Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 699/06

Ústavní soud rozhodl dne 12. dubna 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ZŘUD - MASOKOMBINÁT PÍSEK CZ, a. s., se sídlem Novodvorská 1010/14, 142 00 Praha 4, IČ: 26419793, právně zastoupené JUDr. P. S., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2006 č. j. -200, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 9. 2006, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2006 č. j. -200, a to pro porušení , , a y ČR, a dále , , a d (dále jen " "), jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením ze dne 29. 6. 2006 č. j. -200 Nejvyšší soud ČR podle ust. a ust. (dále jen " ") odmítl jako opožděná dovolání žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") i dovolání žalovaného JUDr. J. H., správce konkursní podstaty úpadkyně obchodní společnosti MASOKOMBINÁT PÍSEK, s. r. o. "v likvidaci", směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2003 č. j. -100.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu ČR o tom, že její dovolání bylo podáno opožděně, a namítá, že Nejvyšší soud ČR nesprávně aplikoval ustanovení bodu 17., hlavy I., části dvanácté, , ve kterém se stanoví, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Stěžovatelka uvádí, že dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2003 č. j. -100 podala dne 30. 1. 2004, tedy více než tři roky po nabytí účinnosti Samotné řízení o obnově zahájené u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 12. 6. 2002 žalobou JUDr. J. H., správce konkursní podstaty úpadkyně obchodní společnosti MASOKOMBINÁT PÍSEK, s. r. o. "v likvidaci", bylo rovněž zahájeno teprve po účinnosti , a to více než rok a půl po nabytí jeho účinnosti. Toto řízení také skončilo právní mocí usnesení Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 5. 11. 2003 č. j. -100 za účinnosti

Stěžovatelka namítá, že řízení o obnově původního řízení bylo zahájeno i ukončeno v době účinnosti novely , provedené , a nejednalo se tedy o řízení, na něž by dopadal bod 17., hlava I., část dvanáctá , tedy o řízení, které by skončilo před účinností , nebo bylo zahájeno (ale ne ukončeno) před jeho účinností, tedy před 1. 1. 2001. Podle stěžovatelky je zřejmé, že ust. bodu 17., hlavy I., části dvanácté , by mohlo dopadat na případné dovolání proti rozhodnutí v obnoveném řízení, neboť by se jednalo o řízení, které by mělo kontinuitu v původním směnečném řízení sp. zn. , popř. vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Nicméně na dovolací řízení, které nemá tuto kontinuitu, neboť následuje po řízení zahájeném v roce 2002 a ukončeném v roce 2004, nelze ust. bodu 17., hlavy I., části dvanácté aplikovat, neboť by tím došlo k porušení základních práv stěžovatelky.

S odvoláním se na nález Ústavního soudu

sp. zn.

, a dále na výklad přechodných a závěrečných ustanovení stěžovatelka dále v ústavní stížnosti namítá, že nebyla řádně poučena o možnostech podat opravné prostředky a o délce lhůty pro jejich podání. Novela , provedená , účinná od 1. 1. 2001, pak v ust. (nově doplněno) konstatuje, že "lhůta je zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení".

Usnesení Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 5. 11. 2003 č. j. -100 však neobsahovalo žádné poučení o možnosti podat dovolání u soudu, u něhož se dovolání podává, ani o lhůtě pro podání dovolání. Předmětné rozhodnutí přitom bylo vydáno téměř tři roky od účinnosti novely , provedené , účinné od 1. 1. 2001. Konečně stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá též formální vady napadeného rozhodnutí, a to, že záhlaví rozhodnutí neobsahuje označení senátu Nejvyššího soudu ČR, ani jména osob, které jej tvořily; v odůvodnění rozhodnutí se navíc objevují zřejmě nesprávné číselné údaje (uvedení roku 20001 namísto 2001).

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Podstata ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2006 č. j. -200 spočívá v nesouhlasu stěžovatelky se způsobem aplikace a interpretace přechodných ustanovení , obsažených v části dvanácté, hlavě I., bodu 17., ohledně včasnosti dovolání včetně vymezení běhu lhůty pro podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatelka se domáhá, aby Ústavní soud přisvědčil její interpretaci, dle které v těchto případech lhůta k dovolání činí dva měsíce.

Úkolem Ústavního soudu je pouze ochrana ústavnosti ( y ČR). Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, přičemž na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález Ústavního soudu

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález č. 33, sv. 17, str. 235).

Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup Nejvyššího soudu ČR při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení nelze v souzené věci považovat za porušení kogentní normy jednoduchého práva a - v konečném důsledku - i za porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu.

Ústavní soud v obdobných případech, týkajících se problematiky lhůty pro podání dovolání v souvislosti s novelizací , již judikoval (např. usnesení Ústavního soudu,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

), že je především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl výklad tzv. obyčejných zákonů, a tedy i části dvanácté, hlavy I., bodu 17., Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo) by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze tehdy, pokud by provedený výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť argumentaci Nejvyššího soudu ČR ohledně lhůty k podání dovolání považuje Ústavní soud za ústavně zcela konformní, srozumitelnou a logicky správnou. Ústavní soud rovněž poukazuje na svou dosavadní judikaturu, ze které vyplývá, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva, bez ohledu na to, zda namítaný, nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu článku 36 y (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

).

Rozhodnutím dovolacího soudu, kterým bylo jako opožděné odmítnuto dovolání stěžovatelky, tak nemohlo být porušeno právo na soudní ochranu, neboť bylo věcí stěžovatelky, aby toto své právo realizovala "stanoveným postupem" ve smyslu y, a tedy účelně využila zákonem předvídaným způsobem všech prostředků k ochraně svého práva.

Podle bodu 16., hlavy I., části dvanácté přechodných ustanovení , se návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

Podle bodu 15., hlavy I., části dvanácté , se odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté , se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

V předmětné věci podala stěžovatelka návrh na obnovu řízení proti rozhodnutí, které bylo vydáno dne 13. 7. 2000 a nabylo právní moci dne 26. 10. 2000 (rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 7. 2000 č. j. -94), to je před účinností , a proto se s ohledem na část dvanáctou, hlavu I., bod 16. , v řízení o návrhu na obnovu řízení před soudem prvního stupně postupuje podle dosavadních právních předpisů. Pokud se v řízení o návrhu na obnovu řízení před soudem prvního stupně postupovalo podle dosavadních právních předpisů, rovněž odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně se projedná a rozhodne se o něm podle dosavadních právních předpisů (bod 15., hlavy I., části dvanácté přechodných ustanovení ). Protože rozhodnutí odvolacího soudu (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2003 č. j. -100) bylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, dovolání proti takovému rozhodnutí se rovněž projedná a rozhodne se o něm podle dosavadních právních předpisů (bod 17., hlavy I., části dvanácté ).

V projednávané věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, a proto se celé dovolací řízení řídí původní právní úpravou, tedy , ve znění před novelizací provedenou (původní ustanovení , se vztahují na dovolací řízení jako na celek, tedy na všechny v dovolacím řízení provedené úkony). Nová úprava dovolacího řízení totiž navazuje, jak výše uvedeno, na novou úpravu odvolacího řízení, což vylučuje, aby podle této úpravy bylo postupováno, jestliže řízení před odvolacím soudem proběhlo podle dosavadních předpisů. Bylo-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, a tak se v předmětné věci stalo, postupoval Nejvyšší soud ČR správně, pokud posuzoval podmínky pro podání dovolání podle ve znění před novelou provedenou (tedy ve znění účinném před 1. 1. 2001).

Podle ust. , ve znění před novelou provedenou , mohl účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2003 č. j. -100 bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatelky (žalobkyně) dne 11. 12. 2003 a téhož dne nabylo právní moci. Posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání tak byl den 12. 1. 2004 (pátek). Stěžovatelka však podala dovolání podáním ze dne 30. 1. 2004, předaným k poštovní přepravě téhož dne, tedy opožděně.

Pokud tedy Nejvyšší soud ČR předmětné dovolání stěžovatelky posoudil jako opožděné, protože bylo podáno až po marném uplynutí lhůty jednoho měsíce upravené v ust. , ve znění před novelou provedenou - přičemž podle odst. 2 citovaného ustanovení zmeškání této lhůty Nejvyšší soud ČR nemohl prominout - nezbývá Ústavnímu soudu, než konstatovat, že Nejvyšší soud ČR postupoval v souladu s citovanými kogentními ustanoveními "jednoduchého práva". V napadeném usnesení tak není možno spatřovat protiústavní zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.

V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá, že nebyla odvolacím soudem poučena o možnosti podat proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání.

Jak výše uvedeno, v souladu s bodem 15., hlavou I. částí dvanáctou , bylo v projednávané věci o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodnuto podle dosavadních právních předpisů. Tomu odpovídá i písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu. , ve znění účinném do 31. 12. 2000, z hlediska obsahu rozhodnutí soudu stanovil v ust. , že v písemném vyhotovení rozsudku mimo jiné musí být obsaženo poučení o odvolání. Toto ustanovení se vztahuje k rozsudku soudu prvního stupně, pro obsah rozsudku odvolacího soudu se použije toto ustanovení přiměřeně. V žádném ustanovení , ve znění před novelou provedenou , nebyla stanovena povinnost odvolacího soudu poučit účastníky řízení o možnosti podat dovolání. V ust. , ve znění účinném do 31. 12. 2000, bylo stanoveno, že zmeškání jednoměsíční lhůty nelze prominout. Ze skutečnosti, že v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nebylo obsaženo poučení o možnosti podat dovolání, proto nelze bez dalšího vyvozovat, že tímto postupem byla účastníkovi znemožněna soudní ochrana (viz též usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

). Okolnosti, které by svědčily pro závěr, že postupem obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu, nebyly v posuzovaném případě zjištěny (na rozdíl od případu posuzovaného pod

sp. zn.

).

Další námitky stěžovatelky ohledně některých formálních nedostatků v písemném vyhotovení napadeného usnesení nejsou natolik závažné, že by dosahovaly intenzity porušení ústavnosti.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem dovolacího soudu v předmětné věci došlo k porušení procesně právních předpisů, které by mělo za následek zásah do práva stěžovatelky na spravedlivý proces či k porušení jiného ústavně zaručeného práva.

Pokud jde o tvrzené porušení y ČR, s ohledem na jeho systematické zařazení v ě ČR je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje zásadní principy činnosti soudní moci, nikoliv však subjektivní ústavní práva. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedeného článku samostatně dovolávat.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2007

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu