Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 284/06

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele D. Š., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Václavské náměstí 17, Praha 1, proto jinému zásahu "Policie ČR, Správy hlavního města Prahy a bývalého Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 5, jehož působnost přešla od 1.1.2004 na Obvodní ředitelství Policie ČR Praha II.", takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností brojí stěžovatel proti postupu v záhlaví uvedených orgánů veřejné moci. Domáhá se toho, aby Ústavní soud rozdhodl, že "vyslovuje se, že postupem Policie ČR, Správy hlavního města Prahy a bývalého Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 5, jehož působnost přešla od 1.1.2004 na Obvodní ředitelství Policie ČR Praha II, kterým bylo stěžovateli odepřeno právo na informace o obsahu spisu skupiny kontroly a stížností Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 5, č. j. OR 5-13/SKS-ST-2003, týkajícího se prošetřování stížnosti stěžovatele na postup Policie ČR a kterým byly informace požadované na základě žádosti ze dne 30.4.2003 stěžovateli poskytnuty teprve dne 13.3.2006, byla porušena základní práva stěžovatele, zaručená článkem 2 odst. 2, článkem 17 odst. 1, 4, článkem 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 2d č. " Dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že se Policii ČR, Správě hlavního města Prahy a Obvodnímu ředitelství Policie ČR Praha II. ukládá zaplatit mu společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem do tří dnů od právní moci tohoto nálezu. Jiný návrh neučinil.

II.

Předtím než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Ústavní soud se zaměřil v dané věci zejména na posouzení otázky, zda je k projednání návrhu příslušný.

Relevantní v dané věci je především skutečnost, že se stěžovatel domáhá pouze konstatování, že jeho ústavně zaručená práva byla porušena. Stěžovatel tím nereflektuje odlišnosti v možnosti rozhodování Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu ČR, a Ústavní soud je tak nucen konstatovat, že k rozhodnutí o návrhovém žádání, tak, jak jej stěžovatel formuloval, není příslušný.

Pouhý výrok totiž sám o sobě a bez dalšího, který stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhuje (a kterým je Ústavní soud vázán), může být - zpravidla - vysloven jako výrok samostatný jen v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, který jako mezinárodní orgán rozhoduje pouze na základě mezinárodního práva, jehož porušení může také konstatovat (nemůže ovšem rušit rozhodnutí vnitrostátních orgánů, která součástí mezinárodního práva přirozeně nejsou). V důsledku toho mají jeho pravomoci nutně toliko satisfakční povahu (formou spravedlivého zadostiučinění). Naproti tomu Ústavní soud má - z vnitrostátního práva vyplývající - právní nástroje k tomu, aby mohl dosáhnout restituce vnitrostátních právních poměrů, které existovaly před porušením ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatelů. Ve smyslu ust. v případě, kdy bylo vyhověno ústavní stížnosti, Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci nebo příslušnému státnímu orgánu zakáže, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a, je-li to možné, přikáže mu, aby obnovil stav před porušením. Takovému vymezení pravomocí Ústavního soudu musí odpovídat i návrh výrokové části stěžovatele; ani zy ani ze nelze zpravidla dovodit oprávnění stěžovatele domáhat se u Ústavního soudu pouhého konstatování porušení ústavně garantovaného práva či svobody a s tím spojené oprávnění Ústavního soudu takto rozhodovat (takové rozhodnutí samo o sobě by bez dalšího nebylo navíc ani efektivní). Opačný výklad by směřoval k tomu, že by se na Ústavní soud obraceli stěžovatelé s návrhy toliko na konstatování porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, přičemž ústavní stížnost by v takových případech plnila funkci pouze satisfakční a nikoliv funkci reparativní, kterou plnit má; její smysl z pohledu reparace protiústavního pochybení orgánů veřejné moci by tak nebyl naplňován.

Ústavní soud je dle článku 83y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3y a v článku 2 odst. 2y, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. S ohledem na výše uvedené tedy zpravidla nelze dovodit oprávnění Ústavního soudu věcně se zabývat návrhem požadujícím pouze deklaraci porušení ústavně garantovaného práva či svobody, aniž by současně stěžovatel navrhl vydat rozhodnutí podle ustanovení .

Pokud stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu pod

sp. zn.

a

a tvrdí, že Ústavní soud již rozhodoval ve své judikatuře jen akademicky, jde o omyl. V těchto rozhodnutích se totiž nejednalo o věci obdobné danému případu. V těchto zamítavých nálezech byla totiž podána ústavní stížnost proti rozhodnutím orgánu veřejné moci (obecných soudů) - a nikoli proti jinému zásahu orgánu veřejné moci jako je tomu v dané věci - a bylo navrhováno zrušení napadených rozhodnutí ve smyslu ust. (stěžovatelův návrh tak byl co do petitu s ust. v souladu). Ústavní soud (mimo to) konstatoval protiústavnost - vzhledem k okolnostem tehdejší věci - jen v rámci části odůvodnění svého rozhodnutí, v němž reflektoval i jiné námitky stěžovatele vedoucí k možné kasaci napadnutého rozhodnutí, které však posoudil jako neopodstatněné. V žádném možném směru výkladu nelze tedy z těchto rozhodnutí dovodit právo domáhat se u Ústavního soudu pouhé deklarace porušení ústavně zaručených práv a svobod bez dalšího návrhu ve smyslu cit. zákona.

I kdyby se však stěžovatel domáhal u Ústavního soudu, aby příslušnému státnímu orgánu zakázal, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a, je-li to možné, aby mu přikázat, aby obnovil stav před porušením [ust. ], je nutno dodat - jak již stěžovatel uvedl - že mu dne 13.3.2006 byly nakonec požadované informace poskytnuty a že právě v dřívějším postupu orgánů veřejné moci před dnem 13.3.2006 stěžovatel protiústavní zásahy spatřoval. Ústavní stížnost tak nesměřuje proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci; přitom platí, že stěžovatel musí být už nebo ještě postižen (srov. např.

nebo názory odborné nauky Filip, Hölländer, Šimíček, , Komentář 1. vydání, Praha, C.H.Beck, 2001, str. 296 a násl.). Proto za situace, kdy ústavní stížnost proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci nesměřuje, šlo by o zásah Ústavního soudu postrádající co do svého obsahu z pohledu reparativní funkce ústavní stížnosti svůj rozumný smysl a ve svém důsledku by byl eo ipso zjevně zbytečným, neboť již v době podání ústavní stížnosti k tvrzenému protiústavnímu zásahu nedocházelo a již docházet ani nemůže (srov. např.

,

).

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že k projednání návrhu stěžovatele není příslušný [ ], neboť jeho projednáním by vybočil z mezí, vyplývajících pro něj z citovaných y a y.

Ústavní soud poukazuje na to, že v obdobném případě již v nedávné době stejným způsobem rozhodl (srov.

sp. zn.

).

Náhrada nákladů řízení Policii ČR, Správě hlavního města Prahy a Obvodnímu ředitelství Policie ČR Praha II. nebyla stěžovateli přiznána. Podle platí totiž zásada, že náklady řízení, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Odstavec 4 téhož paragrafu sice praví, že Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení, nicméně vzhledem k odst. třetímu je třeba toto ustanovení vykládat restriktivně. V souzené věci, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z procesních důvodů, Ustavní soud neshledal dostatečný důvod, aby se od této obecné zásady odchýlil. Jde o posouzení otázky, které přímo navazuje na výrok o odmítnutí ústavní stížnosti (arg. "podle výsledku řízení"). Výsledek řízení je však pro stěžovatele nepříznivý.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. října 2006

Vojen Güttler, v.r.

soudce zpravodaj