Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 298/06

Ústavní soud rozhodl dne 27. dubna 2006 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. L., zastoupené JUDr. Jiřím Černým, advokátem v Rakovníku, Vysoká 92, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2006, čj. -551, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka napadá ústavní stížností shora označené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Tímto rozhodnutím Nejvyšší soud ČR odmítl jako nepřípustné dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. května 2004, čj. -503, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech vyhovující žalobě vedlejších účastníků proti stěžovatelce jako žalované o zaplacení 505 662,- Kč s příslušenstvím. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka zejména polemizuje s procesním postupem obecných soudů prvého a druhého stupně a zejména s tím, že se obecné soudy nijak nevypořádaly s jejím argumentem, že advokát žalobců (v této věci vedlejších účastníků) vzal žalobu zčásti zpět a rozhodly prý rozporně s judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Proto je podle stěžovatelky touto ústavní stížností napadené usnesení rozporné s jejími základními právy podle a d, dále jen "Listina". Současně navrhuje, aby "náklady za právní zastoupení navrhovatelky ve věci této ústavní stížnosti nesl stát".

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Úvodem, a to jen jako obiter dictum, se Ústavní soud pozastavuje nad kvalitou ústavní stížnosti, která byla podle všeho sepsána advokátem, která však hrubě vybočuje z obvyklých standardů tohoto typu podání, a to jak v otázkách právních, tak v otázkách stylistických a gramatických.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti v podstatě opakuje část argumentů uplatněných již v dovolání. Ústavní soud k tomu konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (y ČR). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Ústavní soud odkazuje na svou konstantní judikaturu, že úvahu Nejvyššího soudu ČR, "zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko denegatio iustitiae" (srov. nález

, Sb.n.u.ÚS, sv. 1, str. 47 a násl.; usnesení , Sb.n.u.ÚS, sv. 3, str. 333 a násl.; usnesení , Sb.n.u.ÚS, sv. 31, str. 383, atd.). V tomto smyslu jsou tedy výtky ústavní stížnosti bezpředmětné. Co se týče námitky o údajném zpětvzetí žaloby právním zástupcem jednoho z vedlejších účastníků, odkazuje Ústavní soud stěžovatelku na odůvodnění Krajského soudu v Plzni ve shora citovaném rozsudku čj. -503 na str. 6, kde se tento obecný soud s její námitkou v úplnosti a ústavně konformním způsobem vypořádal a Nejvyšší soud ČR nebyl povinen tuto argumentaci zopakovat.

Ústavní soud připomíná, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. , ve znění pozdějších předpisů, dále jen "", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Co se týče návrhu stěžovatelky na přiznání úhrady nákladů řízení, odkazuje Ústavní soud na ust. . Podle tohoto ustanovení náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Toto ustanovení tedy platí zásadně, ledaže Ústavní soud využije své pravomoci, podle níž v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uloží některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení ( ). Jak vyplývá z obou citovaných ustanovení, úhrada nákladů řízení ve smyslu není automatická. Lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech", např. jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal [viz např. nález

, Sb.n.u.ÚS, sv. 13, str. 195 (na str. 200)]. Ústavní soud v tomto případě, ostatně již s ohledem na výsledek samotného řízení o této ústavní stížnosti, neshledal důvody k takovémuto postupu.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2006