Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 422/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele V., zastoupeného Mgr. I. N., advokátem, proti usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 24. 3. 1997,sp. zn. , a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2000, sp. zn. ,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel napadl svým podáním v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, i jemu předcházející usnesení Krajského obchodního soudu v Brně, ve věci znalečného. Domnívá se, že napadenými soudními rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle a y ČR a d, když soudy "odepřely ochranu jeho práv rozhodnutím a postupem bez opory v zákoně". Navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, kterým obě napadená rozhodnutí zruší.

Na výzvu Ústavního soudu se k návrhu vyjádřily Vrchní soud v Olomouci a Krajský obchodní soud v Brně.

Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření ze dne 22. 12. 2000 odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že obdobnou problematiku řeší stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 3. 1995

sp. zn. , přičemž zaujímá názor shodný s Vrchním soudem v Olomouci. Proto navrhl ústavní stížnost zamítnout.

Také Krajský obchodní soud v Brně ve vyjádření ze dne 20. 12. 2000 především odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, resp. svých rozhodnutí, která pro pořádek přiložil jako přílohu. Obdobně též poukázal na stejné stanovisko Nejvyššího soudu ČR, přičemž uvedl, že bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/1995. Dále Krajský obchodní soud v Brně konstatoval, že ostatní znalecké y, které se mimo jiné zabývají auditorskou činností, případně vyhotovováním znaleckých posudků, daň z přidané hodnoty neúčtují. Nejednotnost rozhodování soudů v dané otázce sice považuje za alarmující, nicméně nelze to považovat za protiargument vůči jasným a logickým rozborům cenového zákona a zákona o dani z přidané hodnoty. Krajský obchodní soud v Brně považuje za zcela nepřesvědčivý právní základ podané ústavní stížnosti, neboť stěžovateli nebylo v žádném případě odepřeno jeho právo domáhat se tvrzeného nároku u soudu. Neúspěch ve věci odůvodněný literou právních předpisů nelze považovat za odepření práva na řádný proces. Krajský obchodní soud v Brně navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost nálezem zamítl.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti, příslušného spisového materiálu i vyjádření obou dotčených soudů, Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.

Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle y ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y ČR).

Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda odměna za vypracování znaleckého posudku stěžovatelem má zahrnovat také DPH, když stěžovatel je sám plátcem této daně, přičemž stěžovatel mj. poukazuje na některá rozhodnutí jiných soudů, kdy odměna za znalecký posudek zahrnovala i DPH. Již z výše uvedeného vyplývá, že pokud jde o zjišťování a hodnocení skutkového stavu a o výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikaci při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jedná se o samostatnou, nezávislou činnost obecných soudů, do které Ústavní soud nezasahuje (srov. obdobně např. usnesení publikované pod č. 22, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6). K případným odkazům na jiné, i podobné, případy, kdy bylo rozhodnuto jinak, Ústavní soud toliko konstatuje, že rovněž neposuzuje z obecného pohledu, resp. neporovnává, judikaturu státních orgánů k určité problematice, neboť ústavní stížnost nemá charakter actio popularis. Zkoumá toliko otázky event. porušení ústavně zaručených práv v konkrétní věci, kterou ústavní stížnost napadá. Sjednocování judikatury, resp. přístupů obecných soudů k výkladu konkrétních ustanovení zákona, přísluší Nejvyššímu soudu ČR, a nikoliv soudu Ústavnímu.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že právo přezkumu činnosti a rozhodování obecných soudů, jak již výše uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší obecně, ale náleží mu zejména tehdy, jsou-li v té které věci v činnosti obecných soudů porušeny zásady ústavnosti, především pak ty, které jsou dány d.

Obecně je třeba konstatovat, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z a z dalších ustanovení d, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupovaly-li obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními , jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v d a svůj postup řádně odůvodnily, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Samotná skutečnost, že obecné soudy či správní orgány svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2001 JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu