Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 933/06

Ústavní soud rozhodl dne 30. ledna 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. C., zastoupeného Mgr. Ivo Žižkovským, advokátem se sídlem Martinská 10, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. října 2006 sp. zn. , za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, podanou včas [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 ], napadá stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. října 2006 sp. zn. , kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení o zvláštním příspěvku k důchodu.

Stěžovatel namítá, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl porušen d (dále jen " ") a y, který zaručuje základní práva a svobody všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.

Podstatu celé věci spatřuje stěžovatel v tom, že na základě jeho služby u pomocných technických praporů podle o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), mu vznikl nárok na určitá práva a výhody. Přijetím , který pro přiznání zvláštního příspěvku k důchodu nad rámec dřívějších podmínek stanovil nezbytnost českého státního občanství osoby, která jinak splňuje ostatní podmínky pro přiznání nároku na vyplácení zvláštního příspěvku k důchodu, došlo údajně u stěžovatele, který tuto podmínku českého státního občanství nesplňuje, neboť je občanem Spolkové republiky Německo, k porušení jeho ústavních práv, a to především rovnosti v právech a principu právní jistoty již dříve nabytých práv.

Za diskriminující považuje stěžovatel skutečnost, že již jednou přiznaná práva mu byla výše označeným zákonem odňata jen proto, že jako občan Spolkové republiky Německo již nemůže získat zpět státní občanství České republiky, aniž by zároveň ztratil to současné.

II.

Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 10. 2006 sp. zn. se zjišťuje, že žaloba stěžovatele směřující proti rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení ze dne 30. 3. 2006 č. 320 331 069 o zvláštním příspěvku k důchodu byla pod bodem I. výroku zamítnuta jako nedůvodná ( , , dále jen " ").

Stěžovatel (v dřívějším řízení žalobce) se žádostí o poskytnutí zvláštního příspěvku k důchodu podle domáhal poskytnutí tohoto příspěvku u žalované, která žádost zamítla s odůvodněním, že stěžovateli nárok na zvláštní příspěvek k důchodu nevznikl, protože ke dni podání žádosti nebyl státním občanem České republiky. Ohledně státního občanství stěžovatele bylo zjištěno, že je státním občanem Spolkové republiky Německo a nesplňuje proto podmínku uvedenou v ustanovení ve spojení s Další podmínky pro přiznání příspěvku již nebyly zkoumány z důvodu nadbytečnosti.

Z připojeného spisu žalované krajský soud zjistil, že stěžovatel podal žádost o zvláštní příspěvek k důchodu v roce 2005. V řízení byl osvědčen výkon základní vojenské služby stěžovatele u pomocných technických praporů v době od 1. 9. 1952 do 21. 11. 1954. Rozhodnutím Ministerstva obrany ČR ze dne 4. 11. 2002 č. j. 209071 byla v této souvislosti stěžovateli přiznána jednorázová finanční náhrada ve výši 16 785,- Kč (podle , 2 ) a v roce 2003 byl stěžovateli na základě jeho žádosti přiznán rozhodnutím žalované zpětně od 31. 3. 1997 starobní důchod podle ustanovení a , ve výši 2 468,- Kč.

Krajský soud se podrobněji zabýval otázkou státního občanství stěžovatele a v této souvislosti zjistil, že stěžovatel opustil tehdejší ČSFR v roce 1969, ale ponechal si své dosavadní státní občanství, a to až do roku 1991, kdy se československého státního občanství vzdal. V této době se již na něj nevztahovala příslušná vyhláška umožňující dvojí občanství.

Při svém rozhodování krajský soud vycházel z ustanovení , , a , o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního odboje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů (dále jen " ") a dospěl k závěru, že stěžovatelem napadené správní rozhodnutí vychází ze správně zjištěného skutkového stavu a žalovaná v řízení postupovala v souladu se zákonem, neboť ani stěžovatel v žádosti, resp. v žalobě o přezkoumání správního rozhodnutí netvrdil, že je občanem České republiky, resp. že jím byl v době podání předmětné žádosti, a že tedy splňuje obligatorní podmínku pro možnost přiznání zvláštního příspěvku k důchodu.

Krajský soud zdůraznil, že stěžovatel se občanství vzdal dobrovolně v roce 1991, přičemž pokud je atributem každého suverénního státu stanovit si podmínky vzniku, zániku či odnětí státního občanství, nelze podmínku státního občanství České republiky uvedenou v zákoně jako podmínku "neopominutelnou" v rozhodování žalované o zvláštním příspěvku k důchodu stěžovatele obejít či nevzít v úvahu, aniž by současně došlo k porušení zákonnosti rozhodování. Z tohoto důvodu nezjistil krajský soud, že by napadené rozhodnutí žalované odporovalo ústavnímu pořádku či d, jak namítal stěžovatel, a žalobu zamítl.

III.

Dříve, než by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci, musí vždy zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti uvedené v zákoně č. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Z ustanovení , 2, 4 a vyplývá, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možné využít až po vyčerpání všech prostředků, které k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je tedy podle ustanovení nepřípustná, jestliže stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Ústavní stížnost může být tedy před Ústavním soudem projednána a rozhodnuta až poté, co byly vyčerpány všechny ostatní zákonem stanovené prostředky k ochraně práv.

Dne 1. 1. 2003 nabyl účinnosti , který v ustanoveních až upravuje opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž je kasační stížnost. Jedním z důvodů kasační stížnosti je mimo jiné tvrzená nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu [ ].

V předmětné věci je zřejmé, že se stěžovateli dostalo poučení o možnosti podat kasační stížnost, neboť z poučení uvedeného v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 10. 2006 sp. zn. (který nabyl právní moci dne 31. 10. 2006) vyplývá, že "kasační stížnost proti tomuto rozsudku lze podat pouze za splnění podmínek stanovených v a následujících ve lhůtě do dvou týdnů po doručení rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu se sídlem v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Plzni ve dvou písemných vyhotoveních a stěžovatel, který nemá vysokoškolské právnické vzdělání, musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem ( )".

Z ustanovení je zjevné, že kasační stížnost je přípustná proti každému pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, nejde-li o případy nepřípustnosti kasační stížnosti vymezené v ustanovení , a pokud v kasační stížnosti je uveden některý z důvodů vymezených v ustanovení až e)

Stěžovatel proti předmětnému rozsudku Krajského soudu v Plzni kasační stížnost nepodal (jak to ostatně vyplývá i z jeho návrhu a z dotazu u Krajského soudu v Plzni). Z tohoto důvodu je předmětnou ústavní stížnost nutno posoudit jako nepřípustnou, neboť ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány především na zásadě věcí pravomocně skončených (a případné kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem. V tomto případě stěžovatel nevyužil všech procesních nástrojů, které mu k ochraně jeho práv náležely, když se s kasační stížností, ač řádně poučen, neobrátil na Nejvyšší správní soud.

Ústavní soud dále zkoumal, zda v dané věci není možné postupovat podle ustanovení , které umožňuje Ústavnímu soudu neodmítnout přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka uvedená v ustanovení , jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.

Ani v tomto případě nedospěl Ústavní soud k závěru o přípustnosti předmětné ústavní stížnosti ve smyslu výše citovaného ustanovení ; jednak stěžovatel sám přesahem vlastních zájmů v souvislosti s návrhem nijak neargumentuje, resp. ho v návrhu vůbec nezmiňuje, ale především proto, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. usnesení

sp. zn.

) je možné použití citovaného ustanovení spatřovat v požadavku obecného dosahu napadeného rozhodnutí v dané věci, přičemž obecnost dosahu není jedinou podmínkou. V uvedeném ustanovení je zakotven i znak podstatného přesahování vlastních zájmů stěžovatele. Posuzování těchto znaků musí však být spojeno vždy s hodnocením dopadu napadeného rozhodnutí na základní práva či svobody stěžovatele. Přitom je třeba mít vždy na zřeteli, že postup podle ustanovení je postupem výjimečným, a proto nelze toto ustanovení vykládat a aplikovat extenzivním způsobem.

V předmětné věci však nelze dospět k závěru, že by ústavní stížnost svým dosahem podstatně překračovala vlastní zájmy stěžovatele.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2007

Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj