Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 234/06

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. N., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 9, Mansfeldova 792/3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2005, č.j. -36, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhl, aby - pro porušení základních práv a svobod zakotvených v , 3d (dále jen "") a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") - Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu.

Z ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává následující.

Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 5. 10. 1984, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 1985, sp. zn. , byl stěžovatel uznán vinným trestným činem maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle tr. zákona, v tehdy platném znění, a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody; současně bylo rozhodnuto o zabrání věcí v tomto rozsudku vyjmenovaných. Na základě , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), byl tento rozsudek usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 15.8.1995, sp. zn. Rt 2/95, zrušen a trestní stíhání stěžovatele zastaveno.

K návrhu stěžovatele Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 30. 7. 2004, sp. zn. , rozhodl, že se stěžovateli vrací magnetofon zn. National; ve zbytku pak byl návrh na vrácení zabavených věcí zamítnut, neboť již byly zničeny.

Jelikož Ministerstvo spravedlnosti následně (podáním ze dne 1. 9. 2004) odmítlo stěžovatelem uplatněný nárok na náhradu škody (za zničené věci ve výši 10.570,- Kč, "spravedlivé zadostiučinění za způsobené útrapy" v částce 150.000,- Kč a "náhrady za náklady právního zastoupení" ve výši 2.150,- Kč), podal stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu, jíž se domáhal (již pouze) náhrady škody spočívající v uhrazených nákladech zastoupení v řízení před Okresním soudem v Klatovech ve věci sp. zn. (2.1250,- Kč).

Rozsudkem ze dne 18. 5. 2005, č.j. -22, Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl, a Městský soud v Praze jej ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že zákonný podklad pro žalobcem požadovanou náhradu dán není, neboť ji neumožňují ani obecná ustanovení obč. zák., resp. (případně ), ani restituční či

S tímto názorem stěžovatel nesouhlasí, a pokládá jej za rozporný s výše uvedenými ustanoveními norem ústavního pořádku. Má za to, že usnesení ve věci sp. zn. "prokázalo příčinnou souvislost s nezákonným rozhodnutím a nezákonnými postupy v roce 1985", pročež měly soudy postupovat (se zřetelem k ) podle Stěžovatel přitom souhlasí s tím, že náhrady vzniklých nákladů se nelze domáhat dle , ani podle "navazujícího" , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") a že rovněž nebyly dány podmínky k užití ustanovení tr. řádu; odkazuje však na právní závěr, který formuloval Ústavní soud v nálezu ve věci

sp. zn.

.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (viz též ). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať k tomu došlo předtím nebo poté.

To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.

Ústavní soud se již ve svém rozhodnutí ze dne 16. 3. 2006

sp. zn.

(a shodně též např. v rozhodnutích ze dne 15. 9. 2005

sp. zn.

, ze dne 8. 3. 2006

sp. zn.

) vyslovil k otázce vztahu speciálních (restitučních) předpisů k předpisům obecným, je-li zjevné, že rozhodnutí obecných soudů (o náhradě škody) navazují na rehabilitační řízení podle zákona o soudních rehabilitacích. Uvedl zde, že jde o problém "v soudní praxi dlouhodobě známý; zjevně převažujícím názorem je, že jsou-li splněny subjektové i předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k majetkové obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které jsou jimi upraveny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. )". Poukázal přitom i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. , v němž tento soud vyslovil, že "vzhledem k tomu, že zákon o soudní rehabilitaci má ve vztahu k i k povahu normy speciální k normě obecné, má tento zákon - pokud jde o vztahy jím upravené - přednost před obecnými normami. Znamená to, že pro osoby, které podle uvedených zákonů jsou osobami oprávněnými žádat odškodnění, platí pro uplatňování a uspokojování nároků ve vztahu mezi nimi a státem zvláštní právní úprava, a to bez ohledu na to, který předpis je pro ně příznivější. V případech, na které dopadá restituční zákon, se tedy nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků, než těch, které tyto speciální zákony upravují, a to za podmínek a způsoby stanovenými těmito zvláštními předpisy". Shodně vyznívají i závěry, formulované Ústavním soudem ve věci

sp. zn.

.

Rozhodnutí, kterými obecné soudy zamítly žaloby osob soudně rehabilitovaných, domáhajících se (obdobně jako stěžovatel) náhrady škody za věci odňaté jim v trestním řízení a nákladů právního zastoupení, tedy i Ústavní soud pojímal jako ústavně konformní.

V posuzované věci nutno mít za určující, že uplatněný nárok na náhradu škody - obsahu náhrady nákladů jiného řízení - je obsahově spojen právě s restituční situací stěžovatele; ačkoli, jak se uvádí v ústavní stížnosti, bylo vedeno řízení "podle § 80 odst. 1 tr. řádu", nemohlo mít jiný základ, než právě v předtím aplikovaných institutech zákona o soudních rehabilitacích. Pak ovšem - v intencích výše uvedeného - nebyly stěžovateli k dispozici jiné náhradové instrumenty, než ty, jež předjímá tohoto zákona, a to odkazem na - speciální - . Ten ve sledovaných souvislostech připouští nárok na náhradu toliko ohledně "nemovitosti nebo celého majetku občana", a nároky jiné tudíž úspěšně uplatnitelné nejsou.

To pak logicky dopadá i na korespondující (akcesorické) nároky, včetně o náhradu nákladů příslušného řízení.

V usnesení ze dne 31. 7. 2006,

sp. zn.

, Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavní soudu odmítl ústavní stížnost proti (obsahově shodnému) potvrzujícímu rozsudku téhož odvolacího soudu v řízení o žalobě na náhradu nákladů řízení (právního zastoupení), vynaložených v řízení o vrácení odňatých věcí (§ 80 odst. 1 tr. řádu), který vycházel ze shodné skutkové situace a v němž byl uplatněn i shodný právní závěr. Ústavní soud k tomu uvedl, že je-li "nepřiznání nároku na náhradu škody ve věci samé rozhodnutím ústavně konformním, pak o rozhodnutí, kterým nebyla přiznána náhrada škody představující náhradu nákladů řízení, nemůže být usuzováno opačně, neboť jde o nárok akcesorický".

Jakož tam, i zde, je pak odkaz stěžovatele na nález

sp. zn.

nepřípadný. Tehdejší stěžovatel, uvedl Ústavní soud, "při uplatnění nároku na náhradu škody podle neměl status osoby soudně rehabilitované, neboť rozsudek, který byl zrušen, byl rozsudkem vydaným v roce 1996".

Jelikož Ústavní soud neshledal žádný důvod (logický ani věcný), aby nyní rozhodl jinak, uchýlil se - ve smyslu shora vyložené zásady - k ustanovení , a posuzovanou ústavní stížnost odmítl rovněž; na odůvodnění předchozích rozhodnutí se přitom plně odkazuje.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. února 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu