Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 535/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky T. L., zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem Plzeň, Úslavská 33, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 27. 5. 2004, čj. - 90, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 1. 2005, čj. - 136, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2006, čj. - 165, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedeného rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih, kterým přivolil k výpovědi z nájmu označeného družstevního bytu, dané žalobcem žalovaným, tj. stěžovatelce T. L. a J. L. Žalovaným byla uložena povinnost vyklidit byt do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování. Navrhla i zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 1. 2005, čj. - 136, kterým byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že žalovaní jsou povinni byt vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. Konečně stěžovatelka navrhla i zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2006, čj. - 165, kterým bylo její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni zamítnuto.

Podle stěžovatelky bylo postupem uvedených soudů porušeno její právo na spravedlivý proces podle d (dále jen ""). Tvrdila, že výpověď z nájmu bytu, jež byla součástí žaloby ze dne 30. 9. 2002, nebyla učiněna platně. Jedná se tedy o neplatný právní úkon pro nedodržení předepsané písemné formy ( a ObčZ).

Z rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 27. 5. 2004, čj. - 90, Ústavní soud zjistil, že soud přivolil k výpovědi z nájmu družstevního bytu č. 10 ve třetím podlaží domu v Přešticích, ulice Palackého, dané žalobcem Stavebním bytovým družstvem Plzeň - jih stěžovatelce a J. L. Žalovaným byla uložena povinnost vyklidit byt do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaní jako nájemci bytu hrubě porušili své povinnosti, protože nezaplatili nájemné a úhradu za plnění poskytované s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Výpověď z nájmu bytu byla součástí žaloby, obsahuje předepsané náležitosti. Byla tedy podána platně, neboť byl naplněn i výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) ObčZ (ke dni rozhodování soudu dluh na nájemném trval a byl uhrazen až v průběhu odvolacího řízení).

Krajský soud v Plzni rozsudek okresního soudu částečně potvrdil a změnil jej jen tak, že žalovaní jsou povinni byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. V odůvodnění zdůraznil, že pokud je výpověď součástí žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu, stačí, že žaloba jako procesní úkon je zástupcem podepsána, byť jen na titulní stránce. Tím je podepsána i výpověď jako hmotněprávní úkon. Vzhledem k okolnostem případu dospěl k jinému závěru, pokud jde o formu bytové náhrady, a rozhodl o povinnosti zajištění náhradního bytu pro žalované.

Z ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR bylo zjištěno, že dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Plzni bylo zamítnuto. Dovolací soud vyšel ze své rozhodovací praxe (rozsudků sp. zn. a sp. zn. ). Podle závěrů v nich přijatých, pokud byla zmocněnci udělena zmocnitelem písemně plná moc k zastupování ve všech právních věcech a k vykonávání veškerých (tedy nikoliv pouze procesních) úkonů a zároveň nebyly určité věci nebo právní úkony z oprávnění vyloučeny, jde o obecnou plnou moc, která zmocněnce opravňuje rovněž k tomu, aby jménem zmocnitele podal výpověď z nájmu bytu, tedy učinil svou povahou hmotněprávní úkon. Zástupce žalobce byl, podle plné moci ze dne 26. 9. 2002, zmocněn, aby žalobce "ve všech právních věcech zastupoval" a "vykonával veškeré úkony". Tento zástupce byl zmocněn i k podání výpovědi žalovaným.

Dovolací soud se rovněž zabýval námitkou stěžovatelky, která nesouhlasila se závěrem, že k platnosti výpovědi z nájmu bytu, obsažené v žalobě, postačuje, aby podpis zmocněnce, který výpověď jménem pronajímatele dává, byl uveden v záhlaví žaloby. Tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, proto jí dovolací soud přiznal zásadní právní význam ( ). Konstatoval, že písemná forma právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí - písemnosti a podpisu. Žádný právní předpis nestanoví, kde má být podpis naě, zachycující písemný projev vůle, umístěn. Pokud soudní praxe připustila, aby výpověď z nájmu bytu byla zahrnuta do žaloby a zároveň akceptuje, že podpis zástupce účastníka je obsažen v záhlaví žaloby, není důvod zpochybňovat platnost výpovědi jen proto, že tento podpis není umístěn za textem výpovědi obsažené v žalobě. Princip, že text psaný pod podpisem nereprezentuje relevantní projev vůle osoby, která se podepsala, se podle soudní praxe (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ) i odborné literatury vztahuje bezvýjimečně pouze k některým úkonům, např. typicky k závěti. Ohledně jiných soukromých listin nejsou požadavky natolik rigorózní, neboť je třeba dát přednost vážně míněnému a obsahově nezávadnému projevu vůle před bezúčelnými formalitami. Dovolací soud v této souvislosti odkázal i na judikaturu Ústavního soudu (nález

sp. zn.

), podle níž základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy před výkladem, který neplatnost zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tím vyjádřen princip autonomie vůle smluvních stran a povaha soukromého práva. Dovolací soud neakceptoval ani odkaz stěžovatelky na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí sp. zn. a sp. zn. ). Pokud je náležitostí písemné formy právního úkonu podpis umístěný na konci textuy, je tím pouze vyjádřeno, že takové umístění podpisu je obvyklé, a nelze z toho dovozovat, že umístění podpisu na jiném místěy způsobuje neplatnost právního úkonu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka napadla právní závěr soudů ohledně platnosti výpovědi z nájmu bytu, polemizuje s ním a předkládá vlastní výklad ustanovení , upravujících náležitosti právních úkonů. Pouze opakuje námitku, kterou uplatnila již v předchozích řízeních. Staví tím Ústavní soud do pozice další přezkumné instance rozhodnutí obecných soudů, která mu však nepřísluší. Je třeba zdůraznit, že pokud soudy vyslovily právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, není to důvodem pro podání úspěšné ústavní stížnosti.

Ústavní soud se zabýval ústavností řízení před obecnými soudy a nezjistil žádné porušení základních práv stěžovatelky. Obecné soudy obou stupňů, zejména soud odvolací, se zabývaly stěžovatelkou namítanou neplatností výpovědi z nájmu bytu a své závěry přesvědčivě odůvodnily. O ústavnosti těchto závěrů nemá Ústavní soud žádné pochybnosti a s jejich právními závěry se ztotožnil. Neshledal tedy žádnou skutečnost, která by danou věc posouvala do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2006

František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu