Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 23/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky N. G., zastoupené JUDr. Julií Šindelářovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Mikulášská tř. 9, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. prosince 2005 č. j. -106, ve znění oprav provedených usnesením ze dne 7. 11. 2006 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2003 č. j. -92, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení svých práv chráněných zejména v (ochrana vlastnictví), (právo na spravedlivý proces) a (právo na projednání věci bez zbytečných průtahů)d (dále jen), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, který shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu žalobce (K. G.- zemřelého manžela stěžovatelky) o určení jeho vlastnictví k jedné ideální osmině domu a stavební parcele zamítnul a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka rovněž požaduje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve znění usnesení, kterým bylo zohledněno její právní nástupnictví jako dědičky po zemřelém manželovi.

Stěžovatelka podrobně vylíčila okolnosti případu a podala rekapitulaci vydaných rozhodnutí a průběhu dosavadního řízení. Stěžejní námitkou stěžovatelky je nesouhlas s právními závěry soudů, dle nichž se měl její právní předchůdce domáhat vydání předmětné nemovitosti dle , a nikoliv určovací žalobou dle ustanovení obč. zák. Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že její manžel nemohl v důsledku emigrace v roce 1959 pozbýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem, neboť s ohledem na úpravu vlastnického práva, zejména pokud jde o formu právních úkonů týkajících se nemovitostí, nemůže dojít k pozbytí vlastnického práva derelikcí. Manžel, který nepozbyl vlastnického práva, se proto nemohl domáhat vydání věci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, ale ochrany svého práva mohl dosáhnout pouze žalobou na určení existence vlastnictví. Motivem jeho postupu nebylo obcházení zákona o mimosoudních rehabilitacích z důvodu zmeškání lhůty, ale přesvědčení o garanci jeho vlastnického práva právním řádem. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka upozorňuje na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

a sp. zn. IV ÚS.403/1998. Současně poukazuje na průtahy řízení, započatého roku 2001 a ukončeného koncem roku 2003 (před dovolacím soudem skončeného až roku 2005).

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 5 z hlediska kompetencí daných muu ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z obsahu připojeného spisu a napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se s názorem žalobce, který se žalobou domáhal určení vlastnického práva, neboť neshledával důvod pro postup podle restitučního zákona, když se nikdy svého vlastnictví nevzdal, ani své věci neopustil, a přesto došlo k převzetí věcí státem, neztotožnily. Dovolací soud v odůvodnění rozhodnutí poukázal na závěry občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. , dle nějž "oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (25.2.1948 až 1.1.1991) i bez právního důvodu, se nemůže dovolávat ochrany vlastnického práva dle ustanovení , a to ani formou určení vlastnického práva dle ustanovení , mohla-li žádat o vydání věci dle (nebo dle )," Vzhledem k tomu, že právě o takovou situaci se v projednávané věci jednalo (vlastnictví k předmětným nemovitostem přešlo na stát bez právního důvodu) a žalobce mohl žádat o vydání věci podle ustanovení předpisů restituční povahy, byl návrh právního předchůdce stěžovatelky zamítnut.

Ústavní soud předesílá, že otázkou, zda specialita restitučních předpisů vylučuje možnost, aby se stěžovatel domáhal určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle obecných předpisů občanského práva, se zabývalo plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , ve kterém řešilo střet právních názorů se závěry vyslovenými ve věci

sp. zn.

a

sp. zn.

(rozhodnutí uváděné stěžovatelkou), dle nějž "došlo-li k zabrání majetku státem bez právního důvodu (v projednávané věci stěžovatelka nepozbyla svůj spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem) existence speciálních restitučních předpisů nevylučuje postup podle obecného občanskoprávního předpis".

V citovaném stanovisku dospěl Ústavní soud k opačnému závěru než v rozhodnutí

sp. zn.

, a to že účel restitučních předpisů a charakter žaloby na určení vlastnického práva vylučuje možnost domáhat se ochrany vlastnického práva cestou žaloby na určení vlastnictví podle . Podle stanoviska "restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. [...] Byť k majetkovým křivdám, které mínil (zákonodárce) zmírnit (nikoliv napravit) došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení [...] Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového."

Jinými slovy z tohoto stanoviska vyplývá, že pokud stát sám nepřikročil k aktu, kterým by dobrovolně obnovil vlastnické právo tam, kde bylo v minulosti totalitním státem násilně odňato, nelze se cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů domáhat ochrany vlastnického práva proti třetím subjektům, které vlastnické právo nabyly od státu, ani proti státu samotnému.

Vzhledem k tomu, že právní názor vyslovený v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je v souladu s právním názorem vyjádřeným ve stanovisku pléna sp. zn. a navazující judikaturou (stejně jako citovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. ), Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí za ústavně konformní s y, jehož porušení se stěžovatelka dovolává.

Ústavní soud rovněž neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení y, zaručujícímu právo na spravedlivý proces, neboť obsah tohoto práva nelze vykládat tak, jako by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru, ale je jím zaručováno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Právní předchůdce stěžovatelky měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Obecné soudy se uplatněnými námitkami náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily.

Pokud jde o námitku týkající se průtahů řízení, Ústavní soud shodně jako ve své dosavadní judikatuře uvádí, že samotné průtahy nemohou být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. Za situace, kdy ústavněprávní argumentace průtahy v řízení směřuje již proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů, má důvodnost takové argumentace za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu. Relevantní souvislosti však v projednávané věci Ústavní soud neshledal.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti a při respektování názoru vyplývajícího ze stanoviska sp. zn. , které je pro druhý senát závazné, nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2007

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu