Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 466/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové (soudkyně zpravodajka) a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. J. B., proti sdělení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 10. 1. 2007, č. j. 1 NZC 240/2006-13, spojené s návrhem na zrušení ustanovení , o rodině, takto:

Ústavní stížnost spojená s návrhem za zrušení ustanovení , o rodině, se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 2. 2007, ve smyslu ustanovení a ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), napadl stěžovatel sdělení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 10. 1. 2007, č. j. 1 NZC 240/2006-13, neboť podle jeho tvrzení jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody, konkrétně právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " "), právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle y, právo vlastnit majetek podle y, práva zaručená Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle ve spojení s Protokolu č. 1 Úmluvy. Stěžovatel současně uvedl, že podle jeho názoru k porušení jeho práv došlo v příčinné souvislosti s aplikací ustanovení , o rodině (dále jen " ") a proto navrhl i zrušení tohoto ustanovení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podnětem adresovaným Nejvyššímu státnímu zastupitelství na základě ustanovení § 62 zákona o rodině ze dne 1. 9. 2006 žádal o prošetření podnětu a podání návrhu na popření jeho otcovství k nezl. F. K., nar. 4. 8. 1993. Důvodem byla skutečnost, že na základě souhlasného prohlášení rodičů podle ustanovení § 52 odst. 1 zákona o rodině došlo k určení rodičovství k nezl. F. Stěžovatel poté uzavřel s matkou nezletilého dne 7. 10. 1993 manželství, které bylo posléze rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. . Nezl. F. byl svěřen do péče matky. Příčinou rozvratu manželství byly dlouhodobé vzájemné rozpory, absence vzájemných rodinných a citových pout stěžovatele jak k matce, tak i k nezletilému. V té době matka nezl. F. sdělila stěžovateli, že stěžovatel není biologickým otcem nezletilého a označila biologického otce. Matka nyní žije se svým novým přítelem a s nezletilým ve společné domácnosti. Stěžovatel nechal vypracovat se svolením matky nezletilého znalecký posudek z oboru genetika ze dne 16. 12. 2002, č. j. P 1749/2002, č. znaleckého deníku ZT 2197/92, který zpracovala RNDr. Z. S., CSc. Na základě výsledku laboratorních zkoušek bylo znaleckým posudkem konstatováno, že biologické otcovství stěžovatele je ve vztahu k nezletilému možno pokládat za vyloučené. Stěžovatel se proto v roce 2003 obrátil s podnětem podle ustanovení § 62 zákona o rodině na Nejvyšší státní zastupitelství, které jeho podnět vyřídilo sdělením ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 2 NZc 215/2003 s tím, že nebyly splněny podmínky k podání návrhu podle ustanovení § 62 zákona o rodině. Stěžovatel podal podnět k Nejvyššímu státnímu zastupitelství v totožné věci opětovně dne 1. 9. 2006, přičemž Nejvyšší státní zastupitelství tento podnět vyřídilo sdělením, proti kterému směřuje tato ústavní stížnost. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší státní zastupitelství nesprávnou aplikací ustanovení § 62 zákona o rodině, a to jeho nesprávným výkladem, zasáhlo do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s právní úpravou prekluzívní lhůty, tak jak je stanovena v ustanovení § 61 odst. 1 zákona o rodině a shledává jí za rozpornou s čl. 8 Úmluvy. Stěžovatel odkázal v této souvislosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Shofman proti Rusku, 2005, Mikulič proti Chorvatsku, 2001, Kroon a další proti Nizozemí, 1994 a Znamenskaja proti Rusku, 2001 s tím, že podle jeho názoru "zájmem dítěte" ve smyslu ustanovení zákona o rodině je především zájem na tom, aby právní vztahy mezi dítětem a jeho rodiči odpovídaly vztahům biologickým ( Úmluvy o právech dítěte, y). Stěžovatel má za to, že napadeným sdělením Nejvyššího státního zastupitelství bylo neoprávněně zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, což je v příčinné souvislosti s aplikací ustanovení zákona o rodině.

Ústavní soud přezkoumal postup a rozhodnutí Nejvyššího státního zastupitelství z hlediska tvrzeného porušení základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

v stanoví, že ústavní stížnost může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že z hlediska posouzení toho, zda daný akt je rozhodnutím, resp. opatřením, v zákonem předvídaném smyslu není nezbytně nutné, aby byl vždy jako "rozhodnutí", příp. "opatření" výslovně označen. Za rozhodující kritérium je považována skutečnost, zda orgán veřejné moci svým aktem autoritativně zasáhl do právní sféry navrhovatele (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2002,

sp. zn.

, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, usnesení č. 30, str. 337 a násl.). Tento předpoklad ovšem v tomto případě zjevně naplněn nebyl. Je totiž třeba striktně odlišovat právo podat návrh na zahájení řízení a právo o tomto návrhu autoritativně rozhodnout. Zatímco prve uvedené právo náleží do uplynutí lhůty stanovené v § 61 odst. 1 a odst. 2 zákona o rodině otci a matce dítěte, a po uplynutí této lhůty nejvyššímu státnímu zástupci, právo autoritativně rozhodnout o právech a povinnostech osob, tedy o tom, zda matrikový otec je biologickým otcem dítěte, náleží ve všech případech výlučně soudu. Nejvyšší státní zastupitelství tak při aplikaci § 62 zákona o rodině nerozhoduje autoritativně o právech a povinnostech stěžovatele, nýbrž pouze o tom, zda realizuje své oprávnění, obsažené v citovaném ustanovení zákona o rodině. Sdělení, že podmínky pro podání žaloby na popření otcovství podle zákona o rodině nebyly shledány, proto nelze považovat za rozhodnutí či opatření ve smyslu , jedná se o pouhé vyrozumění stěžovatele o tom, jak bylo s jeho podnětem naloženo. Právo popřít otcovství náleželo stěžovateli ze zákona ( zákona o rodině), nebylo jím ovšem ve stanovené lhůtě realizováno a v důsledku toho zaniklo.

Tento právní názor Ústavního soudu je v souladu i s jeho publikovanou judikaturou, kdy např. v obdobném případě v usnesení ze dne 18. 11. 1998,

sp. zn.

(publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, usnesení č. 69, str. 521) uvedl, že "Ustanovení § 62 zákona o rodině nelze vykládat jako další běžné zákonné ustanovení o popěrném právu v rámci rodinně právních vztahů. Jedná se o zcela výjimečné oprávnění státního orgánu (nejvyššího státního zástupce), které lze aplikovat za přesně stanovených podmínek; v daném případě je touto podmínkou zájem dítěte na změně rodinných vztahů".

Ústavní soud konstatuje, že v posuzovaném případě nedošlo k porušení základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem, a proto je třeba návrh pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto IV. senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení ústavní stížnost odmítl.

Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem na zrušení ustanovení § 61 odst. 1 zákona o rodině. Jde pouze o návrh akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 28. května 2007

Miloslav Výborný

předseda IV. senátu Ústavního soudu