Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2572/16

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti K. Š., zastoupeného Mgr. Rostislavem Kovářem, advokátem, AK se sídlem Plzeňská 2095/150, 150 00 Praha 5, proti postupu Krajského soudu v Ostravě v řízení vedeném v trestní věci stěžovatele pod sp. zn. a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2016 č. j. -10, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 8. 2016 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení y petitorně domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že "Krajský soud v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. tím, že nepostupoval v souladu s § 129 odst. 3 písm. b) trestního řádu v období od 4. 3. 2015 do 24. 6. 2016, porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu, kteréžto jsou zaručeny v ustanovení d". V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že "podává ústavní stížnost i proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci".

Stěžovatel uvedl, že v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. byl uznán vinným trestným činem podvodu, za což mu byl uložen trest odnětí svobody. Po vyhlášení rozsudku dne 5. 3. 2015 se proti němu stěžovatel odvolal, avšak Krajskému soudu v Ostravě trvalo více než patnáct měsíců, než odsuzující rozsudek písemně vyhotovil a dne 24. 6. 2016 doručil. Takový postup stěžovatel vnímá i jako zásah do práva na řádnou obhajobu, neboť k projednání jeho odvolání dochází po nepřiměřeně dlouhé prodlevě a zmenšuje se pravděpodobnost spravedlivého rozhodnutí. Stěžovatel je rovněž přesvědčen o manipulaci s trestním spisem, ve kterém nelze dohledat rozhodnutí předsedkyně Krajského soudu v Ostravě o prodloužení lhůty k písemnému vyhotovení rozsudku, od ledna 2016 chybí její stanoviska, ze kterých byly patrny důvody k opakovanému prodlužování lhůty. Stěžovatel upozornil, že věc byla prošetřována Ministerstvem spravedlnosti a Vrchním soudem v Olomouci, avšak zdá se, že žádnému z těchto orgánů porušení právních předpisů nevadilo. K rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, připojeného k ústavní stížnosti, stěžovatel dále neargumentoval, podle jeho obsahu a odůvodnění je zřejmé, že jím Vrchní soud v Olomouci vyhověl návrhu Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Krajskému soudu v Ostravě určil lhůtu k vyhotovení rozsudku ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. , a jeho předání k doručení do 31. 8. 2016.

Ještě předtím, než Ústavní soud přistoupí k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, vždy zkoumá splnění podmínek její projednatelnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

K návrhu na vydání rozhodnutí formou konstatačního výroku Ústavní soud předesílá, že se ve své činnosti řídí principem uplatňování státní moci jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (viz y a y), a nemůže tak překročit rámec předpisů, které vymezují jeho působnost a pravomoc. Podle ustanovení je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle písm. d) y, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním pořádkem. To znamená, že v řízení o ústavních stížnostech rozhoduje Ústavní soud pouze o tom, zda došlo k takovémuto porušení; pokud tomu tak bylo, zruší napadené rozhodnutí, nebo, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, zakáže tomuto orgánu pokračovat v porušování práva a přikáže mu, aby obnovil stav před porušením, je-li je to možné [srov. ustanovení písm a), odst. 3 písm. a) .]

Z konstantní judikatury Ústavního soudu [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 15. 7. 2004 (N 100/34 SbNU 61) nebo nález

sp. zn.

ze dne 7. 4. 2010 (N 75/57 SbNU 23)] i nauky (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: . Komentář. 2. vydání. C. H. Beck, 2007, str. 497 a násl.) zároveň vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně vznesena pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. Pro vlastní rozhodnutí Ústavního soudu je tak určující, zda zásah do základního práva v době jeho rozhodování trvá, neboť, jak již bylo řečeno, je oprávněn buď napadené rozhodnutí zrušit, nebo zakázat, aby v porušování základních práv a svobod bylo pokračováno. V situaci, kde sice k porušení základních práv a svobod došlo, avšak aktuálně již nedochází, může napadené rozhodnutí zrušit jen výjimečně. Je tomu tak zejména v těch případech, kde s ohledem na okolnosti případu může mít kasační nález konkrétní právní význam, např. v řízení o odpovědnosti státu za škodu, a také, hrozí-li nebezpečí opakování tohoto zásahu [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 7. 4. 2010 (N 75/57 SbNU 23) nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 8. 12. 2009]. Ústavní soud též již dříve vyložil, že z žádného ustanovení a především ústavního pořádku nelze dovodit, že by Ústavní soud byl povolán ke konstatačním tzv. akademickým výrokům (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 2. 10. 2006).

Požadoval-li v projednávaném případě stěžovatel ve vztahu k postupu Krajského soudu v Ostravě, aby Ústavní soud rozhodl konstatačním výrokem, který by však nebyl způsobilý jakkoliv změnit právní postavení stěžovatele, tj. jinými slovy požadoval vydání rozhodnutí bez jakékoliv právní funkce, nezbývá než uzavřít, že k takovému postupu není Ústavní soud příslušný.

Shodný závěr lze přijmout i ve vztahu k rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. Má-li tvrzený zásah do ústavně zaručených práv jednotlivce spočívat v soudním rozhodnutí, nezbývá než opakovat, že v takovém případě je k subjektivní ochraně jeho ústavních procesních práv určen především návrh na zrušení takového rozhodnutí. Návrh na zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci stěžovatel výslovně petitorně neuplatnil a Ústavní soud zvažoval, zda jej nelze dovodit z obsahu ústavní stížnosti. Po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že nikoliv. Ústavní soud vzal především v úvahu, že rozhodování Vrchního soudu v Olomouci souviselo se stěžovatelem kritizovaným postupem Krajského soudu v Ostravě v době od 4. 3. 2015 do 24. 6. 2016 a bylo svým způsobem jeho součástí, a to minimálně po dobu od vydání usnesení dne 31. 5. 2016 do doby písemného vyhotovení a doručení rozsudku Krajského soudu v Ostravě dne 24. 6. 2016. Lze tedy mít za to, že pod stěžovatelem navržený petit (návrh na vydání konstatačního výroku) lze subsumovat i usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Úvaha s opačným závěrem (tj. že stěžovatel podal kasační návrh) by byla nelogická, neboť rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci bylo vydáno za procesního stavu, který odezněl doručením písemného vyhotovení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, a případný návrh na jeho kasaci by postrádal reálný smysl, mimo jiné i proto, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze po obsahové stránce stěžovateli prospívalo.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 2016

Milada Tomková v. r.

soudkyně zpravodajka