Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 778/06

Ústavní soud rozhodl dne 4. dubna 2007 ve věci ústavní stížnosti 1) PhDr. E. T., zastoupené JUDr. M. K. a 2) JUDr. M. K., bez právního zastoupení, proti průtahům v řízení před Nejvyšším soudem ČR, sp. zn. , Vrchním soudem v Olomouci, sp. zn. , a Krajským soudem v Ostravě, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 11. 2006 se PhDr. E. T. a JUDr. M. K. (dále též "stěžovatelky") domáhaly vydání nálezu, jehož petit formulovaly takto:

"Právo stěžovatelek na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu d, y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyplývajících z mezinárodní smlouvy

bylo porušeno

průtahy v řízení před obecnými soudy, a to v řízení vedeném před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. , v řízení vedeném před Vrchním soudem v Olomouci pod sp. zn. a v řízení vedeném Nejvyšším soudem ČR pod sp. zn. .

Stěžovatelkám se přiznává právo na náhradu řízení před Ústavním soudem České republiky ve výši, jak bude stanoveno ve výroku nálezu.".

II.

Řízení před obecnými soudy bylo zahájeno žalobou stěžovatelek podanou 6. 11. 1997; ta byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 9. 6. 2003 potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci z 30. 11. 2004. Stěžovatelky podaly dovolání. V průběhu dovolacího řízení Nejvyšší soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2005, čj. -30, byl zamítnut návrh na prohlášení konkurzu na majetek žalované obchodní společnosti pro nedostatek jejího majetku a že žalovaná byla vymazána ke dni 30. září 2005 na návrh likvidátora bez předchozí likvidace z obchodního rejstříku. Dovolací soud pro ztrátu způsobilosti žalované mít práva a povinnosti, a tedy též způsobilosti být účastníkem občanského soudního řízení, postupem podle ustanovení dovolací řízení zastavil usnesením z 24. 8. 2006.

III.

V části I. ústavní stížnosti stěžovatelky zrekapitulovaly průběh a výsledky řízení před obecnými soudy a poukázaly na celou "řadu procesních chyb, kterých se v tomto řízení soudy dopustily". Uvedly, že se nemohou ztotožnit s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, protože nesprávně hodnotil jimi předložené důkazy a rozhodl jednostranně ve prospěch žalované. V části II. ústavní stížnosti stěžovatelky tvrdily porušení článku 90 y, d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Závěrem uvedly, že délku řízení před Krajským soudem v Ostravě ve věci , jež trvalo od roku 1997 do roku 2003, za žádných okolností nelze považovat za přiměřenou. Rovněž i Vrchní soud v Olomouci a Nejvyšší soud nedodržely přiměřenou dobu.

Stěžovatelky v ústavní stížnosti blíže nespecifikovaly, která období řízení považují za zbytečné průtahy přičitatelné obecným soudům.

IV.

Podstatu ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud jednak v polemice stěžovatelek s právním posouzením jejich věci obecnými soudy a dále v tvrzení, že řízení před obecnými soudy probíhalo nepřiměřeně dlouhou dobu.

Předtím, než Ústavní soud přistoupil k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumal, zda je ústavní stížnost přípustná.

V judikatuře Ústavního soudu jsou průtahy v řízení podřazeny pod zásah orgánu veřejné moci [srov. ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")], kterýžto pojem Ústavní soud obecně chápe zpravidla tak, že jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového "zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, případně nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (srov. nález

sp. zn.

, Sb.n.u. sv. 4, str. 243).

V rozhodovací praxi Ústavního soudu lze identifikovat dvě základní skupiny případů, týkající se ochrany práva na projednání věci bez zbytečných průtahů ( y), resp. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ( Úmluvy).

Do první z nich lze zařadit případy, ve kterých se domáhal ústavně právní ochrany účastník soudního či správního řízení, které v době podání jeho ústavní stížnosti probíhalo, ale dosud nebylo ukončeno. Podstatou stížnostního žádání bylo zamezení časovým prodlevám a zájem na brzkém ukončení případu vydáním meritorního rozhodnutí. V případě vyhovění ústavní stížnosti Ústavní soud svým nálezem zakázal orgánu veřejné moci porušovat, resp. pokračovat, v porušování ústavně zaručeného práva navrhovatele (srov. např. nález

sp. zn.

, Sb.n.u. sv. 9, str. 361 a další), případně přikázal, aby v konkrétní věci orgán veřejné moci (neprodleně) jednal (srov. nález

sp. zn.

, Sb.n.u. sv. 10, str. 251,

sp. zn.

, Sb.n.u. sv. 23, str. 35 a další), či aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením (srov. např. nález

sp. zn.

, Sb.n.u. sv. 6, str. 335 a další).

Do druhé skupiny spadají případy, ve kterých stěžovatel namítl porušení ústavních procesních práv v řízení před orgánem veřejné moci, jež však v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno. Podstata ústavní stížnosti spočívala v kritice délky celého soudního řízení. Pokud byl Ústavní soud žádán o zrušení pravomocných rozhodnutí pouze z důvodu porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, judikoval, že samotné průtahy v řízení nejsou důvodem k vydání zrušujícího nálezu a že důvodnost takové argumentace má za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (srov. usnesení

sp. zn.

, Sb.n.u. sv. 9, str. 445, nález

sp. zn.

, Sb.n.u. sv. 34, str. 301). V případě vyhovění návrhu na prohlášení průtahů v řízení (již skončeném) Ústavní soud zpočátku svoje autoritativní konstatování deklaroval v odůvodnění nálezu (nález

sp. zn.

, Sb.n.u. sv. 34, str. 301), později tuto kognici zařadil do výroku nálezu (srov. nález

sp. zn.

, Sb.n.u. sv. 34, str. 121,

sp. zn.

,

sp. zn.

, oba dostupné v elektronické verzi na www.judikatura.cz).

Nabytím účinnosti , kterým se mění , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, , o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a , , ve znění pozdějších předpisů, bylo legální definicí ( věta třetí, věta třetí citovaného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ( citovaného zákona).

Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Řečené jednoznačně vyplývá z principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno, poskytnout; v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení , kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán dle y.

Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby ( y). Pokud by proto Ústavní soud za účinnosti ještě předtím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům neodůvodněně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud uplatnil státní moc v rozporu s y a y; stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s y právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoli právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), předpokladem něhož je zjištění neodůvodněných průtahů, náleží v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení.

Ústavní stížnost požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů ( y), resp. v přiměřené lhůtě ( Úmluvy), je proto nepřípustná podle ustanovení .

Konstatovaná nepřípustnost jednoznačně vyvěrá ze změny právní úpravy; pouze v důsledku popsaného legislativního vývoje nebylo možno ústavní stížnost projednat a tedy postupovat podobně jako v citovaných řízeních ,

a

. Ústavní soud je si vědom, že nález

týkal se týchž stěžovatelek, takže tyto mohly mít za to, že jimi požadované stížnostní žádání je přípustné; sama tato skutečnost však nemůže postačovat k nereflektování nové právní úpravy Ústavním soudem. Stěžovatelkám navíc (i s přihlédnutím k rychlému rozhodnutí Ústavním soudem) zůstává cesta k nárokování náhrady škody či poskytnutí zadostiučinění - mají-li za to, že řízení před obecnými soudy zatížily nedůvodné průtahy - otevřena.

Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, Ústavní soud nepovažoval za potřebné vyzývat druhou stěžovatelku k odstranění vady podání spočívající v nedostatku jejího právního zastoupení. Jak totiž vyplývá z jeho ustálené judikatury, i stěžovatel - advokát - musí být v řízení o ústavní stížnosti řádně zastoupen jiným advokátem (srov. stanovisko , Sb.n.u., sv. 9, str. 471).

Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelek na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť výsledek řízení postup dle ustanovení to neumožnil.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh odmítnout podle ust. , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

Brně dne 4. dubna 2007

Miloslav Výborný, v. r.

soudce zpravodaj