Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 443/04

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky B., zastoupené advokátem JUDr. J.Š., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 2004, čj. -198, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

I.

Ústavnímu soudu byl dne 20. 12. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen " ") ze dne 27. 10. 2004, čj. -198, jímž bylo jako věcně správné potvrzeno usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 6. 2003 (rok vydání byl citovaným usnesením krajského soudu opraven na rok 2004), čj. -187, kterým byla stěžovatelce stanovena výše odměny a náhrady nákladů za vypracování znaleckého posudku.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že jí obecné soudy nepřiznaly částku odpovídající dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), kterou byla stěžovatelka povinna odvést místně příslušnému správci daně podle , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka vyjádřila své přesvědčení, že napadené usnesení krajského soudu je v rozporu s d, neboť ve svých důsledcích zakládá nerovnost postavení stěžovatelky jako plátkyně DPH vůči znalcům a znaleckým ústavům, kteří nejsou plátci DPH, a vůči těm znalcům a znaleckým ústavům, kterým soudy znalečné včetně DPH přiznávají. Stěžovatelka dále poukazovala na to, že jí v důsledku nepřiznání DPH nebyly zcela uhrazeny veškeré náklady, které musela fakticky vynaložit; tuto situaci též demonstrovala na názorném příkladě. Stěžovatelka dále dovozovala, že je-li jejím předmětem podnikání dle obchodního zákoníku podávání znaleckých posudků, je jako plátkyně DPH povinna účtovat svoji odměnu včetně DPH, přičemž nezáleží na příjemci této služby, jak chybně tvrdil . Stěžovatelka se též neztotožnila se závěrem soudu prvního stupně, že soud jako státní orgán, který znalecký ústav do řízení přibral, není subjektem, v jehož prospěch je uskutečňováno zdanitelné plnění ve smyslu ustanovení . Dle názoru stěžovatelky bylo třeba odstranit právní nejistotu při řešení této otázky, neboť nebylo možno vyloučit, že by v budoucnu mohla vzniknout stěžovatelce obdobná újma. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení krajského soudu ze dne 27. 10. 2004, čj. -198, zrušil.

II.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis Okresního soudu, sp. zn. .

ve svém vyjádření uvedl, že dle jeho názoru ke zkrácení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo. V řízení postupoval v souladu s platnou právní úpravou, jež znalcům, kteří jsou plátci DPH, právo na částku, odpovídající této dani, nepřiznává. konstatoval, že si je vědom určité disproporce mezi postavením znalců, plátců DPH, a znalců ostatních, a rovněž nerovného postavení znalců vůči advokátům a exekutorům, kterým dle platné právní úpravy DPH přiznávána je, nicméně uvedl, že soudy v tomto případě nemohou využít extenzívní interpretaci či analogii, jelikož by tím v podstatě docházelo k suplování činnosti zákonodárce. V závěru svého vyjádření navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Na výše uvedené vyjádření reagovala stěžovatelka replikou ze dne 7. 2. 2006, v níž odkázala na argumenty obsažené v ústavní stížnosti a na princip přednosti a přímého účinku norem komunitárního práva, na jehož základě by se měl dle jejího názoru aplikovat čl. 82 Smlouvy o založení Evropského společenství o zákazu zneužívání dominantního postavení, který zakazuje uplatňovat rozdílné podmínky vůči obchodním partnerům při plnění stejné povahy, čímž jsou někteří partneři znevýhodňováni v hospodářské soutěži. Stěžovatelka měla za to, že by v dané otázce měl být uplatněn eurokonformní výklad příslušných ustanovení.

III.

Ústavní soud následně napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatelky s tím, že právní úprava neumožňovala v souvislosti s vyúčtováním odměny a náhrad za vypracování znaleckého posudku přiznat taktéž částku odpovídající dani z přidané hodnoty. Stěžovatelka se domáhala toho, aby Ústavní soud přisvědčil její interpretaci , přičemž argumentovala nerovným postavením vůči ostatním znalcům a jiným profesním skupinám, které odporuje d.

Ústavní soud shledal, že postupoval při rozhodování o nákladech znalečného v souladu s tehdy platnou právní úpravou, neboť ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), obsahovalo taxativní výčet osob, jimž je možno přiznat rovněž částku odpovídající dani z přidané hodnoty, přičemž na stěžovatelku toto ustanovení zjevně nedopadalo. Nutno v této souvislosti podotknout, že nárok na přiznání částky, odpovídající dani z přidané hodnoty, byl subjektům uvedeným v ustanovení a 3 přiznán s účinností od 1. 5. 2004 , kterým se v souvislosti s přijetím mění některé zákony a přijímají některá další opatření (dále jen " "). Před účinností tohoto zákona právo na přiznání částky odpovídající dani z přidané hodnoty nepříslušelo ani subjektům nyní v ustanovení uvedeným, a v tomto smyslu rozhodoval i Ústavní soud, pokud se před účinností , např. advokáti domáhali, s poukazem na porušení práva rovnosti, přiznání nároku na částku odpovídající dani z přidané hodnoty (srov.

,

,

). Rovněž otázka přiznávání odměny znalcům včetně DPH, kterou je znalec povinen z odměny odvést, již byla Ústavním soudem vícekrát řešena, a to obdobně jako v případech osob dříve neuvedených v ustanovení (srov.

,

). Ústavní soud ani v tomto případě neshledal důvod se od této ustálené judikatury odchýlit.

Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že jako tzv. negativní zákonodárce může zrušit ustanovení zákonů pro jejich protiústavnost, nemůže však svým rozhodnutím jejich text nahradit nebo doplnit svým vlastním rozhodnutím. Ústavní soud tedy ani nedisponuje prostředky, jimiž by mohl stěžovatelkou tvrzenou diskriminaci odstranit. Nadto nelze přehlédnout, že , došlo k novelizaci , o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, když bylo s účinností od 30. 6. 2006 ustanovení tohoto předpisu doplněno o nový odstavec 3, v němž se stanoví, že odměna stanovená znalci se zvyšuje o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je znalec povinen z odměny podle zákona odvést. Vyjádřená obava stěžovatelky z možnosti opětovného vzniku obdobné újmy v důsledku nepřiznání odměny včetně DPH tedy není nadále důvodná.

Pokud jde o návrh stěžovatelky, aby byl na věc aplikován čl. 82 Smlouvy o založení evropského společenství o zákazu zneužívání dominantního postavení, nutno konstatovat, že toto ustanovení řeší zcela odlišnou problematiku, a otázky, která je předmětem ústavní stížnosti, se nedotýká, a to ani okrajově.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. 8. 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu