Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 83/06

Ústavní soud rozhodl dne 31. července 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. K., JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, AK se sídlem Mansfeldova 792/3, P. O. BOX 41, 198 21 Praha 98, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2005, čj. -26, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 8. 2005, čj. -16, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozsudků obecných soudů.

II.

Z ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. , vyplynulo, že stěžovateli byly v únoru 1984 při domovní prohlídce zabaveny tiskoviny, které mu až na jednu položku nebyly vráceny. V trestním řízení (souvisejícím s domovní prohlídkou) byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 4. 1984, sp. zn. , uznán vinným trestným činem maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle ustanovení tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. V rehabilitačním řízení vedeném podle , o soudní rehabilitaci (dále jen " ") byl tento trestní rozsudek zrušen usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 20. 6. 1991, sp. zn. 1 Rt 259/91, a trestní stíhání stěžovatele bylo zastaveno.

V březnu 2004 stěžovatel požádal podle ustanovení § 80 odst. 1 tr. řádu o vrácení odňatých věcí, jeho žádost však Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. 1 Rt 259/91, zamítl s tím, že věci byly zničeny. Stěžovatel měl za to, že stát měl o zabavené věci pečovat s péčí řádného hospodáře, a požádal Ministerstvo spravedlnosti o odškodnění ve výši 23 685,- Kč, náhradu právního zastoupení ve výši 2 150,- Kč a spravedlivé zadostiučinění za způsobené útrapy spojené s neoprávněným odnětím věcí ve výši 20 000,- Kč. Ministerstvo spravedlnosti jeho požadavek dopisem ze dne 16. 8. 2004 odmítlo s tím, že nárok na odškodnění nebyl dán. S tímto způsobem vyřízení stěžovatel nesouhlasil a podal proti ČR - Ministerstvu spravedlnosti žalobu zaměřenou pouze na náhradu nákladů právního zastoupení v řízení, které proběhlo u Okresního soudu v Litoměřicích v období od 31. 3. 2004 do 12. 5. 2004 (postup podle § 80 odst. 1 tr. řádu).

Obvodní soud pro Prahu 2 ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Uvedl, že byl-li stěžovatel soudně rehabilitován, měl postupovat podle speciálního zákona, kterým je . Podle jeho ustanovení nese náklady obhajoby stát v řízení podle citovaného zákona, byl-li návrh shledán důvodným alespoň zčásti. Podle názoru Obvodního soudu pro Prahu 2 nebyl nárok stěžovatele důvodný, neboť si zvolil svého právního zástupce sám a sám si tedy musel nést i náklady za poskytnuté právní služby. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Připustil sice, že nárok stěžovatele nebylo možno podle zákona o soudní rehabilitaci přiznat, dle jeho názoru však nemohl být přiznán ani podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, neboť v předmětném řízení (postup podle tr. řádu) k žádnému nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Pokud mělo podle stěžovatele dojít k nesprávnému úřednímu postupu v trestním řízení skončeném rozhodnutím podléhajícím následné rehabilitaci, pak požadované náklady právního zastoupení nebyly v příčinné souvislosti s předchozím řízením a jejich náhradu nebylo možno přiznat ani podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.

S tímto názorem stěžovatel nesouhlasil. Měl za to, že jeho věc měla být posouzena podle , a nikoliv podle ustanovení zákonů, která na věc nedopadala, tj. zákona o soudní rehabilitaci (soud prvního stupně), či (soud druhého stupně). Takový postup obecných soudů označil za porušení práva na spravedlivý proces zaručeného v Úmluvy, porušení práva na náhradu škody podle y pak dovodil z toho, že byl-li v roce 1984 odsouzen neprávem, byl jeho návrh podaný v roce 2004 důvodný a náhrada vynaložených nákladů spojených s právním zastupováním mu neměla být odepřena.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Tato neopodstatněnost plyne především z povahy důvodů uplatněných stěžovatelem, jakož i z ustálené judikatury Ústavního soudu.

Ústavní soud se již dříve ve svých rozhodnutích zabýval otázkou, která s předmětem projednávané ústavní stížnosti neoddělitelně souvisí (srov. např. usnesení ze dne 15. 9. 2005

sp. zn.

, ze dne 8. 3. 2006

sp. zn.

, ze dne 16. 3. 2006

sp. zn.

a další), tj. tím, zda pro osoby soudně rehabilitované, oprávněné žádat odškodnění, platí pro uplatňování a uspokojování nároků ve vztahu mezi nimi a státem zvláštní právní úprava (zákon o soudní rehabilitaci, zákon o mimosoudních rehabilitacích), či zda se mohou domáhat uspokojení svých nároků podle obecných předpisů ( , ). Ústavní soud se v této otázce ztotožnil s právním názorem Nejvyššího soudu ČR (srov. rozsudek ze dne 23. 4. 1998, čj. -41, verifikovaný usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 1. 1999,

sp. zn.

, či rozsudek ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. ), podle kterého se v případech, na které dopadá restituční zákon, nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků než těch, které speciální zákony upravují, a to za podmínek a způsoby stanovenými těmito zvláštními zákony. Rozhodnutí, kterými Obvodní soud pro Prahu 2 a Městský soud v Praze (soudy věcně, místně a funkčně příslušné k rozhodování o žalobách o náhradu škody směřujících proti ČR - Ministerstvu spravedlnosti) zamítly žaloby osob soudně rehabilitovaných, domáhajících se stejně jako stěžovatel náhrady škody (a náhrady nákladů právního zastoupení) za věci (tiskoviny s náboženskou tematikou) zabavené jim v trestním řízení, tak Ústavní soud označil za ústavně konformní (srov. shora citovaná usnesení Ústavního soudu).

V projednávané věci se jednalo o náklady řízení představující náklady právního zastoupení a z nich vyvozovaný nárok na náhradu škody. Náklady řízení jsou však neoddělitelně spjaty s meritem (a výsledkem) věci, o kterou v soudním řízení šlo. Tou byl tvrzený nárok na náhradu škody uplatněný na Ministerstvu spravedlnosti podle obecných předpisů, přestože tvrzená škoda ve výši 23 685,- Kč za zabavení a nevrácení tiskovin měla původ v trestním řízení následně podléhajícím soudní rehabilitaci. O nároku takového charakteru Ústavní soud kromě odkazu na postup podle speciálních předpisů rovněž uvedl, že zákonodárcem vědomě a zamýšleně vytvořenou mezeru v zákoně o mimosoudních rehabilitacích [(§ 13), který je speciálním zákonem, na nějž odkazoval v ustanovení § 23 odst. 2 zákon o soudní rehabilitaci] v podobě absence poskytování finanční náhrady za jednotlivé propadlé věci je třeba respektovat a akceptovat i z ústavního hlediska a že tvrzený nárok nelze založit či "rekonstruovat" zahájením jiného (trestního) řízení (srov. usnesení ze dne 2. 3. 2006

sp. zn.

). Tento závěr plně dopadá i na stěžovatelovu věc. Bylo-li totiž ve věcně totožném případě judikováno, že nepřiznání nároku na náhradu škody "věci samé" je rozhodnutím ústavně konformním, pak o rozhodnutí, kterým nebyla přiznána náhrada škody představující náhradu nákladů řízení, nemůže být usuzováno opačně, neboť jde o nárok akcesorický. Na tento závěr nemá vliv ani skutečnost, že z ústavní stížnosti či ze soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 nevyplývá, zda vůbec (a s jakým výsledkem) stěžovatel podal žalobu proti ČR - Ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody za nevrácené (zničené) věci, tj. žalobu o věci samé.

Lze tedy uzavřít, že podmínky pro přiznání důvodnosti ústavní stížnosti nebyly shledány a zásah do ústavně zaručených práv se stěžovateli nepodařilo prokázat. Odkaz stěžovatele na nález

sp. zn.

(publ. in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 21, č. 23) nebyl pro projednávanou ústavní stížnost případný. V tomto nálezu Ústavní soud sice uvedl, že "...došlo-li ke zrušení odsuzujícího rozsudku, je přiměřené, aby stát chápal nutné náklady na právní zastoupení osoby neprávem odsouzené jako náklady vynaložené v zájmu právního státu samého", tuto část odůvodnění však nelze vytrhovat z kontextu celého odůvodnění a je třeba vzít v úvahu rozhodující odlišnost, a to, že tehdejší stěžovatel při uplatnění nároku na náhradu škody podle neměl status osoby soudně rehabilitované, neboť rozsudek, který byl zrušen, byl rozsudkem vydaným v roce 1996.

Vzhledem k důvodům výše uvedeným Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost pro její neopodstatněnost odmítl podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 31. července 2006

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost: Ivana Šmerdová