Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1144/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele K. G., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 24. 10. 2003, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. (žalobce K. G., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1. H. m. P., zastoupenému advokátem, a 2. Městské části P., zastoupené advokátkou, o určení spoluvlastnického práva k nemovitostem), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 16. 5. 2001, se žalobce domáhal, aby soud svým rozsudkem určil, že žalobce je vlastníkem jedné ideální osminy objektu bydlení čp. 2327 se stavební parcelou č. 3477 (o výměře 405 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 2765 pro katastrální území S. u Katastrálního úřadu P. V žalobě bylo uvedeno, že uváděný díl nemovitostí získal žalobce na základě odevzdací y Okresního soudu v Plzni z 25. 11. 1948, sp. zn. , jako dědictví po své matce M. G. V roce 1959 žalobce vycestoval z ČSR a neučinil žádné pořízení o svém majetku, které ostatně ani tehdy učinit nemohl. Uvedený ideální podíl na nemovitostech byl Obvodním národním výborem v P. začleněn do vlastnictví státu výměrem z 12. 12. 1977, čj. Fin. 3 ; tento nemovitý majetek byl převeden do správy Obvodního podniku bytového hospodářství v P. Žalobce uváděl také, že po roce 1989 se jeho příbuzní domohli obnovení svých vlastnických práv na základě restitučních zákonů, takže v současné době jsou tři ideální čtvrtiny uvedených nemovitostí ve spoluvlastnictví původních spoluvlastníků či jejich právních nástupců; jedna čtvrtina nemovitostí je dosud v držení žalovaných. Žalobce je toho názoru, že svého vlastnictví k uvedenému spoluvlastnickému dílu na domě čp. 2337 a pozemku parc. č. 3477 v katastrálním území S. nepozbyl, takže má právní zájem na určení soudním rozhodnutím svého spoluvlastnického práva, aby tak mohl být proveden i odpovídající zápis jeho práva v katastru nemovitostí.

Žalovaná Městská část P. navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobcem uváděný spoluvlastnický díl nemovitostí je vlastnictvím Obce H. m. P. a správu tohoto majetku vykonává Městská část P., jíž byla tato správa svěřena podle Statutu h. m. P. (srov. nyní Sbírky právních předpisů h. m. P.). Podle názoru této žalované přešel uvedený nemovitý majetek do vlastnictví státu jako majetek opuštěný ve smyslu ustanovení ; vydání nemovitostí tu bylo možné dosáhnout jen podle ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích.

Také žalované H. m. P. navrhlo zamítnutí žaloby žalobce s tím, že spoluvlastnický podíl žalobce na jím uváděných nemovitostech, který svědčil právní předchůdkyni žalobce, přešel do vlastnictví státu jako majetek opuštěný ve smyslu ustanovení ve znění platném v tehdejší době, tj. v roce 1977. Šlo tu, podle názoru žalovaného města, o jeden z restitučních důvodů podle Žalobce v zákonné lhůtě podle uvedeného zákona této možnosti nevyužil, třebaže ostatní spoluvlastníci – příbuzní žalobce se právě takto domohli vydání svých podílů na žalobcem uváděných nemovitostech. Žalované H. m. P. bylo i toho názoru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení ) na požadovaném určení, když tu byla možnost domáhat se údajného nároku žalobce žalobou o splnění povinnosti podle , o mimosoudních rehabilitacích.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 26. 11. 2002, čj. -31, byla zamítnuta žaloba žalobce s žalobním návrhem, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem jedné neoddělené osminy nemovitostí k celku, zapsaných na listu vlastnictví č. 2765 pro katastrální území S. u Katastrálního úřadu P., tj. objektu bydlení č. 2337 se stavební parcelou č. 3477 (o výměře 405 m2). Žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému H. m. P. na náklady řízení částku 10.225 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Také vůči žalované Městské části P. bylo žalobci uloženo zaplatit na úhradu nákladů řízení 10.150 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že na straně žalované Městské části P. nebyla soudem shledána pasívní legitimace v této právní věci; soud prvního stupně byl toho názoru, že tu určovací žaloba může směřovat jen proti tomu, kdo je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník nemovitostí, a tím je v daném případě žalované H. m. P.; žalovaná Městská část P. má tu pouze právo hospodařit s majetkem, který jí byl svěřen podle statutu H. m. P.

Soud prvního stupně měl i za to, že na straně H. m. P. „nemůže mít žalobce naléhavý právní zájem“ na požadovaném určení, když sice usiluje ve svém zájmu tímto způsobem o dosažení shody mezi jím tvrzeným právním stavem a stavem zapsaným v katastru nemovitostí, ovšem to jen za předpokladu, že navrhované určení je v souladu se zákonem, což v tomto případě dáno není. Soud prvního stupně v této souvislosti poukazoval na to, že žalobce v roce 1959 vycestoval do ciziny (bez povolení tehdejších čs. s úřadů) a na jeho spoluvlastnický podíl byla s účinností od 1. 12. 1961 zavedena národní správa podle § 3 dekretu č. 5/1945 Sb. a národním správcem byl ustanoven Obvodní podnik bytového hospodářství v P. Stát získal vlastnictví uvedeného spoluvlastnického podílu v důsledku opuštění věcí ze strany žalobce a podle začleňovacího výměru Obvodního národního výboru v P. z 12. 12. 1977, zn. Fin. 3 – P 164/77, byl uvedený přechod majetku na stát zapsán v tehdy vedené evidenci nemovitostí. Soud prvního stupně z toho všeho dovozoval, že „okolnosti a způsob, jakým se stát v daném případě zmocnil předmětných nemovitostí, je třeba podřadit pod ustanovení , případně pod ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích“. Soud prvního stupně neshledal opodstatněným tvrzení žalobce, že se restituční předpis na daný případ nevztahoval údajně proto, že předmětné nemovitosti nikdy na stát nepřešly a že tedy žalobce nikdy nepozbyl svého vlastnictví. Soud prvního stupně dospěl posléze k výslednému závěru, že uplatňování žalobcova nároku cestou vlastnické žaloby je v daném případě snahou o obcházení zákona a snahou vyhnout se dopadu Nápravy majetkových i jiných křivd, způsobených v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), bylo možné dosáhnout podle restitučních předpisů, zatím co možnost nápravy těchto křivd i postupem podle obecných právních předpisů by znamenalo popření smyslu restitučních zákonů.

K odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 26. 11. 2001 byl tento rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 10. 4. 2002, sp. zn. , a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud nesdílel názor soudu prvního stupně, vylučujícího tu vedle použití zvláštního (restitučního) předpisu i dopad obecných ustanovení a na daný případ.

Obvodní soud pro Prahu 5 pak v dalším průběhu řízení rozhodl rozsudkem z 11. 11. 2002, čj. -73, jímž určil (ve vztahu žalobce k žalovanému Hlavnímu městu Praze), že žalobce je vlastníkem jedné neoddělené osminy nemovitostí k celku, zapsaných na listu vlastnictví č. 2765 pro katastrální území S. u Katastrálního úřadu P., a to domu čp. 2337 se stavební parcelou č. 3477 (o výměře 405 m2). Ve vztahu žalobce k žalované Městské části P. byla žaloba žalobce zamítnuta. Žalovanému H. m. P. bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 30.328 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalované Městské části P. nebyla přiznána náhrada nákladů řízení vůči žalobci.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tento soud rozhodl „vázán právním názorem odvolacího soudu, aniž se již znovu zabýval otázkou existence naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení“. Shrnul tedy soud prvního stupně právní posouzení žaloby žalobce tak, že „žalobce vlastnictví předmětných nemovitostí nepozbyl, k vydržení tu nedošlo ani státem, ani následně žalovaným H. m. P., takže tyto nemovitosti jsou ve vlastnictví žalobce“. Ohledně rozhodnutí o nákladech řízení poukazoval soud prvního stupně na ustanovení .

O odvolání žalovaného H. m. P. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, čj. -73, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 24. 10. 2003, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba žalobce o určení jeho vlastnictví k jedné ideální osmině domu čp. 2327 a stavební parcele č. 3477 (o výměře 405 m2) v P. byla zamítnuta. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému H. m. P. na náhradu nákladů řízení 30.600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo také uloženo zaplatit žalovanému H. m. P. na náhradu nákladů odvolacího řízení 10.150 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně sice správně zjistil skutkový stav věci, ale ze svých skutkových zjištění učinil nesprávný právní závěr. Odvolací soud byl toho názoru, že tu v daném případě došlo k opuštění (derelikci) věcí, když odchod žalobce do ciziny tu bylo nutno považovat za trvalé opuštění nemovitostí, neboť se tu žalobce vědomě vzdal možnosti s vlastněnou věcí nadále nakládat a pečovat o ni. Na tento způsob zániku vlastnictví bylo možné uplatňovat restituční nárok za podmínek stanovených v zákoně č. Protože však žalobce tuto možnost nevyužil a žalobu podal podle obecného předpisu za podmínek méně výhodných, bylo nutno vycházet podle ustanovení tehdy platného práva. K opuštění věci tu mohlo dojít i u vlastníka, který byl znám a který se tímto způsobem vzdal svého vlastnického práva. Odvolací soud měl tedy za to, že tu stát nabyl vlastnictví k nemovitostem podle tehdy platných zákonů ( i ) a nakládal s nimi jako vlastník. Nešlo tu však o nabytí vlastnictví vydržením. Žalované H. m. P. pak získalo vlastnictví k nemovitostem na základě s účinností od 24. 5. 1991; vlastní proto poměrnou část žalobcem uváděných nemovitostí de lege a proto nárok vznesený žalobcem tu není ani vůči žalovanému městu po právu.

Odvolací soud tedy ve smyslu ustanovení změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení a ustanovení .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 21. 12. 2003 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno na poště dne 29. 1. 2004 k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 5, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání žalobce poukazoval na ustanovení . Z obsahu dovolání dovolatele vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel uváděl, že se plně ztotožňuje s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně a za nesprávný považuje rozsudek odvolacího soudu, zejména co do výkladu ustanovení (dříve platného ).

Dovolatel zdůrazňoval, že nikdy neučinil žádný úkon, ze kterého by mohlo být dovozeno, že se vlastnictví k nemovitostem, uvedeným v jeho žalobě, vzdává. Podle názoru dovolatele nelze také směšovat opuštění věci a vzdání se vlastnictví k věci, když tu jde o termíny rozdílné a přechod vlastnictví na stát věcí opuštěných upravoval až ( ) v ustanovení .

Dovolatel dále uváděl, že v daném případě neviděl důvod, proč by měl postupovat podle restitučních předpisů, protože se sám nikdy svého vlastnictví nevzdal a ani svůj nemovitý majetek neopustil. Dovolatel trval na tom, že se v tomto soudním řízení neprokázalo, že by se svého vlastnictví vzdal. Odešel sice do zahraničí, ale byl ve stálém styku se svými příbuznými – spoluvlastníky nemovitostí, kteří se v mezích daných jim tehdejšími možnostmi o nemovitosti starali; žalobce tu nikdy neprojevil vůli zbavit se podílu na předmětných nemovitostech a nenaplňoval žádnou z podmínek pro připadnutí věcí státu podle ustanovení – ; stejně tak neprojevil nikdy svou vůli vzdát se vlastnictví k podílům na nemovitostech ve smyslu ustanovení Právní úkon vzdání se vlastnictví k nemovitostem musel být určitý, srozumitelný a svobodný, což v daném případě rozhodně nebylo. Dovolatel měl proto za to, že se právem dovolává ochrany jeho vlastnictví ve smyslu ustanovení i určení svého vlastnictví ve smyslu ustanovení .

Dovolání dovolatele tu bylo přípustné podle ustanovení , protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Z obsahu dovolání dovolatele vyplývalo, že má za to, že je jeho dovolání také důvodné, protože dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

Odvolací soud se zabýval ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, zejména otázkou vzájemného vztahu právní úpravy obsažené v předpisech restituční nebo rehabilitační povahy (jmenovitě v zákoně č. ) a právní úpravy obsažené v (jmenovitě v jeho ustanovení , týkajícím se ochrany práv vlastníka) i (jmenovitě v ustanovení , týkajícím se určení soudním rozhodnutí toho, zda tu právo nebo právní vztah je či není).

Podle ustanovení má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neoprávněně zadržuje.

, o mimosoudních rehabilitacích, pak upravuje povinnost vydat věc, a to ze strany povinné osoby (jíž je ve smyslu ustanovení stát, právnická osoba nebo i fyzická osoba) vůči oprávněné osobě (ve smyslu ustanovení ) v těch případech, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) věc přešla na stát některým ze způsobů uvedených v ustanovení ale i odst. 2 Povinnost vydat věc podle se vztahuje i na případy, kdy stát v uvedeném rozhodném období převzal věc i bez právního důvodu (viz ).

V nálezu Ústavního soudu ČR z 10. 11. 1996, , uveřejněném pod č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor: Podmínka nabytí vlastnictví státem je nezbytná pro úspěšnost uplatňovaného nároku podle ze strany oprávněné osoby v případech jmenovitě uvedených v ; není však nezbytná v případech uvedených v

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo zdůrazněno, že při převzetí věci státem bez právního důvodu ( ) jde zejména o případy, kdy stát převzal věc bez existujícího právního úkonu.

V daném případě bylo v soudním řízení před soudy obou stupňů prokázáno, že stát převzal podíly na nemovitostech, uváděných v žalobě žalobce, v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, že opatřením státního orgánu byly tyto spoluvlastnické podíly začleněny do majetku státu a jako vlastnictví státu byly zapsány v dříve vedené evidenci nemovitostí. K tomuto „začlenění“ došlo bez toho, že by se bezpečně prokázal právní úkon opuštění věci jejím vlastníkem; i opuštění věci podle dříve platné právní úpravy, obsažené v zákoně č. a potom v zákoně č. (v jeho znění platném od 1. 4. 1964), bylo třeba doložení právního úkonu mající náležitosti stanovené pro platnost právního úkonu. V daném případě pak nešlo o připadnutí věci státu podle ustanovení (ve znění ), a to už vzhledem k době, kdy tu došlo v roce 1977 k začlenění podílů žalobce na nemovitostech do majetku státu. Podíly žalobce na nemovitostech, o něž v tomto řízení jde, přešly tedy na stát, a to za situace, kdy nebyl bezpečně doložen právní důvod tohoto přechodu věci na stát. Nešlo tu tedy o případ, v němž věci fyzické osoby vůbec na stát nepřešly. K odstranění či zmírnění takové majetkové křivdy slouží ovšem speciální právní úprava, obsažená v právních předpisech restituční či rehabilitační povahy (viz zejména , o mimosoudních rehabilitacích).

Vztahem předpisů restituční (rehabilitační) povahy a obecných ustanovení o ochraně práv vlastníka (zejména ) i předpisů procesního práva o určování práv i právních vztahů (viz zejména ustanovení ) se zabýval tzv. velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR (ve smyslu ustanovení ), a to v rozsudku z 11. 9. 2003, , a dospěl k právnímu závěru, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení , a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení , mohla-li žádat o vydání věci podle ustanovení předpisů restituční (rehabilitační) povahy.

Z tohoto právního závěru bylo třeba, podle názoru dovolacího soudu, vycházet také v daném případě a nebylo možné přisvědčit názoru dovolatele, že tu žalobce „neviděl důvod, proč by měl postupovat podle restitučního zákona, když se nikdy svého vlastnictví nevzdal, ani své věci neopustil“ a přesto došlo k převzetí věcí státem.

Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu, zamítající určovací žalobu žalobce, bylo ve svém výsledném závěru nesprávné a že by tedy bylo na místě je zrušit podle ustanovení .

Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele jako nedůvodného podle téhož ustanovení .

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 22. prosince 2005

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r.

předseda senátu