Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 714/05

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele V. N., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem v Praze, Mansfeldova 792/3, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2005, č. j. -39, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. října 2005, č. j. -39, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. dubna 2005, č. j. -23, tak, že zamítl žalobu žalobce (stěžovatele), aby žalovaná (Česká republika -Ministerstvo spravedlnosti) byla povinna zaplatit žalobci částku 10.570 Kč jako náhradu za věci, které byly zabrány v rámci trestního stíhání při domovních prohlídkách dne 11. července 1984, a o nichž byl vysloven trest propadnutí věci. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:

Usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 15. srpna 1995, sp. zn. Rt 2/95, bylo zrušeno rozhodnutí Okresního soudu v Klatovech ze dne 5. října 1984, sp. zn. , jímž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin maření výkonu dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178 trestního zákona, jakož i všechna další rozhodnutí v téže věci obsahově na ně navazující. Usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 30. července 2004, sp. zn. , bylo rozhodnuto o vrácení magnetofonu žalobci s tím, že ve zbytku byl návrh na vrácení věcí zamítnut, neboť zabrané věci již byly zničeny.

Žalobce se v řízení, jež je předmětem ústavní stížnosti, domáhal zaplacení výše uvedené částky z titulu náhrady škody za věci, které mu byly zabrány v rámci předchozího trestního stíhání s tím, že ačkoliv bylo trestní stíhání zastaveno, nebyly mu zabrané věci vráceny, neboť byly v mezidobí zničeny. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, ale po právní stránce jej posoudil odlišně. Soud prvního stupně na danou věc aplikoval , a , s tím, že jednáním státu, který dostatečně nezabezpečil zabrané věci žalobce a umožnil jejich zničení, byl naplněn předpoklad pro náhradu škody vyplývající z jeho nesprávného úředního postupu. Soud prvního stupně nehodnotil nárok žalobce jako promlčený, neboť počátek promlčecí doby spojil s rozhodnutím Okresního soudu v Klatovech ze dne 30. července 2004, sp. zn. , z něhož se žalobce dověděl, že mu zabrané věci nebudou vráceny.

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vyšel z toho, že žalobce byl účasten soudní rehabilitace podle Zdůraznil, že rozhodující je, že usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 15. srpna 1995, sp. zn. Rt 2/95, bylo rozhodnutí Okresního soudu v Klatovech ze dne 5. října 1984, sp. zn. , jímž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin maření výkonu dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle trestního zákona, zrušeno, jakož i všechna další rozhodnutí v téže věci obsahově na ně navazující. Za situace, kdy byl stěžovatel účasten soudní rehabilitace, je třeba, dle názoru odvolacího soudu, vycházet ze , o soudní rehabilitaci (dále jen " "), resp. ze , o mimosoudních rehabilitacích (dále jen " "). Podle zákona o mimosoudních rehabilitacích v případech uplatňování nároku na vydání majetku vyplývajícího ze zrušení výroku o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, kde rozhodnutí o zrušení tohoto výroku nabylo právní moci po účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, počala běžet lhůta k uplatnění nároku dnem, kdy se uvedený výrok stal pravomocným. Lhůta pro uplatnění nároku byla stanovena v trvání jednoho roku a jedná se o lhůtu prekluzívní. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí, jímž byl zrušen výrok o propadnutí věci nabyl právní moci 15. srpna 1995, dospěl odvolací soud k závěru, že nárok na náhradu škody zanikl prekluzí dnem 16. srpna 1996. Proto žalobu na náhradu škody podanou dne 1. října 2004 zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení základních práv a svobod zakotvených v a 3 d (dále jen " ") a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a dále uvádí, že rehabilitační řízení samo o sobě nezakládá nárok na vrácení odňatých věcí, ale je třeba o nich samostatně rozhodnout. Rozhodnutí vydané podle § 80 odst. 1 trestního řádu a následné zjištění, že věci nelze vydat, zakládá podle názoru stěžovatele podklad k postupu podle (resp. ), ale rozhodně ne podle speciálního zákona o mimosoudních rehabilitacích. Vyjádřil přesvědčení, že pokud uplatňuje nárok na náhradu škody na základě rozhodnutí z roku 2004, měl soud vyhodnotit takový nárok na základě tohoto rozhodnutí a nikoliv odkazovat stěžovatele na to co mohl, či nemohl dělat v letech 1995 a 1996. Porušení práva na spravedlivý proces spatřoval stěžovatel v tom, že obecné soudy jej odkazují na nerealizovatelné postupy podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. O zničení věci se stěžovatel dověděl až z usnesení z roku 2004 a tak nemohl za jejich zničení žádat náhradu v letech 1995 - 1996. Stěžovatel sice své právo na vrácení věci prokázal, ale nebylo mu to nic platné, neboť věci jsou zničené. Porušení y pak spatřuje v tom, že odvolací soud odepřel právo na náhradu škody, ačkoliv toto právo náleží podle znění uvedeného čl. každému.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených ě, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud se již v minulosti zabýval obdobnou otázkou, která je předmětem stávající ústavní stížnosti (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. září 2005,

sp. zn.

). V tomto případě nemá důvod se od závěrů obsažených v předchozím rozhodnutí odchylovat. Podstatou dané věci je posouzení otázky speciality mezi , resp. na jedné straně, a zákonem o soudní rehabilitaci, resp. zákonem o mimosoudních rehabilitacích na straně druhé. V této rozhodující otázce Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 23. dubna 1998, č. j. -41, s jehož závěry se ztotožnil i Ústavní soud (viz usnesení Ústavního soudu ze 7. ledna 1999,

sp. zn.

), dovodil, že má ve vztahu k povahu normy speciální k normě obecné a rovněž restituční zákony mají ve vztahu k obecné právní úpravě povahu legis specialis, a proto mají tyto zákony, pokud jde o vztahy jimi upravené, přednost před obecnými normami. Obdobný závěr je formulován i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. , v němž se mj. konstatuje: "Vzhledem k tomu, že má ve vztahu k i k povahu normy speciální k normě obecné, má tento zákon - pokud jde o vztahy jím upravené - přednost před obecnými normami. Znamená to, že pro osoby, které podle uvedených zákonů jsou osobami oprávněnými žádat odškodnění, platí pro uplatňování a uspokojování nároků ve vztahu mezi nimi a státem zvláštní právní úprava, a to bez ohledu na to, který předpis je pro ně příznivější. V případech, na které dopadá restituční zákon, se tedy nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků, než těch, které tyto speciální zákony upravují, a to za podmínek a způsoby stanovenými těmito zvláštními předpisy." Proti těmto závěrům nemá Ústavní soud žádné výhrady. Pokud tedy stěžovatel uplatňoval svůj nárok na náhradu škody podle , ačkoliv měl postupovat podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, je závěr odvolacího soudu o prekluzi nároku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích správný.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost ve zbývající části podle jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 8. března 2006

Stanislav Balík

předseda senátu