Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 169/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti T. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Čuprem, Ph.D., advokátem se sídlem Brno, třída Kpt. Jaroše 9, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 10. 2006, č. j. -98, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 7. 2004, č. j. -49, a usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 5. 12. 2003, č. j. -33, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 1. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle y ve spojení s , a y.

Z obsahu spisu Okresního soudu ve Svitavách, sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Okresní soud ve Svitavách nařídil usnesením ze dne 12. 2. 2003, č. j. -4, podle vykonatelného platebního rozkazu Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 7. 1996, sp. zn. , k uspokojení pohledávky oprávněné Firmy Faulhammer, s.r.o., se sídlem Tržek 38, Litomyšl, ve výši 10.146,55 Kč s přísl., pro náklady předcházejícího řízení a exekuční náklady exekuci na majetek stěžovatele coby povinného. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 23. 7. 2003, č. j. -20, usnesení okresního soudu potvrdil.

Podáním ze dne 28. 4. 2003 stěžovatel navrhl zastavení exekuce s tím, že promlčecí doba skončila 26. 1. 2000 a návrh na nařízení exekuce byl podán až po jejím uplynutí.

Okresní soud ve Svitavách usnesením ze dne 5. 12. 2003, č. j. -33, návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí zamítl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 8. 7. 2004, č. j. -49, napadené usnesení potvrdil v tom správném znění, že se zamítá návrh povinného na zastavení exekuce. Dospěl ke shodnému názoru jako soud I. stupně, že vznesená námitka promlčení je nedůvodná, neboť řízení o výkon rozhodnutí bylo zahájeno dne 12. 2. 2003, tedy v desetileté promlčecí lhůtě běžící od splatnosti jednotlivých pohledávek (§ 408 odst. 1 obch.zák.).

Stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení Nejvyšší soud dovolání odmítl usnesením ze dne 18. 10. 2006, č. j. -98. Konstatoval, že otázku promlčení pravomocně přiznaného práva, vyplývajícího z obchodního závazkového vztahu, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou soudní praxí. Současně poukázal na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, která danou problematiku řešila.

Stěžovatel napadl posledně uvedená usnesení soudů obou stupňů i soudu dovolacího projednávanou ústavní stížností. Problém běhu promlčecí doby pravomocně přiznaného práva v obchodně závazkových vztazích nepovažuje za vyřešený, neboť o něm rozhodoval vždy stejný senát Nejvyššího soudu. Za důkaz, že posuzování předmětné právní otázky není v soudní praxi ustálené, považuje skutečnost, že ač odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil, učinil tak z jiného právního důvodu. Nesouhlasí ani s názorem Nejvyššího soudu, že překročení zákonné rozhodovací pravomoci odvolacím soudem je vada řízení, zakládající právní důvod podle V tom, že se dovolací soud podaným dovoláním meritorně vůbec nezabýval, spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces a práva na účinný prostředek právní ochrany před národním orgánem.

Ve vztahu k usnesení odvolacího soudu stěžovatel namítá, že tento soud překročil svou zákonnou rozhodovací pravomoc, neboť svým rozhodnutím založil stav odporující zákonu. Upozorňuje na skutečnost, že obchodní zákoník neobsahuje úpravu běhu promlčecí doby kvalifikovaným způsobem uplatněného a pravomocně přiznaného práva. Postup odvolacího soudu proto označuje za nepřípustnou soudcovskou tvorbu práva, která nemůže před zákonem obstát. Odvolací soud svou vadnou konstrukcí promlčecí doby stěžovatele v podstatě odsoudil k povinnosti strpět provedení nařízené exekuce, i když tato povinnost není uložena na základě zákona a v jeho mezích. Věcnou správnost učiněné konstrukce a z ní plynoucích závěrů však dle stěžovatele vyvracejí příslušná ustanovení obecně závazných právních předpisů ( , , , , o.s.ř, ) a obecně přijímané názory. Z nich dovozuje, že z hlediska promlčení je v exekučním řízení esenciálním předmětem promlčení právo na plnění a nikoli, jak uvádí odvolací soud, právo na výkon rozhodnutí. Při vytváření napadené konstrukce o promlčení judikátní pohledávky soud také ignoroval ustanovení a obch.zák., upravující stavení a přetržení promlčecí doby, a namísto toho nesprávně aplikoval ustanovení obch.zák. Dle stěžovatele není dosud jednoznačně vyřešena ani otázka právní povahy desetileté promlčecí doby.

Stěžovatel má za to, že soudy obou stupňů poskytly nezákonným způsobem ochranu právům oprávněného. Takové jednání je svévolným uplatňováním státní moci, protože překračuje meze zákonů.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Okresní soud ve Svitavách a Krajský soud v Hradci Králové plně odkázaly na odůvodnění svých usnesení. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že nepokládá za opodstatněné tvrzení stěžovatele, že byl naplněn zásadní právní význam pro otevření dovolacího řízení. Poukázal za odůvodnění svého usnesení, v němž se s tímto argumentem vypořádal odkazem na citovanou judikaturu, kterou je třeba pokládat již za ustálenou. Neztotožnil se ani s názorem stěžovatele o vlivu složení senátu na výklad pojmu "ustálená judikatura Nejvyššího soudu", když upozornil na zákonnou úpravu a rozvrh práce pro Nejvyšší soud. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Vzhledem k obsahu vyjádření účastníků, která nepřinášejí žádné nové skutečnosti a argumenty, nebylo nutné je zasílat stěžovateli k případné replice.

Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. V projednávaném případě ovšem žádný zásah do stěžovatelových ústavních práv zjištěn nebyl.

Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu proto, že podmínky přípustnosti dovolání opřené o ustanovení nebyly shledány, Ústavní soud odkazuje na svou dosavadní rozhodovací praxi, v níž vyjádřil, že není oprávněn přezkoumávat úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu. Takové rozhodnutí by mohlo být přezkoumáno pouze z hlediska odepření spravedlnosti, jestliže se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím šlo o projev svévole (srov.

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, nález č. 6,

. táž sbírka, sv. 31, a další). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Ústavní soud u usnesení, odmítajících tzv. nenároková dovolání, nepožaduje extenzivní výklad práva, jak se zřejmě domnívá stěžovatel, ale pouze uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel, např. citací judikátů, které věc řeší, a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich neshledal soud důvod (srov. nález,

sp. zn.

, publ. pod č. 153/2004 Sb.). Těmto požadavkům napadené usnesení Nejvyššího soudu vyhovělo. Jak vyplývá z jeho odůvodnění, Nejvyšší soud nepovažoval stěžovatelem nastíněnou otázku promlčení pravomocně přiznaného práva vyplývajícího z obchodního závazkového vztahu, kterou odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou soudní judikaturou, za věc zásadního právního významu. Jeho postupu nelze z hlediska zákonnosti ani ústavnosti cokoli vytknout.

Nesouhlas stěžovatele s výkladem dané problematiky provedeným Nejvyšším soudem údajně vždy ve stejném složení senátu, není relevantní. Věc stěžovatelova dovolání je podřaditelná pod agendu určenou rozvrhem práce Nejvyššího soudu k projednání senátu č. 20. Z toho je zřejmé, že v souladu se zákonnou úpravou (srov. , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů) se na vydávání rozhodnutí o dovoláních v exekučních věcech stabilně podílejí určití soudci. Tím je plněn ústavní imperativ ( y), dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. nález Ústavního soudu,

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, č. 65, str. 141).

Pokud jde o nesouhlas stěžovatele se samotným výkladem otázky, kdy se promlčuje právo vyplývající z obchodního závazkového vztahu a pravomocně přiznané v nalézacím soudním řízení, a tedy kdy nejpozději mohl oprávněný podat návrh na exekuci, aniž by se vystavil nebezpečí úspěšně vznesené námitky promlčení, k tomu je nutno uvést, že je to právě Nejvyšší soud, kterému ve smyslu ustanovení § 14 a násl. zákona o soudech a soudcích přísluší zajišťování zákonnosti rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska, resp. tuto judikaturu sjednocuje v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu. Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu, tj. provádět a sjednocovat výklad tzv. obyčejných zákonů, Ústavnímu soudu nenáleží. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod ( y).

V reakci na námitky stěžovatele proto Ústavní soud nezvažoval, zda a do jaké míry je napadený výklad dané problematiky, provedený odvolacím soudem v souladu se standardní judikaturou Nejvyššího soudu, "optimální", ale pouze, zda není interpretací natolik extrémní, a tudíž svévolnou, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté y. K závěru o extrémní interpretaci ovšem nedospěl. Napadené usnesení odvolacího soudu je založeno na racionálním a logicky zcela přesvědčivě vybudovaném argumentačním a rovněž teoreticky akceptovatelném základě, přičemž na jeho rozhodovací důvody postačí pro stručnost odkázat. Sama skutečnost, že odvolací soud opřel svůj závěr o právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, a že se svým návrhem na zastavení exekuce neuspěl, nezakládá porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podle ustanovení , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2007

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu