhovělo více než dostatečně.

Interpretace smluv, jako projevu autonomní normotvorby účastníků soukromoprávních vztahů, včetně posuzování jejich platnosti, je zásadně úkolem obecných soudů, ledaže došlo k procesnímu excesu, například extrémně formalistickým výkladem norem podústavního práva by obecný soud odepřel autonomnímu projevu vůle smluvních stran ty důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat (srov. např.

, Sb.n.u.ÚS, sv. 32, str. 107). Tak se tomu ovšem v tomto případě zcela zřejmě nestalo a nebylo na Ústavním soudu, aby přezkoumal zákonnost právního názoru obecných soudů o interpretaci dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů.

Ústavní soud připomíná, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu Ústavního soudu