Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 870/06

Ústavní soud rozhodl dne 3. ledna 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., právně zastoupeného JUDr. Zuzanou Novotnou, advokátkou AK se sídlem Komenského 1, 787 01 Šumperk, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2004 č. j. -47, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 11. 2006, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2004 č. j. -47, a to pro porušení a d.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2004 č. j. -47 byla zamítnuta žaloba žalobce M. B. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") směřující proti rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Plzni ze dne 16. 1. 2003 č. j. 9880/110/2002, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí - dodatečnému platebnímu výměru č. 1020000774, vydanému Finančním úřadem v Karlových Varech dne 24. 6. 2002 pod č. j. 100178/02/128911/1400. Uvedeným platebním výměrem byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000 ve výši 103 294,- Kč.

Rozsudek Krajského soudu v Plzni napadl stěžovatel kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 8. 2006 č. j. -83 kasační stížnost stěžovatele zamítl.

II.

Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou naplněny předpoklady věcného projednání ústavní stížnosti ve smyslu ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Přitom dospěl k závěru, že předmětný návrh byl sice podán včas (ust. ) a že splňuje i další předepsané formální náležitosti [ust. , , , , odst. 6 ], ale že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá pouze rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2004 č. j. -47, ačkoli na základě jeho kasační stížnosti rozhodoval dále ve věci Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 8. 2006 č. j. -83, který stěžovatel předložil. Právě toto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je nepochybně tím rozhodnutím, jež musí být ústavní stížností v prvé řadě napadeno [ust. , odst. 2 ].

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [ písm. d) y ČR, ust. , odst. 3 písm. a) ], avšak k této nápravě nemůže dojít, pokud by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavního soudu bylo vyňato rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Pokud by Ústavní soud rozhodoval pouze o napadeném rozsudku Krajského soudu v Plzni, pak by rozsudek Nejvyššího správního soudu zůstal nedotčen, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty (srov. např. usnesení ze dne 15. 1. 1997

sp. zn.

, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 7, usn. č. 2, usnesení ze dne 30. 7. 2001

sp. zn.

, publ. tamtéž, sv. 23, usn. č. 28, a usnesení ze dne 28. 10. 1998

sp. zn.

, v cit. sbírce nepubl., usnesení ze dne 19. 1. 2004

sp. zn.

, v cit. sbírce nepubl.). S výše uvedeným souvisí i skutečnost, že nemožnost zrušení rozhodnutí o posledním prostředku ochrany práv vede k popření jednoho ze základních principů, jenž ovládá řízení před Ústavním soudem, a to principu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci.

Tyto skutečnosti, byt' procesní povahy, jsou pro rozhodnutí o ústavní stížnosti natolik relevantní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ust. , odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

K tomu Ústavní soud dodává, že i kdyby stěžovatel rozšířil petit své ústavní stížnosti a navrhl rovněž zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, musel by Ústavní soud učinit stejný závěr. V podané ústavní stížnosti, která postrádá bližší odůvodnění, stěžovatel krajskému soudu vytýká vadné hodnocení provedených důkazů, a dále nesprávnou interpretaci a aplikaci jednoduchého práva. Proto by Ústavní soud i v případě rozšíření petitu stěžovatelem byl nucen podanou ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou.

Je třeba připomenout, že - jak ostatně plyne z konstantní judikatury Ústavního soudu - vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti ( y ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů ( y ČR), nepředstavuje "superrevizní" instanci v tomto systému všeobecného soudnictví. Vzhledem k tomuto svému postavení není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím se zabývá pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. V předmětné věci však nejde o tento případ. Proto by Ústavní soud i v takovém případě byl nucen podanou ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. ledna 2007

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu