Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 315/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatele Družstvo Nová naděje, se sídlem v Dobříči 1, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2004, sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2003, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. , a o návrhu na zrušení čl. II. odst. 1) druhá věta , kterým se mění , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a J. T. a L. T., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami, Zahradnická 140, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítáII. Návrh na zrušení čl. II. odst. 1) druhá věta , kterým se mění , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami s tím, že jimi došlo k porušení jeho práv, garantovaných , d a y. Dále navrhuje i zrušení čl. II. odst. 1) druhá věta , kterým se mění , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. , z něhož zjistil následující:

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 4. 3. 2002, čj. -83, rozhodl, že stěžovatel (v původním řízení žalovaný) je povinen vyklidit a vyklizené předat vedlejším účastníkům (v původním řízení žalobcům) nemovitosti - objekt občanské vybavenosti v Příbrami II, čp. 16, stojící na pozemku č. parc. 74/5 o výměře 666 m2 - zastavěná plocha a pozemek č. parc. 74/5 o výměře 666 m2 - zastavěná plocha, zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v Příbrami na LV č. 5223 pro obec a katastrální území Příbram (dále jen "předmětné nemovitosti") do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle odůvodnění tohoto rozsudku soud prvého stupně po provedeném dokazování zjistil, že žalobci se dnem 30. 8. 2000 stali vlastníky předmětných nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 28. 8. 2000, uzavřené s JUDr. Stanislavou Turkovou, nyní Vohradskou, jako správkyní konkursní podstaty úpadce společnosti Terminál Centrum, s. r. o. S posledně jmenovanou společností uzavřel stěžovatel smlouvu o nájmu nebytových prostor na dobu určitou od 1. 6. 1996 do 30. 6. 2011, jejímž předmětem byl nájem předmětných nemovitostí. Tato smlouva byla shora jmenovanou správkyní konkursní podstaty vypovězena. Výpověď byla stěžovateli doručena dne 31. 5. 2000 a byla v ní uvedena měsíční výpovědní lhůta, kterou však správkyně konkursní podstaty dopisem ze dne 26. 7. 2000 změnila na lhůtu tříměsíční. Soud prvého stupně má za to, že výpověď z nájmu byla dána platně, v souladu s , o konkursu a vyrovnání (dále jen "zák. o konkursu a vyrovnání"). Nájem předmětných nemovitostí skončil uplynutím 3 měsíční výpovědní doby ke dni 31. 8. 2000. Ustanovení , (dále jen ""), jehož aplikace se stěžovatel domáhal, na uvedený případ nedopadá a nelze jej aplikovat. Od 1. 9. 2000 tedy stěžovatel užívá nemovitosti bez právního důvodu. Žalobci se tedy domáhali ochrany svého vlastnického práva důvodně.

Krajský soud rozsudkem ze dne 5. 6. 2003, čj. -124, rozsudek soudu I. stupně v podstatě se shodným odůvodněním potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele pak odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 3. 2004, čj. -162, jako nepřípustné. V projednávaném případě by dovolání mohlo být přípustné pouze podle ustanovení a odst. 3 , , v platném znění (dále je ""), tedy pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé. To však, z důvodů, jež podrobně vysvětlil ve svém rozhodnutí, neshledal.

Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že výpověď z nájmu byla neplatným právním úkonem. Zpětná aplikace ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání na smlouvu, uzavřenou před nabytím účinnosti je protiústavní. Jedná se o pravou retroaktivitu právní normy, vyplývající z čl. II. odst. 1 věta druhá , jehož zrušení současně navrhuje. Dodává, že v době uzavření nájemní smlouvy nebyla její výpověď možná, neboť byla uzavřena na dobu určitou. Vzhledem k této právní jistotě uhradil stěžovatel nájemné na dobu trvání nájemního vztahu předem. Toto uhrazené nájemné však nemohl v souladu s zákona o konkursu a vyrovnání přihlásit do konkursního řízení shora jmenovaného úpadce, neboť již uplynula dvouměsíční lhůta od prvního přezkumného jednání. Danou situaci přirovnává k vyvlastnění bez náhrady. Napadená rozhodnutí spočívají na protiústavním ustanovení, a jsou proto věcně nesprávná. Dále tvrdí, že další jeho námitky obecné soudy zhodnotily nesprávně. Vychází z toho, že kupní smlouva ohledně předmětných nemovitostí byla uzavřena již dne 15. 5. 2000. Správkyně konkursní podstaty tak ztratila právo jimi disponovat, včetně možnosti dání výpovědi z nájmu. Opačný výklad popírá princip závaznosti smluv. I z tohoto důvodu považuje výpověď z nájmu neplatnou. Z obsahu této kupní smlouvy dále dovozuje, že výpověď učinil subjekt, který již předal nemovitosti do užívání jinému, který deklaroval trvání nájemní smlouvy a její převzetí kupujícími jako novými pronajimateli a který již obdržel kupní cenu. Pokud by vedlejší účastníci nepřevzali předmětné nemovitosti s tímto závazkem, musela by být kupní cena nepoměrně vyšší, jinak by došlo k poškození konkursní podstaty. Na tom nic nemění zrušení této kupní smlouvy smlouvou pozdější, neboť výpověď byla učiněna za platnosti smlouvy předchozí. Pochybení spatřuje stěžovatel i v nesprávném hodnocení formálních náležitostí výpovědi, v níž byla nesprávně uvedena jednoměsíční lhůta, což nelze dodatečně opravit pouhou opravou výpovědi. V projednávaném případě měl být také aplikován , neboť ten se dle jeho interpretace vztahuje na všechny druhy skončení nájmu, včetně uplynutí výpovědní lhůty. Vedlejší účastníci by pak ovšem nepodali žalobu na vyklizení v zákonné 30denní lhůtě a došlo k obnovení nájemní smlouvy.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zák. o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Nejvyšší soud ČR, Krajský soud v Praze a Okresní soud v Příbrami, a vedlejší účastníky J. T. a L. T., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Nejvyšší soud ČR navrhl ve svém vyjádření, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Výklad je oprávněním dovolacího soudu a s výjimkou kontradikce su čiu, již v projednávaném případě nelze dovodit, není důvod k jeho přezkumu. Oprávnění správce konkursní podstaty dle ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění po nabytí účinnosti , nezakládá nepřípustnou pravou retroaktivitu tohoto ustanovení. I samotné posouzení nájemní smlouvy a s ní souvisejících aspektů považuje dovolací soud za správné.

Také Krajský soud v Praze navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítl. Ústavně zaručená práva stěžovatele napadenými rozhodnutími nebyla porušena. S námitkami stěžovatele se odvolací soud vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí.

Okresní soud v Příbrami ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a také na pravomocné rozhodnutí ve věci, sp. zn. , o určení nájemce. Domnívá se, že stěžovatel nevyčerpal veškeré možnosti prokázat svá tvrzení.

Vedlejší účastníci, řádně zastoupení, považují ústavní stížnost za nedůvodnou. Napadenými rozhodnutími nedošlo k žádnému porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Napadené ustanovení nelze považovat za protiústavní, neboť nepůsobí retroaktivně, resp. jde pouze o retroaktivitu nepravou, kterou právní řád nevylučuje. Pokud jde o tvrzení stěžovatele o zaplacení nájemného předem, považují je za krajně problematické, neboť šlo o započtení pohledávek. Pokud jde o přihlášení pohledávek z titulu předplaceného nájemného, domnívají se, že ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání je speciální vůči jeho ustanovení , a tudíž by je dle nich bylo možné přihlásit i mimo lhůty v něm stanovené. Nesouhlasí ani s dalšími námitkami stěžovatele. S odkazem na ustanovení a byl pronajímatelem v době výpovědi stále úpadce. Chybné uvedené délky výpovědní doby nemá za následek její neplatnost jako celku, ale s ohledem na by byla neplatná jen část, týkající se výpovědní doby, která by se řídila zákonným ustanovením. Takové pochybení však lze napravit i opravou původního jednání. Námitku, týkající se aplikace označují za absurdní. S ohledem na systematické členění , logický výklad i účel daného ustanovení dovozují, že dané ustanovení se vztahuje pouze na případy skončení nájmu dle odst. 1 téhož ustanovení. Vedlejší účastníci proto navrhují ústavní stížnost odmítnout.

Vzhledem k tomu, že z výše uvedených vyjádření Ústavní soud při svém rozhodování nevycházel, neshledal důvod je zasílat stěžovateli k replice.

Ústavní soud totiž především zohlednil, že obsahově obdobná ústavní stížnost stěžovatele jím již byla dříve rozhodována a toto rozhodnutí (

sp. zn.

ze dne 12. 7. 2006) je pro stávající řízení klíčové. Ústavní soud v něm totiž posuzoval ústavnost rozhodnutí obecných soudů o zamítnutí žaloby stěžovatele na určení, že výpověď z nájmu předmětných nemovitostí ze dne 22. 5. 2000 je neplatná, která mimo jiné zohledňoval odvolací soud i v této kauze a opřel o ně svůj závěr, že žaloba na vyklizení předmětných nemovitostí je důvodná. Z obsahu citovaného rozhodnutí Ústavního soudu plyne, že podstatná část argumentů stěžovatele v obou ústavních stížnostech je shodná a Ústavní soud neshledal důvod se od svých dříve vyslovených závěrů odchýlit. V citovaném rozhodnutí především uvedl následující:

Ústavní soud poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, především na rozsudek ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. , ve kterém jasně, přehledně a přiléhavě dovodil, proč na základě ustanovení , ve znění účinném od 1. 5. 2000 (jež má současně za ústavně konformní), může správce konkursní podstaty vypovědět i nájemní smlouvy, které pozdější úpadce uzavřel jako pronajímatel před tímto datem na dobu určitou. Toto rozhodnutí odpovídá i na argumenty stěžovatele stran zpětné aplikace ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání s tím, že o pravou retroaktivitu v tomto případě nejde. Ústavní soud ve svém rozhodnutí v této souvislosti poukázal jednak na konzistentnost judikatury NS (vedle citovaného judikátu je jím rozsudek, sp. zn. , uveřejněný pod č. Rc 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a Ústavního soudu (nález,

sp. zn.

, uveřejněný pod č. 63/1997 Sb.), ve které oba soudy shodně posoudily (a také s odkazy na rozsáhlejší domácí a zahraniční odbornou literaturu) dovodily rozdíly mezi pravou a nepravou retroaktivitou právních předpisů a jejich odlišné dopady na rozhodovací praxi orgánů veřejné moci. Ústavní soud nemá důvod na těchto závěrech a ani na jejich přiléhavé aplikaci Nejvyšším soudem ani v souzené věci cokoliv měnit. Stěžovatelem uváděné argumenty nezohledňují rámec standardní soudní judikatury a navrhují řešení jdoucí nad rámec legitimního očekávání z hlediska rozhodovací soudní praxe.

Ústavní soud rovněž neakceptoval, a platí to i pro projednávanou ústavní stížnost, tvrzení stěžovatele, že v důsledku výpovědi nájemní smlouvy správkyní konkursní podstaty dne 22. 5. 2000 již nemohl podle in fine (ve znění novely provedené ) přihlásit podle nájemné jako pohledávku do konkursního řízení, neboť od prvního přezkumného jednání uplynuly více než dva měsíce ( citovaného zákona). Ústavní soud upozornil na závěr Vrchního soudu v Praze, který deklaroval, že stěžovatelova pohledávka na předem vyplaceném nájemném se (pochopitelně v případě jejího uplatnění) mohla řídit právním režimem pohledávky za podstatou (srov. citovaného zákona). Za této situace byla proto ochrana stěžovatelova vlastnického práva v jeho dispozici a nic nebránilo jejímu uplatnění.

Pokud pak stěžovatel tvrdil, že výpověď z nájmu učinil subjekt k tomu neoprávněný, neboť kupní smlouva byla uzavřena již dne 15. 5. 2000, a správkyně konkursní podstaty ztratila právo s nimi disponovat, zabývaly se touto otázkou již obecné soudy, které jasně a srozumitelně vysvětlily, že tato žalovaná byla oprávněná výpověď dát (především s poukazem na princip intabulace, s ohledem na který došlo k převodu vlastnictví až zápisem do katastru nemovitostí dne 30. 8. 2000). S těmito závěry obecných soudů se lze ztotožnit i z hlediska ústavněprávního. Pokud jde o otázku úměrnosti kupní ceny z hlediska možnosti poškození konkursní podstaty, ta je pro projednávanou věc zcela irelevantní a mohla by být pouze předmětem zájmu obecných soudů rozhodujících ve věci konkursu příslušného úpadce. Také k otázce možnosti aplikace se dostatečně vyjádřily obecné soudy a s jejich závěry (dle nichž je uvedený postup možný jen v případě skončení nájmu uplynutím doby) vylovil souhlas i Nejvyšší soud v projednávané věci. Stěžovatel s těmito závěry pouze polemizuje, aniž by jeho argumenty dosahovaly ústavněprávní roviny. Výklad, zastávaný obecnými soudy, považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Soudy jej náležitě objasnily a odůvodnily, a Ústavní soud tak neshledal důvod jej zpochybnit.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení, ani jiných ústavně garantovaných práv stěžovatele. Připomíná především, že právo na soudní ochranu nelze vnímat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou zjevně výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

K návrhu na zrušení čl. II. odst. 1 druhé věty pak Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu , ve znění pozdějších předpisů. Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze, pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu ( a 2 citovaného zákona) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např.

). Ústavní soud proto uvedený návrh, spojený s ústavní stížností, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků taktéž odmítl, a to podle § 43 odst. 2 písm. b) zák. o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2006

Stanislav Balík

předseda senátu